Filip Kohout, student 4. ročníku Katolické teologie, vyjel na celý akademický rok na Papežskou univerzitu Sv. Patrika v Maynooth (Irsko). Přečtěte si, jak jej pobyt v cizí zemi ovlivnil a co mu přinesl:
Svatý Augustin řekl, že svět je jako kniha, a kdo necestuje, přečte si jen první stránku. V současné době mám pocit, že jako student programu Erasmus+ jsem přečetl další stránky této knihy. Kapitola byla o tom, jak život a studium v cizí zemi v mnoha ohledech může člověka obohatit.
Zdokonalení jazyka je jeden z největších přínosů. Než jsem do Irska odjel, moje angličtina sice nebyla nejhorší, ale věděl jsem, že budu muset trochu zabrat. Počítal jsem taky s tím, že přízvuk udělá svoje, protože jsem byl spíš zvyklý na americký než britský/irský, který je přece jen jiný. A i přes mé očekávání mě ten rozdíl překvapil – v prvních dvou týdnech jsem měl u některých místních pocit, že snad ani nemluví anglicky... Avšak časem se to zlepšilo, jak jsem předpokládal, a nyní, po deseti měsících prakticky každodenního kontaktu s (irskou) angličtinou, když jsem slyšel mluvit nového papeže anglicky, divil jsem se, co je to za přízvuk.
Další přínosy jsou na příklad ukázání nových cest a pohledů na oblast studia teologie. Je vidět, že na západní straně berlínské zdi se teologové mohli přece jen více relizovat. Nikdy jsem nedržel v ruce tolik teologických knih např. ze sedmdesátých nebo osmdesátých let minulého století jako tady.
Rozšíření mých obzorů v dané kultuře je třetím a jistě neposledním pozitivem výjezdního studia. Jejich slavné „How are you” ať promluví za vše. Člověk nikdy neví jak reagovat. Obecně je asi nejlepší ignorance, protože většinou to nikoho nezajímá, jak se mám – příkladem, a pro mně poslední kapkou bylo, když kolem mně projel místní na kole a zeptal se, jak se mám, a tu otázku jsem v té rychlosti ani neslyšel celou. „How are you” je prostě pozdrav, došlo mi. A tak jsem ho začal ve velkém používat. Světe div se, lidé začali odpovídat. Možná proto, že jsem cizinec. Taky jsem ale prakticky jinou odpověď než „good” nebo „not bad” neslyšel, domnívám se tedy, že je to jen formální odpověď na pozdrav, což jsem si u místních i potvrdil.
K novému místu patří i noví lidé, a v Irsku jsem jich poznal hodně velmi milých a otevřených. S takovými se kontakty navazují snadno a vznikají krásná přátelství. Nejen s Iry, ale vzhledem k pestré mezinárodnostní skupině v semináři třeba i s Italem, Mexičanem, Číňanem nebo Nigeríjci. Dále pak s osatními laickými studenty taky na Erasmu, a to především s Němci, kteří tady měli největší zastoupení.
Poslední, rozhodně ne nejméně důležité, je taky obohacení osobní víry a vztahu s Bohem. V nových okolnostech, s jinou každodenností, kdy je všechno nové, člověk o to více zakusí, že On je pořád jeden, neměnný a především pořád větší. Vůbec totiž nesejde, kde člověk právě je, aby ve svém srdci mohl stále vnímat pokojnou přítomnost Toho, který dokáže napnit radostí a nadějí i ve chvílich, kdy se zdá, že se není čeho chytit.
Je svatý Rok, téma je „poutníci naděje”, a i studium v zahraničí bych přirovnal k pouti, na kterou se vydáváme z nějakého důvodu, a ať už je ten důvod jakýkoliv, jen tiše doufáme, že nám to prospěje a přinese plody. A stejně jako na pouti můžeme narazit na různé překážky (někdy i doslovné během cesty), tak ani během studia v cizí zemi tomu není jinak. Smyslem pouti je ale koneckonců i vyjít z vlastní komfortní zóny a lépe se poznat, dovolit se obohatit a poznat nové věci, což můžeme během pouti čerpat právě i s překonávání těchto překážek – stejně tak jako během studia v zahraničí, o čemž snad svědčí text výše. Každá „překážka” v sobě skrývá nějaký přínos. Pro mě osobně navíc vyjít z komfortní zóny kromě změny jazyka, kultury a mentality taky znamenalo opustit seminář v Olomouci, který dobře znám, a nastoupit do nového, kde je téměř vše jinak. A tak moje formace dostala úplně jinou podobu, s jinými těžkostmi a mnoha novými radostmi – to, a celý čas strávený v Irsku, je další kapitola v knize mého světa, za kterou jsem velmi vděčný.
