Profesor Jan Kořenský je jednou z nejsilnějších osobností profilujících českou lingvistiku dvacátého století, základní stavební kameny dnes standardně užívané lingvistické teorie (mluvnice, teoretické koncepty) nesou jeho podpis. Jeho práce z nedávných let, které mají především metodologický rámec, pak předznamenávají vývoj studia jazyka, který bude následovat. Současný vývoj věd o jazyce jeho vize postupně potvrzuje a můžeme předpokládat, že bude dále přibývat situací, kdy z faktických důvodů konstatujeme, že měl pravdu.
Profesor Kořenský své počátky v lingvistice spojil s aktuálně řešenými otázkami strukturního popisu jazyka na rovině věty, a to především vzhledem k morfologickým vlastnostem slova (klasické gramatické kategorie). V tehdejším valenčním obratu k popisu komponentů věty, inspirovaném zároveň generativismem promítaným do konceptu větných vzorců prof. Daneše, se ujal komplexního přehledu pádových vzorců v češtině. Ty byly dále jako součást popisu tzv. výrazového větného vzorce výchozí složkou popisu české věty. Pozdější oddíl pádu substantiva v Akademické mluvnici češtiny je napsán právě jím. Svým zájmem o teorii pádu vědomě navazoval na osobnosti, jako byli Roman Jakobson nebo Louis Hjelmslev.
Při rozdělní úkolů na popisu češtiny z hlediska dvourovinné valenční syntaxe, kam spadala i jeho koncepce pádu, se následně zaměřil na statické predikátory a tento materiál zpracovával z velké části samostatně. To vedlo k jeho výraznému odklonu od pohledu na jazykový materiál oproti dalším českým lingvistům. Zároveň se tak dál profiloval na dvou větvích vývoje české lingvistiky. Jednak rozpracovával jazykové roviny v projektu Akademické mluvnice založené na dvourovinné valenční syntaxi, vytvořil si ale také vlastní specifický způsob jazykového popisu. Ten v roce 1984 představil v práci Konstrukce gramatiky ze sémantické báze (celý přístup měl ale stanovený, jak ukazují články, už na konci sedmdesátých let, a vydání práce se z nejrůznějších dobových důvodů značně protáhlo).
V Konstrukci gramatiky ze sémantické báze profesor Kořenský na základě proložení s tradičními rovinami znaku (syntax, sémantika, pragmatika) direktivním způsobem zpochybnil výkladovou výhodnost tradiční lingvistické teorie rovin a veličin jejich popisu (morfém, slovo, věta atd.). Ukázal, že znakové složky nejsou neseny jednotkami samostatně, ale jsou zastoupeny ve větě v různém rozsahu a bez respektu k příslušnosti k jazykové rovině (vyjadřuje sdělovaný obsah koncovka, vyjadřuje jej slovo, vyjadřuje jej spojení slov?). Tímto způsobem v podstatě roztřídil gramatické kategorie na základě toho, zda mají syntaktickou, sémantickou nebo pragmatickou kompetenci (syntaktickou, tzn., vztahují k sobě příslušné tvary slov ve větě: Mladý Karel, nikoliv Malého Karel; sémantickou, tzn., vyjadřují obsah výpovědi: Karel leží, nikoliv Karel položil; pragmatickou, tzn., vyjadřují vztah aktu komunikace k obsahu sdělení: Karel jede, nikoliv Karel pojede. Tradiční členy řady osoba, číslo, čas, způsob, vid atd. se tak ocitly na zcela odlišných souřadnicích v podstatě fungování větného celku. (Profesor Kořenský by v příkladové větě použil spíše jméno Benjamín nebo Benedikt).
Naznačená koncepce profesora Kořenského zpochybňuje lingvistovu intuici. Když jakéhokoliv lingvistu zbavíme jazykových rovin a jejich jednotek, nepochybně ztratí půdu pod nohama. Má ale k dispozici jedinečnou výhodu: smiřuje neopominutelná východiska sémiotiky s lingvistickým popisem. A je tak mnohem blíž přirozeným vlastnostem znaku a jeho role v komunikaci. Přístup k textu profesora Kořenského má také poměrně neočekávatelný dosah v oblasti zpracování přirozeného jazyka komputacionálními metodami a metodami strojového učení. Tyto metody klasifikující text nebo hledající určitou informaci, se totiž nemusejí spoléhat na jazykové znaky v jednotlivých jazykových rovinách samostatně, ale spojují všechny rozhodující vlastnosti textu na rovině komplexního znaku – tak jak to dělá profesor Kořenský. Až začnou tyto přístupy k textu hledat své teoretické zázemí, najdou jej právě u něj.
V následujícím období se stal profesor Kořenský receptorem české lingvistiky v oblasti vývoje teorie textu a pragmatiky a zároveň si postupně vypracovával vlastní koncepci náhledu na věc (viz jeho polemiku s de Beaugrandem v časopise Slovo a slovesnost, jehož byl v té době dlouholetým šéfredaktorem). Vývoj jeho zájmů měl také jasnou logiku. Začínal na úrovni slova a přes větnou úroveň se postupně dostával k větným celkům většího rozsahu. Pak už přemýšlel nad strukturou textu zcela univerzálně. Vysvětloval výchozí koncepty Pražského strukturalismu, vymezoval vztah moderních vědeckých trendů k lingvistice – viz jeho diskuse o zapojení pojmů metafora, vágnost nebo chaos v lingvistice. V roce 2005 se zapojil do debaty o jazykové kultuře, na níž stojí dnešní lingvistický konsensus týkající se jazykové správnosti.
Profesor Kořenský měl rád divadlo, divadlo taky psal, i když nepublikoval, měl rád umění, nové a originální. Nedokázal nevyprsknout smíchy, když se na formálním plénu někdo dopustil terminologicky hypertrofovaného vtipu. Měl rád kočky a v restauračním zařízení si nejčastěji objednával prostě řízek s bramborem. Měl rád trochu piva a trochu vína, pokud se u toho nezávazně teoretizovalo. Vždy tišil konflikty, slovy prof. Uličného, profesor Kořenský byl nadmíru konciliantní člověk. Nikdy nebyl ani náznakem povýšený nebo hrubý vůči studentům, a pokud se vůči němu někdo choval nevhodně, přešel to s velmi lehkou ironií. Rád se smál a rád se smál s někým společně. Jeho profesorem byl prof. Havránek, mluvil o všech českých lingvistech, ale o něm mluvil nejčastěji. Z dopravních prostředků měl nejraději letadlo, pak až automobil a vlak. Po obědě si vždy dával něco sladkého, a kdybyste mu bezprostředně poté nabídli něco slaného, odmítl by s úsměvem a omluvou: „To nemohu, to my strukturalisti nikdy neděláme.“ Hrál rád tenis a sledoval hokej. Když ostatní v parných dnech vyhledávali stín, on byl jediný, kdo po ulicích přecházel za sluncem. Radoval se z babího léta a sedě na lavičce rád obdivoval podzimní padající listí třpytící se ve slunci. Měl rád Belmonďáka a Janáčka se Smetanou. V tuto chvíli na něj myslí tisíce jeho studentů a kolegů, kterým řekl něco, co napořád změnilo jejich život.
Katedra obecné lingvistiky FF UP