Odešel dlouholetý kolega, uznávaný odborník a vysokoškolský pedagog, pan PaedDr. Vlastimil Štekr, Dr., který svůj profesní i osobní život nerozlučně spojil s Univerzitou Palackého v Olomouci a který se významně zasloužil o rozvoj studia učitelství tělesné výchovy a stál u samotného zrodu i dalšího směrování fakulty tělesné kultury. Jeho srdce dotlouklo v sobotu 19. září 2026 ve věku 91 let. Se zesnulým se rozloučíme v úterý 29. září 2026 v 10:00 hodin v obřadní síni olomouckého krematoria.
Dr. Štekr prožil život hluboce spjatý s pohybem a sportem. Svou cestu začal u královny sportu – atletiky, kde již od roku 1957 působil jako aktivní trenér a funkcionář. Přes Krajský výbor ČSTV v Liberci a následně od roku 1960 v Olomouci přivedl svou vášeň pro sport na akademickou půdu. Na Univerzitě Palackého působil nejprve mnoho let na tehdejší katedře tělesné výchovy. Nesmazatelně se zapsal do historie olomouckého akademického sportu, kde desítky let obětavě působil ve vysokoškolském sportovním klubu jako atletický trenér a předával své zkušenosti dalším generacím. Když pak v roce 1991 vznikla samostatná fakulta tělesné kultury, stal se jedním z jejích klíčových zakládajících pilířů.
Na nově založené fakultě přijal velkou odpovědnost a působil zde jako proděkan pro pedagogickou činnost (po boku prvního děkana profesora Bohuslava Hodaně, Milana Adamuse a Františka Vaverky) a také jako vedoucí katedry kinantropologie. Ve své odborné práci se specializoval na historii tělesné výchovy, sportu a olympismu. Zanechal po sobě hlubokou stopu v podobě učebních textů a monografií, jako jsou Historie školní tělesné výchovy či Olympijské hnutí – olympijské hry.
Jeho studenti na něj dodnes vzpomínají s nesmírnou láskou a úctou jako na vrozeného elegána a muže vytříbené etikety. Traduje se milá vzpomínka z ústních zkoušek z historie tělesné kultury: pan doktor vždy galantně pomohl studentkám z kabátů, které pečlivě narovnal na ramínko a pověsil na věšák. Když se stalo, že studentka u zkoušky neuspěla, s naprostým taktem a sobě vlastní laskavostí ji od zkoušky vyprovodil. Pomohl jí zpět do kabátu a s povzbudivým úsměvem popřál, že až se vše doučí, příště to jistě společně zvládnou. I v momentech neúspěchu dokázal studenty podržet a motivovat.
Kolegové z fakulty zase s úsměvem a dojetím opatrují historku z oslav jeho pětasedmdesátin. Tehdy pro něj uspořádali velkolepé výjezdní zasedání katedry v Mikulově, na které vyrazily desítky spolupracovníků. Jen vinou „drobného“ nedopatření zapomněli pozvat samotného oslavence. Když se tuto chybičku snažili tři dny před odjezdem honem napravit, Vlastik se s noblesou omluvil, že nemůže – čekal ho drobný zákrok v nemocnici. S velkorysostí sobě vlastní jim ale vzkázal, ať všichni odjedou a v Mikulově na něj vzpomínají. Což také do posledního puntíku splnili. Na známém Kozím hrádku pak s obrovskou láskou na Vlastika mysleli a při pohledu na zapadající slunce skrz sklenky červeného vína připíjeli na jeho zdraví.
Vedle své akademické a trenérské dráhy zůstal atletice věrný na té nejčistší úrovni po celý svůj život. Desítky let působil v pozici dobrovolného atletického rozhodčího. Na oválech a závodištích obětavě pomáhal a u milované atletiky zůstal až do pozdního věku, dokud mu to jen jeho zdraví dovolovalo.
Na Dr. Štekra budeme navždy vzpomínat nejen jako na vynikajícího učitele, trenéra a vědce, ale především jako na vzácného člověka, skvělého kolegu, přítele a milovaného člena rodiny. Byl vzorem čestného, pracovitého člověka plného životního elánu a vysokého morálního kreditu.
Čest jeho památce.
S úctou a vděčností vzpomíná kolega, kamarád a v otázkách akademického působení jeho věrný žák
Svatopluk Horák, katedra společenských věd v kinantropologii FTK UP.