Zemřel profesor Milan Sobotka (1927–2024)

Profesor Sobotka.
Foto: Wikimedia Commons/Ksoukup
Středa 27. březen 2024, 12:28

Dne 22. března odešel na věčnost profesor Milan Sobotka, známý odborník na novověkou filosofii, mimo jiné autor mnoha předmluv k překladům klíčových děl novověké filosofie, od Descarta a Francise Bacona, přes Kanta až po Schellinga a Hegela.

Milan Sobotka pocházel z Ivaně u Prostějova, byl absolventem filosofie a psychologie na Filozofické fakultě obnovené olomoucké univerzity a do roku 1954 také asistentem jejího prvního rektora, filosofa Josefa Ludvíka Fischera. Až do roku 1992 pak působil na katedře filosofie (nyní Ústav filosofie a religionistiky) FF UK v Praze.

Čest památce tohoto významného olomouckého absolventa, pražského profesora a historika idejí (jak sám sebe nazýval).

Tomáš Nejeschleba

vedoucí katedry FF UP

 

Vzpomínka Milana Sobotky na studium na UP u J. L. Fischera, která vyšla v r. 2022 v Souvislostech a kterou redakci laskavě poskytla Sylva Fischerová.

Milan Sobotka
Jakýsi nový Sókratés
(Filozofický rozhovor před smrtí)

Jsem patrně jeden z posledních, kdo zažil J. L. Fischera jako rektora a jako ředitele filozofického ústavu v Olomouci. Na filozofii v Olomouci jsem se dostal v roce 1946 po maturitě na prostějovském gymnáziu. Založení nebo obnovení univerzity v Olomouci mi přišlo vhod, protože jsem tak měl blízko k rodičům. Žádnou kvalifikaci jsem sice neměl, ale měl jsem kulturní zájmy a sledoval jsem například diskusi v Lidových novinách, která se týkala otázky spontánního vývoje živé hmoty. Čelným účastníkem této diskuse byl brněnský biolog profesor Úlehla. V přijímací místnosti seděl u zápisu Bohuslav Žáček, pomocná síla Filozofického ústavu, a ten mi nabídl, abych studoval filozofii. Filozofie měla tehdy dva hlavní učitele – J. L. Fischera a docentku a pozdější profesorku Jiřinu Popelovou-Otáhalovou. Třetím učitelem byl sociolog Miloslav Trapl.

V paměti mi uvízly především Fischerovy semináře. Probírali jsme nejprve předsokratiky, a když Fischer zjistil, že jsem absolventem klasického gymnázia, dal mi k překladu řecké texty k předsokratikům. Ale já jsem si s tím neporadil, a nepřeložila to ani má profesorka řečtiny na gymnáziu, která se mezitím přestěhovala z Prostějova do Olomouce. V druhém ročníku jsme probírali Platónovy dialogy, postupně snad všechny. Jeden ze studentů měl vždy referát, pak následovala diskuse. Pamatuji si zvláště na semináře ve dvoře nebo zahradě budovy filozofické fakulty, kde kouzlo místa splývalo s kouzlem textu. Fischer ovšem zdůrazňoval jiné kouzlo, kouzlo Sókratovy osobnosti – Sókrata diabolického.

Když to Fischer zdůrazňoval, opomíjel se zmínit o tom, že i on byl přitažlivou osobností, jakýmsi novým Sókratem. Součástí jeho osobnosti byl bytostný demokratismus, přátelský poměr k druhým, až jakési kamarádství. To si uvědomovali nejvíc tzv. adékáři – absolventi dělnické přípravky, která nahrazovala u mladých dělnických kádrů maturitu.

Fischer se adékářům nevlichocoval (někteří učitelé se jich obávali), ale vzbuzoval jejich sympatie svou přátelskostí. Poté, co jsem na jeho pohřbu pronesl větu o úctě v nesouhlasu, vzali si mě stranou a vytýkali mi to. Skončili ostatně podobně jako on – po roce 1968 byli vyloučeni nebo vyškrtnuti ze strany a vykonávali málo kvalifikovaná povolání.

Stejně přátelský poměr měl ostatně Fischer i ke kněžím – jeden byl naším spolužákem – všichni jsme pro něho byli účastníky společenství, mezi nimiž vládne vzájemná sympatie.

Olomouc byla Fischerova osudová štace. Za první republiky tam byl přeložen z Univerzitní knihovny v Praze z trestu za levicové názory a vyvíjel tam kulturní činnost v rámci Jednoty filozofické, která pořádala filozofické přednášky ve větších městech. Při pobytu v Olomouci byl nějakou dobu ve straně. Marxistou ovšem Fischer nikdy nebyl. Krize demokracie, jeho asi nejvýznamnější práce, je založena na teleologickém pojetí společnosti – všechny sociální sféry slouží svému smyslu. Marxismus vysvětluje společnost zdola – z elementárních lidských

potřeb a z lidského sobectví, Fischer shora, z vyššího smyslu, jemuž každá společenská sféra slouží. Fischer si také při svém druhém vstupu do strany v roce 1948 vyhradil právo na vlastní názory. Jako rektor ztrácel Fischer mnoho času tím nejzákladnějším včetně shánění nábytku. Teprve zpětně si uvědomuji, kolik času musel vynaložit na jednání s úřady, aby zajistil provoz naší a pedagogické fakultě, které sídlily v bývalém učitelském učilišti v Křížkovského ulici, ale i lékařské fakultě s jejími četnými zařízeními. Píši-li o jeho předsókratovských a platónských seminářích, pak to byl jen nepatrný výsek jeho činnosti. Ne všechno mu ovšem vyšlo – byli jsme například na výletě v Žadlovicích, v konfiskovaném zámku hraběte Dubského, který Fischer chtěl získat pro univerzitní letní školu, ale tento projekt nevyšel.

Dubští byla rodina, z níž pocházela Marie von Ebner-Eschenbachová, významná německá spisovatelka devatenáctého století; některé její romány byly nedávno přeloženy do češtiny. Byli to ovšem Němci a hrabě Dubský, jak nám říkal kastelán, odjel před koncem války z Žadlovic. O jeho dalším osudu kastelán nevěděl. Viděli jsme filozofickou knihovnu jeho syna, který studoval v třicátých letech filozofii v Německu. Knihy byly opatřeny tímto ex libris: Z knihovny našeho syna, který padl v Rusku.   

Rektorát J. L. Fischera (1946–49) byl dobou rozkvětu olomoucké filozofické fakulty. Díky poválečnému entuziasmu obnovy a budování působila na filozofické fakultě řada skvělých odborníků. Prvním děkanem byl indolog Vincenc Lesný, který dojížděl z Prahy stejně jako řada jiných. Vzpomínám na jazykovědce Vladimíra Skaličku a Karla Horálka, na klasické filology Karla Janáčka a Julii Novákovou, anglistu Ivana Poldaufa, na kunsthistorika Václava Richtera, na estetika Bohumíra Markalouse-Johna, na germanistu a baltistu Pavla Trosta, na historika Josefa Polišenského – vesměs vynikající odborníky. Založení filozofické fakulty byla zároveň příležitost, aby se etablovali příslušníci nové generace – na české literatuře učil Oldřich Králík, na češtině Jaromír Bělič, na romanistice Oldřich Bělič. Když šel člověk do Křížkovského ulice, mohl potkat Jana Zrzavého, který učil na Pedagogické fakultě, s jeho typickou bradkou a čepičkou.

Po několika letech nastal odliv – ale to již Fischer nebyl rektorem; létající profesoři přestali dojíždět a fakulta byla podrobena omezením, jejichž důsledkem bylo například zrušení katedry filozofie. Já sám jsem odešel v roce 1954, ale dojížděl jsem ještě další školní rok, abych doučil poslední posluchače filozofie. Protože si profesor Fischer vyhradil právo na vlastní názory, nevyhnul se podezírání. Byl jsem vyslýchán, co vím o tom, že Fischer je členem nelegální skupiny čtyř „o“ (osvobození, význam dalších „o“ jsem zapomněl). Svým tvrzením, že je to vyloučeno, jsem možná odvrátil další vyšetřování. Že je v podezření, jsem mu jel říci do Brna; to bylo v roce 1953. Má poslední vzpomínka na J. L. Fischera se týká našeho rozhovoru v předvečer jeho úmrtí. Projížděl jsem Olomoucí a J. L. Fischera navštívil. Fischer byl ve výborné náladě, byl velmi sdílný a v dobré tělesné kondici – vystoupil svižně na vysoký žebřík své knihovny, aby mi mohl dát separát svého článku, který vyšel v Indii. Ráno mi telefonovala jeho paní, že v noci zemřel. Filozofický rozhovor před smrtí jako by dotvrdil jeho platónské semináře.

Milan Sobotka, filozof

Na FF UP v Olomouci studoval filozofii a psychologii, po roce 1951 zde působil jako asistent. Od roku 1954 vyučoval filozofii na FF UK v Praze. Byl předním odborníkem na německou klasickou filozofii, zabývál se filozofií I. Kanta, F. W. J. Schellinga, G. W. F. Hegela atd.

 

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)