Obvykle se při rozhovorech dívám lidem do očí. Tentokrát jsem si ale nemohla pomoct a pozorovala ruce usměvavého muže před sebou. Jestli na nich má škrábance nebo odřeniny. Připadalo mi logické, že by to mohlo být poznávací znamení někoho, kdo se věnuje technické výchově. Jenže on žádné zranění neměl, i když zrovna na chatě rekonstruoval koupelnu. Rozpadla se mi tak naivní představa, jak má vypadat někdo, kdo učí, jak se mají učit „dílny nebo pozemky“. Profesor Jiří Dostál, vedoucí katedry technické a informační výchovy Pedagogické fakulty UP, totiž bortí zažité stereotypy, jak učit „dílny“. Pomyslnou pilku nebo kladívko ve výbavě budoucích učitelů doplňují moderní technologie a kreativita. A ještě včely. Vážně. Včely.
Rozhovor s Jiřím Dostálem přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.
Pane profesore, jak na tom dnes jsme? Technologie vládnou světu, máme mobily plné aplikací. Na druhou stranu bychom ale měli mít alespoň základní zručnost – zvládnout něco zašroubovat, zašít. Jak to jde dohromady?
Když se vrátíme v čase zpět před listopad 1989, tak v každé škole byly dílny, kuchyňky i školní pozemky a žáci se učili různým dovednostem. To vše bylo součástí pevně stanovených vzdělávacích osnov. Po revoluci ale tyto praktické předměty ustoupily do pozadí, zdály se zbytečné, zastaralé. Nestalo se to jen u nás, obdobně to probíhalo i v jiných vyspělých zemích. Postupně se začalo rozvíjet kurikulum zaměřené na informační technologie, vybudovaly se počítačové učebny, učí se práce s technologiemi a AI.
Což je dobře, nebo ne?
Ano, ale to zaměření cílilo z hlediska všestranného rozvoje dětí někam jinam, než mělo. Vzdělávání musí být z hlediska zátěže vyvážené. Informatika, stejně jako například matematika, cizí jazyky nebo přírodní vědy rozvíjí ve větší míře kognitivní schopnosti, užívá se pro ně označení naukové předměty. Ale dítě nemůže přijít ráno v osm do školy a až do odpoledne sedět na židli a stále využívat jen určitou část mozku. Ono potřebuje rozvíjet i estetické a tvořivé vnímání, proto je v rozvrhu výtvarná nebo hudební výchova. Musí si zlepšovat i fyzické dovednosti, proto má tělesnou výchovu. No a mělo by mít i předmět, v němž bude zlepšovat svou zručnost. Tím ale rozhodně nemyslím jen rutinní manuální dovednosti. Smysl technické výchovy tkví ve spojení zručnosti s kreativitou, s hledáním inovativních řešení a postupů. Cílem je, aby společně fungovala ruka a hlava dítěte. Postupem času se tedy ukázalo, že technickou gramotnost, technickou kreativitu i myšlení je třeba cíleně rozvíjet. A tak se začalo postupně projektovat nové kurikulum zaměřené i na rozvoj zručnosti, které je nyní implementováno do škol v podobě nových rámcových vzdělávacích programů. Na školách současně vznikly nově vybavené dílny, v zahraničí se užívá označení makerspace.
Ale mělo by dítě zvládnout i nějaké základní nástroje – pilku, kladívko?
Samozřejmě se musí naučit základní dovednosti. Ale jakmile je zvládne, je důležité, aby mu učitelé zadávali úkoly, které jsou tvůrčí. Pokud žák podle připraveného nákresu nebo fotografie vyrobí nějaký produkt, tak se spíš učí rutinní práci. Ale když dostane úkol s konkrétní funkcí nebo má vyřešit nějaký technický problém, tak už musí přemýšlet. Příklad třeba z elektrotechniky: potřebuji na schodišti umístit světlo. V zadání bude, že se musí dát dole zapnout a nahoře zhasnout. A po žákovi chci, aby promyslel, jak a co zapojit, kam umístit vypínače atd. To je rozvoj technického myšlení a tvůrčího přístupu.
Kdy je ideální začít rozvíjet technické myšlení?
Čím dříve, tím lépe. Děti se automaticky nerodí s kladným vztahem k technice, ale všichni se s ní v životě setkáváme a využíváme ji. V genetické výbavě mají potenciál, který je však potřeba rozvíjet. Jako společnost řešíme nedostatek technicky vzdělaných lidí. Diskutoval jsem o tom s různými politiky – premiérem, ministry, poslanci, zastupiteli v regionech. Měli hluboce zakořeněnou představu, že s motivací stačí začít až na střední škole, aby pokračovali v technických oborech na vysokých školách. Ale to je pozdě, to už je málo efektivní. Navíc ne každý musí jít nutně na vysokou školu. Proto na tuto skutečnost reagují nové rámcové vzdělávací programy pro základní školy, když umožňují začít s technickou výchovou od 1. ročníku. A některé školy to dělají. Ale začít se dá i dřív.
Dřív už je jen mateřská škola…
Přesně tak. Proto spolupracuji s magistrátem a se studenty chodíme do olomouckých školek. Máme pro ně připravený program, zkouší si různé dovednosti, zručnost a ty děti to neskutečně baví. Když vypíšeme termíny našich akcí, během pár minut jsou plné. Ředitelé se doslova přetahují, aby nás získali pro svou školku. V této souvislosti prozradím zajímavé zjištění. Před časem jsme udělali takový experiment. Pozvali jsme na pedagogickou fakultu děti z pěti mateřských škol a nachystali pro ně různá stanoviště s aktivitami. Bylo to půl na půl: část moderní technologie, počítače a roboti a část místa, kde si mohly něco vlastnoručně vyrábět, tvořit. Někde se rozvíjela zručnost a jinde digitální kompetence, informatické myšlení. A věřte nebo ne, většina dětí šla prvně ke kladívkům a hřebíkům a k jednoduché elektrotechnice. Digitální technologie byly stranou. Když jsem se ptal proč, tak odpovídaly: To máme ve školce, to nás už nebaví.
Na pedagogické fakultě máte zajímavé místo. Jmenuje se TechnoLab a je to vlastně dílna otevřená veřejnosti. Jak funguje?
Chtěli jsme lidem nabídnout prostor pro kreativitu, poskytnout potřebné vybavení a odbornou pomoc. Chodí tam rodiče s dětmi, učitelé hledají inspiraci, co mohou dělat s žáky, ale zastaví se třeba i zralejší dospělí, kteří si chtějí něco vyzkoušet, potřebují poradit. Někdo přijde jen tak zavzpomínat na to, co kdysi vyráběl se svým dědečkem. Je to velmi příjemné a všichni jsou vítáni.
Jen inspirace ale asi učitelům nestačí, aby dokázali nadchnout žáky…
Učitel by měl mít kvalitní vzdělání a musí být do praxe dobře připraven – a o to se na pedagogické fakultě snažíme. Zároveň by ale škola měla mít i potřebnou dílnu. Všude tomu tak není, ale například v Olomouci jsou školy, které mají excelentní zázemí. No a do třetice musíte mít podporu vedení školy. Pokud technickou výchovu odsouvá na vedlejší kolej, nefunguje to. Ale kde se to podaří, tam je výsledek fantastický.
Mluvíme o zručnosti a o lidově řečeno fištrónu. Umělá inteligence za nás asi všechnu práci neudělá...
Jednu dobu se říkalo, že budoucnost je jen v technologiích a manuální dovednosti nebudou potřeba. Dnes je jasné, že právě tyto dovednosti ve spojení s technickým myšlením mají obrovskou hodnotu. Mnoho profesí, které jsou založené na rutinních kognitivních činnostech, mizí – třeba účetní, některé programátorské pozice atp. Ty AI dokáže opravdu nahradit. Ale řemesla, kde je potřeba zkušenost, kreativní řešení a fortel, u těch to tak snadné není. Docela rád bych se dožil momentu, kdy budu chtít například novou koupelnu, a tak zavolám na call centrum. Zvedne to automat, vyslechne mě, za chvíli mi zastaví před domem autonomně řízené auto, z něho vyskočí osm robotů a odpoledne bude koupelna předělaná. Bylo by to hezké, ale robot vám koupelnu nezrekonstruuje. Alespoň zatím ne. Objevují se sice novinky, třeba 3D tisk domů, ale to je v současnosti rarita. Stavebnictví je natolik členité, že lidská činnost zůstane jen obtížně nahraditelnou. Právě řemeslníci, kteří dokážou přemýšlet a řešit problémové situace, jsou dnes nejžádanější.
Asi nemluvíme o tom, že zmizí nějaká dřina, nádeničina, ale že podstatný je ten fortel, ta zkušenost člověka. Za tu se bude platit?
Přesně tak. To přemýšlení je důležité. Potkávám se se zástupci cechů různých řemesel. Oni vědí, že stavebního pomocníka, který dělá rutinně nějakou práci, mohou přivést i z druhého konce světa. Ale jim chybí ti, kteří rozumí věcem, kteří dokážou přijít s vhodným řešením podle požadavku či konkrétní situace, vědí, jak mají věci fungovat, jak co zapojit, prostě mají odbornost. Dříve se dětem říkalo, uč se, ať nemusíš pracovat jako řemeslník, dnes se dětem říká, uč se, aby sis mohl v budoucnu řemeslníka dovolit zaplatit.
Vy ale nejste jen odborník na technickou výchovu. Jste také včelař a propagátor včelaření. Jak to jde dohromady?
Někdy před patnácti lety jsem si ke včelám našel cestu a včelaření mě naplňuje a baví. Navíc jsem ho vlastně spojil s prací na fakultě. Když jsme před časem chtěli akreditovat náš studijní program, abychom do něj mohli přijímat studenty, tak nám ministerstvo školství namítlo, že pouze zaměření na technickou výchovu nestačí. Základní školy totiž učí nejen technickou výchovu, ale třeba i přípravu pokrmů nebo chovatelství. A ředitelé potřebují odborně vzdělané učitele. Příprava pokrmů nebyl problém, vybavili jsme kuchyňku, zajistili odborné garanty. Ale lámali jsme si hlavu s chovatelstvím. Třeba pro koně jsme prostory neměli, tak mě napadly včely. Vozil jsem do výuky ty své. Jednou, když jsem měl napilno, tak jsem je odložil na střešní zahradě fakulty. A už tam zůstaly a vznikla fakultní včelnice. Máme pět včelstev a pro výuku je to super. Studenti si můžou vše prakticky vyzkoušet a mají i možnost ochutnat med přímo z úlu.
Čím vás obohacují včely?
Já mám rád v životě řád. Jenže včely plány a představy lidí nezajímají. Ony se jen tak nepřizpůsobí. Mají svůj svět, svoje pravidla a vy se musíte snažit jim porozumět. A to je na tom krásné – učí nás pokoře, připomínají, že na tomto světě nejsme sami.
Také se říká, že člověk by měl být pracovitý jako včelka. Říkáme to dětem…
Trošku vám to rčení uvedu na pravou míru. Včela je velmi pracovitá. Jenže ta pracovitost jí nesmírně zkracuje život. Včela-dělnice, tedy ta včela, kterou vidíte v létě, jak létá z květu na květ a chystá zásoby na zimu, žije pouhých pět až osm týdnů. Upracuje se k smrti. Takže pracovitost je fajn, ale nesmíme to přehnat. I relaxace má svůj význam.
Existují i tzv. zimní včely, které žijí déle, že?
Ano, existuje generace letní a zimní. Zjednodušeně řečeno, zimní včely mají vlastně jen za úkol spotřebovávat předchystané zásoby a přečkat v úlu zimu do jara a pak založit novou generaci. Žijí zhruba osm měsíců.
Takže v případě reinkarnace je lépe si přát být zimní včelou?
Ano. Někdo by chtěl být i královnou. Dětí ve školce se vždycky ptám, co dělá královna v úle? Typická odpověď je: Kraluje a poroučí. Ale tak to v úle nefunguje. Režim uvnitř je velmi přísný. Královna se sice nechá krmit, bez dělnic, které chystají mateří kašičku, by nepřežila. To zní dobře, že? Ale ty dělnice, a hlavně společenství jako celek, řídí celý její život. Ono určuje, kdy bude klást vajíčka i kam je bude klást. Víte, že včelí matka v období vrcholného rozvoje včelstva, což je v květnu, dokáže naklást denně až dva tisíce vajíček a že je to více než její vlastní hmotnost? Žije zhruba tři až pět let a jakmile včelstvo vyhodnotí, že je královna neproduktivní, tak ji nahradí novou. Není to tak, že matka by si řekla, je čas odejít. To není její volba, rozhoduje společenství včel.
Takže raději zůstaneme tím, čím jsme.
Určitě. Když jsem byl onehdy s našimi dětmi v kočičí kavárně, říkal jsem si, že ani kočkou bych být nechtěl. Raději zůstanu tatínkem. Nežiji jen vědou a výukou, mě role otce naplňuje, snažím se podílet hodně na výchově, byť kdyby tu byla moje žena, tak by možná polemizovala o slovu hodně, ale já si to opravdu užívám.
Takže nadšený včelař, zdatný technik a šťastný tatínek?
Ano. Někdy si říkám, že bych děti mohl mít v mladším věku – možná bych si teď kávu vychutnával klidněji. Po narození toho prvního jsem jako technik občas hledal tlačítko „vypnout nebo restartovat“. No nenašel jsem. Děti zastavit nejdou – a já jsem za to rád. Děti mají být dětmi.
Jiří Dostál (* 1980)
Absolvent PdF UP Učitelství se zaměřením na přírodopis a pěstitelství a technickou a informační výchovu pro základní školy. Na stejné fakultě nyní vede katedru technické a informační výchovy. Je autorem řady publikací, držitelem několika ocenění, věnuje se i expertizní činnosti. Zaměřuje se na otázky spojené s výukou o technice a moderních informačních technologiích v širším pojetí, a to i s přesahem do oblasti didaktiky informatiky. Spolupracuje na vytváření profesních studijních programů, podílel se na přípravě Inovační strategie ČR 2019–2030 The Czech Republic: The country for the future, pracoval na tvorbě jejího pilíře s názvem Polytechnické vzdělávání. V loňském roce byl jmenován profesorem.