Portrét rakouského císaře Františka I. Habsbursko-Lotrinského v sále rektorátu

V zasedacím sále rektorátu Univerzity Palackého jsou v současné době umístěny dvě portrétní olejomalby na plátně. Jedna olejomalba zobrazuje prvního rektora UP, profesora PhDr. Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973).

Jde o dílo olomouckého malíře Aljo Berana (1907–1990); malířova práce na Fischerově oficiálním portrétu, nedatovaném, z přelomu let 1946/1947, je dokumentována dochovanou fotografií.

Rektor Fischer je zpodoben sedící v rektorském taláru a s rektorským řetězem, v levém horním rohu této olejomalby se nachází dosud užívaný znak UP v Olomouci, rovněž Beranovo dílo.

Portrét Františka I. Habsbursko-Lotrinského

Koncem října 2025 byl v zasedacím sále rektorátu UP v Olomouci instalován portrét Františka I. Habsbursko-Lotrinského (1768–1835), vládnoucího v letech 1792–1806 jako císař František II. Svaté říši římské, v letech 1806–1835 jako František I., císař rakouský, v letech 1792–1835 též jako král uherský, chorvatský a český a v letech 1815–1835 jako král lombardsko-benátský. Instalace portrétu tohoto rakouského císaře v zasedacím sále rektorátu UP v Olomouci je zdůvodněna okolností, že jeho jméno nesla od 31. března 1827 C. k. Františkova univerzita v Olomouci, a to do jejího zrušení císařem Františkem Josefem I. (1820–1916) v roce 1860, a že tento císař povýšil 1827 C. k. lyceum v Olomouci na plnoprávnou univerzitu se třemi fakultami – filozofickou, právnickou a teologickou, jakož i s přidruženým medicínsko-chirurgickým studiem, vzdělávajícím ranhojiče a porodní asistentky. Po zrušení C. k. Františkovy univerzity v Olomouci nadále existovala samostatná C. k. teologická fakulta v Olomouci, zatímco C. k. chirurgicko-medicínský ústav byl zrušen v roce 1873.

Před instalací byl obraz císaře Františka I., olejomalba na plátně o rozměrech 126 × 94 cm, restaurován v Arcidiecézním muzeu v Olomouci restaurátorkou Annou Píšťkovou. Náleží do souboru 22 nesignovaných a nedatovaných olejomaleb na plátnech a v dobových rámech – portrétů příznivců olomoucké univerzity, vzniklých podle starších předloh, jimiž byla původně vyzdobena aula olomoucké univerzity, následně lycea, opět univerzity a posléze aula olomoucké teologické fakulty.

Po zrušení Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty UP v Olomouci v roce 1950 byla tato kolekce obrazů předána nynějšímu Vlastivědnému muzeu v Olomouci, jež ji v roce 1996 vrátilo do vlastnictví obnovené Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci, přičemž byla dotyčná kolekce prohlášena Ministerstvem kultury ČR za kulturní památku.

Kolekce obrazů

Nejstarších pět portrétů, a to olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova (1534–1572), papeže Pia V. (1504–1572), císaře Svaté říše římské Maxmiliána II. (1527–1576), papeže Řehoře XIII. (1502–1585) a olomouckého kardinála biskupa Františka knížete z Dietrichsteinu (1570–1636) zhotovil kolem roku 1718 významný olomoucký malíř Johann Christoph (Jan Kryštof )Handke (1694–1774), jak dokládá sdělení v jeho vlastním životopise: „Potom jsem obdržel zakázku na pět velkých olejomaleb, znázorňujících všechny císaře a biskupy, kteří byli dobrodinci univerzity. Ačkoliv tyto malby nebyly zcela dokonalé, mé postavení se zlepšilo, a po této práci jsem dostával více zakázek.“

Portréty Viléma Prusinovského z Víckova, Maxmiliána II. a Řehoře XIII. jsou nyní umístěny v budově rektorátu UP na stěně hlavního schodiště.

Další portréty, tedy Pia V., Františka knížete z Dietrichsteinu, papeže Sixta V. (1521–1590), olomouckých biskupů Jana Grodeckého z Brodu (1525–1574) a Tomáše Albína (Bílka) z Helfenberka (?–1575), císařů Svaté říše římské Ferdinanda II. (1578–1637), Rudolfa II. (1552–1612), Matyáše (1557–1619), Leopolda I. (1640–1705), Josefa I. (1705–1711), Karla VI. (1711–1740), uherské a české královny Marie Terezie (1717–1780), císaře Svaté říše římské Josefa II. (1780–1790), neznámého muže, Antonína Bedřicha I. (staršího) hraběte Mitrovského z Mitrovic a Nemyšle (1770–1842), mj. moravského zemského hejtmana, nejvyššího českého a prvního rakouského kancléře a prezidenta dvorské studijní komise, a dvou děkanů C. k. teologické fakulty v Olomouci – Jana Nevěřila (1864–1940) a Jana Hejčla (1868–1935), zůstávají deponovány na CMTF UP v Olomouci.

Chybí portréty dvou panovníků: Císař Svaté říše římské Ferdinand III. (1608–1657), se zasloužil o značné rozhojnění majetku olomoucké koleje a škol Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci ze statků zkofiskovaných moravským stavům zúčastnivším se českého stavovského povstání proti Habsburkům v letech 1618–1621; mj. jezuitský konvikt tak získal město a panství Nový Jičín. Císař Svaté říše římské Leopold II. Habsbursko-Lotrinský (1747–1792) během své krátké vlády navštívil při zpáteční cestě ze své korunovace na českého krále v Praze, jež se konala dne 6. září 1791, společně se svým nejstarším synem a následníkem arcivévodou Františkem Olomouc.

Olomoucké zastavení Leopolda II.

Leopold II. se v Olomouci zastavil s nejstarším synem a následníkem arcivévodou Františkem po své pražské korunovaci počátkem října 1791 v rámci inspekce říšských pevností (po návštěvě Hradce Králové a Josefova). Profesor práv na olomouckém lyceu Josef Vratislav Monse zpravoval o této události svého přítele Josefa Dobrovského následovně: „Předevčírem sem dorazil v naprosté tichosti císař ve společnosti arcivévody Františka a ubytoval se kolem 6. hodiny večer U Černého orla [v Pekařské ulici – v místech dnešního obchodního domu Koruna]; vedle jiných osobností jsme byli také my s rektorem vpuštěni, abychom mu složili poklonu – ptal se na počet studentů a žáků, čímž audience skončila. Včera si prohlédl veřejné vzdělávací ústavy, byl rovněž ve školní budově, ale Feichter [tehdejší rektor C, k. lycea v Olomouci Med. Dr. Gottlieb Feichter] mu ukázal, co chtěl, takže tato návštěva by neměla mít žádný zvláštní účinek. Déle se zastavil v písárnách [kancelářích], kde měl projevit mnoho nespokojenosti. Odpoledne si prohlédl hřebčinec v Hejčíně a odtud s princem a generalitou odjel na Hradisko, aby prozkoumal a prohlédl si budovu, kolem níž jásal lid, což vždy znamenalo, že tento nádherný palác musel být předtím uveden do lesku a že nyní by směl být zachráněn. […] Dnes císař odcestoval do Brna, kde ho stavové očekávají s nákladným plesem.“

Arcivévoda František měl za sebou své první manželství s Elisabeth Wilhelmine Louise von Württemberg (1767–1790), jež zemřela na poporodní krvácení, jejich dcera Louise Elisabeth žila jen rok a půl. Druhou manželkou arcivévody Františka se stala v roce 1790 Maria Teresa di Borbone-Due Sicilie (1772–1807).

Dne 6. června 1792 se v kostele sv. Máří Magdalény v Budíně konala korunovace arcivévody Františka na uherského krále, jeho korunovace na římského krále se uskutečnila 14. července 1792 v katedrále ve Frankfurtu nad Rýnem a současně byl prohlášen zvoleným císařem Svaté říše římské jako František II. Uherskou a římskou královnou a císařovnou Svaté říše římské se souběžně stala Maria Teresa di Borbone-Due Sicilie (1772–1807). Na českého krále korunoval císaře Františka II. v Praze dne 9. srpna 1792 pražský arcibiskup Antonín Petr hrabě Příchovský z Příchovic (1707–1793), císařovna Maria Teresa di Borbone-Due Sicilie absolvovala českou korunovaci 11. srpna 1792.

Vládnutí Františka II. a návštěva Olomouce

Vláda Františka II. byla od svého počátku provázena válkami s revoluční a napoleonskou Francií. V roce 1804, v návaznosti na přijetí císařského titulu Napoleonem Bonapartem (1798–1821), se František II., obávaje se ztráty titulu císaře Svaté říše římské, prohlásil císařem rakouským jako František I., stal tedy vzápětí nositelem dvou císařských titulů.

Do Olomouce přivedla císaře Františka II./I. a ruského cara Alexandra I. Pavloviče (1777–1825) třetí koaliční válka s Francouzským císařstvím, během níž rakouská armáda kapitulovala v bitvě u Ulmu v Bavorsku ve dnech 15. až 20. října 1805, načež Rakousko a Rusko utrpěly porážku v bitvě u Slavkova 5. prosince téhož roku. Olomouc a oba monarchové ovšem nemohou chybět v beletristickém ztvárnění „bitvy tří císařů“ v románové epopeji Lva Nikolajeviče Tolstého (1828–1910) Война и миръ (Vojna a mír), vydané roku 1869. Císař František II./I. je před bitvou u Slavkova vystižen takto: „Император Франц, румяный длиннолицый молодой человек, чрезвычайно прямо сидел на красивом вороном жеребце и озабоченно и неторопливо оглядывался вокруг себя.“ („Císař František, červenolící mladý muž dlouhého obličeje, seděl nezvykle zpříma na krásném vraném hřebci a pomalu, ustaraně se rozhlížel kolem sebe.“ (Překlad Viléma a Tamary Sýkorových, 1978).

Následujícího roku 1806 se František II./I. zřekl římské císařské koruny, nadále politicky bezvýznamné, a vládl jako rakouský císař František I. Po smrti své druhé manželky Marie Terezie Neapolsko-Sicilské v roce 1807 – v tomto manželství se narodilo pět synů a sedm dcer – se František I. potřetí oženil s Marií Ludovicou d’Austria-Este (1797–1816), toto manželství zůstalo bezdětné. Válka páté protifrancouzské koalice skončila porážkou Rakouského císařství v bitvě u Wagramu ve dnech 5. a 6. července 1809. František I. nato nahradil svého ministra zahraničí a financí Johanna Philippa hraběte von Stadion-Warthausen (1763–1824) Klemensem Wenzelem Lotharem hrabětem von Metternich (od roku 1813 knížete, 1773–1859), jenž zosnoval sňatek nejstarší císařovy dcery, arcivévédkyně Marie-Louise (1791–1847), s císařem Napoleonem I.

Krach Napoleonova tažení do Ruské říše roku 1812, vítězství šesté protifrancouzské koalice, závěry Vídeňského kongresu a ustavení Svaté aliance, k níž se postupně připojili téměř všichni evropští panovníci s výjimkou krále Velké Británie a papeže umožnilo Metternichovi, od roku 1821 rakouskému kancléři, aby formoval rigidně konzervativní politiku Rakouské říše, a císaři Františkovi I., aby se věnoval svým osobním zálibám – botanice (vyučil se zahradníkem), hře na housle v domácím orchestru, zhotovování voskových pečetí a holubářství. Své čtvrté manželství, rovněž bezdětné, uzavřel František I. v roce 1816 s Karoline Charlotte Auguste von Bayern (1792–1873), jejíž první nenaplněné manželství s korunním princem Vilémem I. Württemberským, od roku 1816 württemberským králem Vilémem I. (1781–1864), bylo v roce 1814 anulováno.

Poměry v Rakouské říši ve fiktivním cestopise

Tehdejší poměry v Rakouské říši brilantně vylíčil americký spisovatel Charles Sealsfield (vl. jm. Karl Postl, rodem Němec z Popic u Znojma, 1793–1864) ve fiktivním anonymním cestopise Austria as it is, or Sketches of Continental Courts, by an Eye-Witness (Rakousko, jaké je aneb Črty z dvorů na pevnině od očitého svědka) s vročením 1828, ve skutečnosti 1827 (český překlad Petra Horáka vyšel roku 1992). Císaře Františka I. popsal Ch. Sealsfield takto:

„Sousední místnost slouží za soukromý kabinet. Je to jednoduše, avšak draze zařízený pokoj se zelenými závěsy, v němž stojí, opíraje se pravou rukou o malý mahagonový stůl, postava střední velikosti sice, avšak neobyčejně hubená, nad kterou strmí vejčitá hlava s párem velikých modrých očí, zdánlivě otevřených, kdyby nebylo jejich zrádného pomrkávání, dlouhých a propadlých tváří, jež vám připadají, že přenechaly všechno maso bradě a páru silných rtů, ukazujících čas od času dobromyslnou shovívavost, zatímco celá hlava chvílemi přikyvuje v zakaboněné nevlídnosti. Nechť vaše oči spočinou na těle, jež jakoby jen velmi volně drželo pohromadě, na nohou, na nichž čtyři manželky zanechaly stěží unci masa, na botách, v nichž se viklá pár stejně ubohých nohou – a máte před sebou potomka devatenácti císařů, současného rakouského suveréna.“

Konfrontujme nyní tento sžíravý slovní portrét s anonymní nedatovanou olejomalbou zpodobující rakouského císaře Františka I., jež nalezla reprezentativní uplatnění v zasedacím sále rektorátu UP v Olomouci. Půlfigura panovníka je na této podobizně oděna do slavnostní uniformy c. k. rakouského polního maršálka, sestávající z bílého kabátce se zlatě zbarvenými vyšívanými lemy a stojacím límcem, černého nákrčníku červených kalhot a zlaté šerpy, na níž je upevněn závěsník na šavli se zasunutou šavlí v pochvě. V pravici monarcha třímá maršálskou hůl z černého ebenového dřeva, ukončenou na jedné straně zlatým knoflíkem, jeho levice spočívá na péřovém tmavozeleném chocholu klobouku položeného na stolku. Císařovu hruď dekorují tyto řády (zleva doprava a shora dolů): 1. Řád zlatého rouna. 2. Armádní kříž z let 1813/1814, nazývaný dělový kříž. 3. Velkokříž Řádu Marie Terezie s červenobílou velkostuhou. 4. Velkoříž Královského uherského řádu sv. Štěpána s purpurově červenou velkostuhou s tmavě zelenými okrajovými pruhy. 5. Hvězda velkoříže Rakouského císařského řádu Leopoldova. 6. Hvězda velkokříže Rakouského řádu železné koruny. Protože Rakouský řád železné koruny vznikl v roce 1816, tento portrét byl zhotoven až poté, nejpravděpodobněji k povýšení C. k. lycea v Olomouci na C. k. Františkovu univerzitu v Olomouci 31. března 1827. Pozadí panovníkovy půlfigury tvoří klasicistní nika, shora a z boků překrytá tmavou drapérií a zcela vlevo dole ozvláštněná maskaronem – tváří divého muže. V recentní monografii Jiřího Fialy a Michaela Viktoříka C. k. Františkova univerzita v Olomouci / 1827–1860 z roku 2025 je na straně 28 reprodukován portrét císaře Františka I. jako velmistra Řádu zlatého rouna – olejomalba na plátně od Johanna Baptista Lampiho ml. (1775–1837) z rolu 1825, nyní součást sbírek Museum Wien.

Jak se studovalo a žilo na univerzitách

Jaká byly poměry na univerzitách v Rakouské říši za absolutistické vlády císaře Františka I. Habsbursko-Lotrinského? Charles Sealsfield je vystihuje následovně: „Mladík dovrší během šesti let svá gymnaziální studia a postoupí na univerzitu. Tam poslouchá v prvním roce výňatky z filozofie, náboženství, historie, matematiky, základů řeckého jazyka; během druhého roku znovu totéž, avšak místo matematiky studuje fyziku a estetiku.

Studentům není dovoleno, aby si sami něco z přednášek vybrali; profesoři či lektoři jsou povinni přednášet stále stejnou přednášku. Jakmile student ukončí toto tříleté studium [3. ročník filozofických studií byl na C. k. lyceu v Olomouci zaveden dekretem Dvorní studijní komise ze 14. dubna 1815], vybere si buď studium práv, teologie, nebo medicíny. Prvé dva obory se studují čtyři, třetí pět let. Celá doba studií takto trvá třináct, v medicíně čtrnáct let. Všechny učebnice, pro všechny třídy a obory s výjimkou medicíny, jsou kompilovány ve Vídni, pod dohledem Dvorní studijní komise. Mění se jen potud, pokud nově jmenovaný rada uzná za vhodné navrhnout změnu podle svého názoru nebo názoru císaře. Tyto učebnice jsou nejneplodnější a nejhloupější výtahy, jež kdy opustily tiskařský lis. Profesoři jsou povinni pod hrozbou ztráty místa přidržovat se doslova těchto výtahů.“

Sealsfieldovo tristní líčení vysokoškolské výuky na c. k. univerzitách je přece jen přehnáno. Přírodovědné obory se přednášely na filozofických fakultách a studentům byly doporučovány recentní publikace významných rakouských a německých přírodovědců, jak zjišťujeme z každoročně vydávaných seznamů přednášek na C. k. Františkově univerzitě. Ohled na technickou praxi byl respektován na olomoucké stavovské akademii, zřízené v roce 1727 a roku 1847 přeložené do Brna, předchůdkyně dnešního Vysokého učení technického v Brně.

emeritní prof. Jiří Fiala