Právě v Olomouci objevil během studií loutnu – nástroj, který nasměroval jeho další hudební cestu. Po letech se absolvent Univerzity Palackého a uznávaný loutnista Ondřej Jaluvka vrací na svou alma mater, tentokrát jako jeden z hostů srazu absolventů UP. V aule filozofické fakulty nabídne koncert věnovaný mimo jiné hudbě Johna Dowlanda.
V rozhovoru, který Ondřej Jaluvka poskytl ještě před svým koncertem, vzpomněl na svá olomoucká léta, hledání ‚hudebních kořenů‘, také cestu, na níž se potkávají renesance a baroko s folklorem, jazzem či rockem.
S čím jste přicházel studovat hudební výchovu a anglistiku na Univerzitu Palackého? Věděl jste už tehdy, že chcete být profesionálním hudebníkem?
Když jsem přijel studovat do Olomouce, měl jsem za sebou patnáct let hudebních zkušeností v různých hudebních vodách na Moravě i v zahraničí a také vlastní hudební řeč. Studium na Univerzitě Palackého pro mě bylo vlastně plánem B.
Předcházely mu přijímací zkoušky na Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, kde mi učitel kytary namísto přijetí ke studiu popřál mnoho úspěchů na umělecké cestě s tím, že už mi nemá co předat. Studium klasické kytary na akademii múzických umění mi nedávalo smysl, protože moje hudební řeč nezapadala do kurikula klasické kytary.
Anglistika a učitelství hudební výchovy se ukázaly jako optimální způsob, jak propojit vysokoškolské studium s hudební vášní a angličtinou, dvěma jazyky, které otevírají dveře do světa.
Jak důležitá byla olomoucká léta pro to, jakým hudebníkem jste se později stal?
Olomouc se ukázala jako skvělé místo pro tehdejší období mého života. Mimořádní učitelé na obou katedrách, které jsem měl štěstí potkat, pro mě byli zdrojem inspirace a poznání. Díky hudebním i lidským setkáním, jaká univerzitní město nabízí, jsem měl prostor růst a naplno prožívat jedno z nejkrásnějších období života.
Právě během studií v Olomouci jste na koncertě Pražského barokního souboru objevil loutnu. Popsal jste to jako okamžik, kdy jste měl pocit, že jste našel cestu ke ‚kořenům hudby‘. Co jste tehdy vlastně hledal?
V druhé polovině studií jsem zažil něco, co by se dalo popsat jako existenční krize. Ač jsem byl aktivním hudebníkem a skladatelem, měl rodinu, dobré kamarády i střechu nad hlavou, najednou jsem získal pocit, že mi chybějí pevné kořeny a nevím, kudy dál.
To se změnilo při návštěvě barokního festivalu, kde jsem znovu objevil loutnu. Všechno do sebe najednou zapadlo. O pár týdnů později jsem se začal učit u vedoucího Akademie staré hudby Miloslava Študenta v Brně, připojil se k baroknímu souboru Marka Čermáka a o několik měsíců později se mi podařilo zařídit roční studijní pobyt na vysoké hudební škole v německém Trossingenu ve třídě Rolfa Lislevanda.
Co vás na loutně fascinuje i po tolika letech? A co tento několik set let starý nástroj může nabídnout dnešnímu člověku?
Loutna je pro mě prostředkem sebevyjádření, předávání i bádání. Přestože většinu pracovního času trávím koncertováním, studiem a výukou loutny, věnuji se i dalším nástrojům, například cistře. V současnosti v Portugalsku postupně nahrávám sólové album složené z vlastních kompozic a plodů mé muzikologické práce na tabulatuře skladeb pro cistru uchované na Korsice i na Moravě.
Loutna nabízí široké hudební uplatnění, od sólové hry přes nejrůznější komorní spojení až po orchestr, a má ohromné výrazové možnosti. Největší klasičtí kytaristé, které jsem potkal, se často dříve či později při hledání hlubšího pochopení vlastního nástroje vydávají cestou k loutně. Tak proč nezačít rovnou s ní?
Věnujete se i zapomenutým skladbám z historických pramenů. Jaký je to pocit zahrát hudbu, která třeba několik staletí nezazněla?
Oživovat hudbu, která čekala po staletí na své znovuzaznění, stejně jako rozšifrovávat staré hudební zápisy a postupně jim porozumět, je nesmírně vzrušující. Dovedu si představit, co mohl prožívat Bedřich Hrozný, když se zabýval studiem starověkých písem...
Ve vašem hudebním životě se potkávají renesance a baroko, moravský folklor, jazz, world music, rock i heavy metal. Jsou to pro vás rozdílné světy, nebo mají společného mnohem víc, než se na první pohled zdá?
Hru různých druhů hudby vnímám jako řeč různými jazyky. Prostředky dorozumění se mohou lišit, ale touha porozumět si a přinést druhému něco dobrého je stejná. Nakonec existuje jediná univerzální hudba bez hranic a limitů.
Pocházíte ze Slovácka, od dětství vás provází folklor, ale velkou část života jste strávil v zahraničí. Francie je vaším druhým domovem. Nakolik si člověk svůj hudební domov nese s sebou?
Cítím se jako dítě světa, které se narodilo na Moravě. Domov vnímám všude tam, kde je rodina a kamarádi. Hudba je pro mě také způsobem, jak hranice domova rozšiřovat. V ideálním světě jsme všichni doma kdekoliv, bez hranic a bez válek.
Řekl jste, že hudba je pro vás ‚způsob bytí‘. Dokážete ji někdy úplně vypnout? A co je pro vás dnes měřítkem hudebního úspěchu?
Hudba je, podobně jako výtvarné nebo divadelní umění, způsobem komunikace bez násilí, který spojuje duše a otevírá srdce. Čím více si při společné hře nasloucháme, tím silnější je okamžik, který spolu prožíváme.
Úspěchem je pro mě každá příležitost předat druhým něco dobrého, co zlepší náladu, otevře srdce, vykouzlí úsměv nebo uvolní napětí. Může to být koncert, hodina hudby, obyčejný rozhovor nebo setkání, při kterém si lidé naslouchají a pomáhají.
Když jste jako student v Olomouci poprvé viděl loutnistu a měl jste pocit, že jste našel cestu, kterou se chcete vydat, našel jste po těch letech to, co jste tehdy hledal?
Olomoucký barokní koncert tehdy otevřel dveře k něčemu, co jsem podvědomě už dlouho tušil. Potvrdil mi, že má smysl vydat se cestou staré hudby.
Navázal jsem tím vlastně na zkušenost s učitelem kytary na ZUŠ v Uherském Hradišti, panem Menšíkem, který studoval loutnu v Basileji a už během mých gymnaziálních let mě zasvětil do světa staré hudby. Pouštěl mi nejlepší nahrávky loutnistů a barokních souborů a přivedl mě také k hraní této hudby na kytaru.
Nyní se vracíte na svou alma mater. Jaký program jste připravil pro koncert při příležitosti srazu absolventů UP? Na co se mohou návštěvníci v aule FF UP těšit?
Pro olomoucký koncert jsem spolu s hostujícími kamarádkami, zpěvačkou Aničkou Jelínkovou a violoncellistkou Evou Týfovou, připravil program vzdávající poctu velkému anglickému loutnistovi Johnu Dowlandovi. Od jeho úmrtí letos uplynulo 400 let. Program bude protkaný improvizacemi, preludii, písněmi, a také něčím navíc.
Ondřej Jaluvka, absolvent katedry anglistiky a amerikanistiky FF a hudební výchovy PdF UP. Loutnista, kytarista, pedagog a příležitostný skladatel. Studoval také u významného norského loutnisty Rolfa Lislevanda na Hochschule für Musik Trossingen v Německu, poté pokračoval mimo jiné na CNSMD ve francouzském Lyonu u Eugèna Ferrého. Hrál v řadě evropských zemí, také v USA, Chile či Palestině. Zajímavé je rozpětí jeho spoluprací: pohybuje se od barokní hudby přes jazz a world music až k hudbě inspirované folklorem či heavy metalu. Spolupracoval či spolupracuje například s houslistkou Amandine Beyer, jazzovým saxofonistou Françoisem Corneloupem, Zuzanou Lapčíkovou, Jiřím Pavlicou nebo cimbalistou Petrem Pavlincem. Žije ve Francii.