Přednáška Marka Orko Váchy o přírodních vědách, právu a lékařské etice

Přednášku Marka Váchy si přišli poslechnout akademici i studenti.
Foto: PhDr. Miloslav Klugar, PhD.
Tuesday 1 November 2016, 10:35

Na Ústavu sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví Lékařské fakulty, v rámci postgraduálního vzdělávání lékařů, vystoupil se svou přednáškou o přírodních vědách, právu a etice Mgr. et Mgr. Marek Orko Vácha, Ph. D., molekulární biolog, římskokatolický kněz, cestovatel, spisovatel a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK. Marek Vácha vystudoval Na Masarykově univerzitě obor molekulární biologie a genetika, teologii v Olomouci a Bruselu, přednáší, píše knihy, během svých cest se mimo jiné dvakrát zúčastnil expedice na Antarktidu. Často je hostem vzdělávacích diskuzních pořadů, včetně televizních a rozhlasových, a je proto dvojnásob milé, že si ve svém nabitém programu udělal čas i na přednášku na LF UP.

Přednášku si se zájmem vyslechli nejen lékaři z různých oborů, akademičtí pracovníci Ústavu sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví, ale také studenti DSP sociální lékařství.

V rámci přednášky se Marek Vácha dotkl vztahů i rozdílů mezi přírodními vědami a etikou. Zatímco v případě přírodních věd se lidské znalosti a schopnosti neustále zvětšují a současně stárnou, v případě filosofie a etiky, ale také malířství, hudby nebo literatury toto neplatí. Jde o tzv. „skandál filosofie“, kdy můžeme s jistotou říci, že ve vědě jsme dnes již mnohem dál než Aristotelés, ale ptáme se, zda jsme dál také ve filosofii? Připomněl myšlenky německého filosofa Immanuela Kanta, podle kterého existují dva světy: říše nutnosti, kde vládnou přírodní zákony, a říše svobody, kde se rozhodujeme a vedeme své životy. Přírodní vědy se zabývají tím, co je, dokáží popsat principy, ale nedokáží popsat, co by mělo být. Z toho, jaký svět je, tedy nelze vyvozovat, jaký by měl být, přírodní vědy nám při hledání správného jednání nepomohou. Ačkoli se přírodní vědy a naše znalosti o přírodě neustále vyvíjejí, nelze vždy výsledky našeho vědění aplikovat v praxi, neboť takovéto jednání může být v rozporu s morálkou. Dokonce se můžeme ptát, zda neexistují nějaké vědomosti, o kterých by bylo lepší nevědět.

 V části věnované etice a právu Marek Vácha na příkladu druhé světové války a perzekuce skupin obyvatelstva poukázal na rozpor, podle kterého lze jednat legálně, a přesto neeticky, ale také velmi eticky, a přesto nezákonně. Lidé páchající zločiny na druhých byli po druhé světové válce souzeni, a to i přesto, že jednali v mantinelech zákonů. Právo původně „oplocovalo soukromý prostor na život“, který by měl být mimo dosah státu či politiků. Práva by měla chránit bezpečnost i důstojnost každého člověka. Je však nutné si uvědomit, že tato (dnes) základní práva, zahrnutá ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948), jsou výsledkem dlouhého vývoje společnosti a její historie.

Jako se v průběhu historie vyvíjela lidská práva, vyvíjely se i principy lékařské etiky. Původní dva Hippokratovy principy nonmaleficence a beneficence byly doplněny o další dva: autonomii a spravedlnost. Lékařská etika nyní stojí na čtyřech pilířích, principech, které však nezřídka stojí proti sobě a lékař bývá postaven před otázku, kterému z nich dát přednost. Na několika kazuistikách Marek Vácha demonstroval, že není lehké se správně rozhodnout. Při rozhodování, kterému z pilířů dát přednost, může být vodítkem tzv. princip dvojího účinku, který stanoví, že dobrého efektu nesmí být dosaženo prostřednictvím špatného, přímým záměrem jednajícího je efekt dobrý, pozitivní efekt převažuje nad negativním nebo je alespoň stejný, a v dané situaci nelze konat jinak. Podle českých zákonů nelze ctít právo pacienta na autonomii, pokud je pacientův požadavek destruktivní. Princip autonomie pacienta také procházel a prochází změnami, od paternalistického přístupu, kdy jen lékař rozhoduje o tom, co je pro pacienta nejlepší, nezávisle na pacientových přáních a preferencích, po vztah partnerský, ve kterém má pacient právo být architektem své terapie. Oba vztahy mají svá pro a proti, v průběhu léčby jednotlivce se mohou střídat v závislosti na situaci a stavu pacienta. Podle principu spravedlnosti je však lékař odpovědný nejen pacientovi, ale svým způsobem i ostatním pacientům, neboť co je spravedlivé pro jedince, nemusí být spravedlivé pro společnost.

Lékaři se po celou svou profesní kariéru setkávají s případy, ve kterých musejí činit těžká rozhodnutí. Jde o rozhodnutí, která ovlivňují nejen život pacienta a jeho rodiny, ale i celou společnost, rozhodnutí, která mohou fungování společnosti ovlivnit i v budoucnosti.

Tato přednáška byla pro všechny přítomné přínosem, který využijí ve svém profesním životě i životě soukromém.

Mgr. Adéla Lemrová

Back

Privacy settings

We use cookies and any other network identifiers on our website that may contain personal data (e.g. about how you browse our website). We and some of the service providers we use have access to or store this data on your device. This data helps us to operate and improve our services. For some purposes, your consent is required to process data collected in this way. You can change or revoke your consent at any time (see the link at the bottom the page).

(Essential cookies enable basic functions and are necessary for the website to function properly.)
(Statistics cookies collect information anonymously. This information helps us to understand how our visitors use our website.)
(They are designed for promotional purposes, measuring the success of promotional campaigns, etc.)