Prvním výstupem výzkumu dějin regionální divadelní kritiky je monografie s názvem Osobnosti divadelní kritiky v Ostravě a v Olomouci 1956–1970. Téměř dvou set stránkovou publikaci Tatjany Lazorčákové a studentského kolektivu katedry divadelních a filmových studií FF vydalo Vydavatelství Univerzity Palackého.
„Knížka je dílčím krokem, který má přispět k postupnému zmapování regionální divadelní kritiky na Moravě a ve Slezsku. V první fázi nám šlo o zdokumentování kritické reflexe profesionální činoherní tvorby ve třech divadlech – v tehdejším Státním divadle v Ostravě, dnes jde o Národní divadlo moravskoslezské, v ostravském Divadle Petra Bezruče a v Divadle Oldřicha Stibora, dnešním Moravském divadle Olomouc. Věřím, že kromě kolegů divadelních historiků by si publikaci mohli přečíst nejen studenti, ale i ostravští a olomoučtí divadelníci a diváci,“ řekla Tatjana Lazorčáková, vedoucí autorského týmu.
Autory publikace zajímalo především, zda se v době, která je z historického odstupu považována za dobu vzestupu českého divadla, vyvíjelo stejně intenzivně i kritické myšlení. Zjišťovali tedy, jestli zmíněná divadla měla své stálé kritiky, jaké možnosti publikování měla divadelní kritika v regionálních i centrálních časopisech, jak autoři recenzí formulovali své názory. „Základní výzkumnou hypotézou byla myšlenka, že se vzestupem divadelní tvorby byla neoddělitelně spojena i vzrůstající kvalita divadelní kritiky. Vždyť v Ostravě v 50. a 60. letech působili vynikající režiséři, například Radim Koval. Začínal tam v té době Jan Kačer a Evžen Němec, v Olomouci zase působili vynikající režiséři Karel Novák a po něm Jiří Svoboda. Řada významných osobností se profilovala i v hereckých souborech,“ uvedla teatroložka Tatjana Lazorčáková, která při koncipování výzkumu vycházela především z vlastních badatelských a pedagogických zkušeností.
„Právě v seminářích divadelní kritiky, které vedu, jsem si musela se studenty odpovídat na otázky významu a kritérií divadelní kritiky. Často jsme se zabývali metakritikou a vyhodnocovali kritické texty s ohledem na jazyk a styl jednotlivých kritiků. Začala jsem už dávno přemýšlet nad tím, proč dosud nevznikly dějiny české divadelní kritiky. Jedním z důvodů je určitě svébytnost tohoto oboru, který je velmi problematickou disciplínou. Na jedné straně je divadelní kritika nepostradatelná pro reflektování živého umění – je totiž dokladem, že divadelní dílo, tedy inscenace, vůbec existovalo. Na straně druhé je vnímána jako velmi subjektivní, teoreticky neukotvená disciplína. Ze strany divadelníků je spíš ‚trpěná‘, divadelními vědci je často vnímána jako ‚neseriózní‘ předmět výzkumu,“ uvedla teatroložka.
V odborné literatuře ucelené dějiny české divadelní kritiky zatím neexistují. „V souvislosti s 20. stoletím je v nabídce pouze jediná publikace, která se zabývá divadelní kritikou v historickém přehledu – jedná se o sborník Počátky české marxistické divadelní kritiky z roku 1965. Už název ovšem napovídá, že se sborník zabývá neúplným a značně ideologicky zkresleným okruhem levicově orientovaných osobností divadelní kritiky, navíc zkoumá kritiky ve 20. a 30. letech 20. století a omezuje se pouze na pražský a brněnský okruh autorů,“ dodala Tatjana Lazorčáková.
Monografie Osobnosti divadelní kritiky v Ostravě a v Olomouci 1956–1970 byla součástí výzkumného projektu, na němž se velkou měrou podíleli i studenti. Právě díky nim je její součástí lexikon divadelních kritiků, který je současně zveřejněn jako otevřená databáze na studentském serveru divabaze.cz a umožňuje ve výzkumu pokračovat v dalších časových obdobích 20. století, databází doplňovat a upřesňovat.
Křest monografie se uskuteční během Noci divadel 16. listopadu. Celovečerní program pro tuto akci na UP připravují divadelní spolky katedry divadelních a filmových studií FF.
Tatjana Lazorčáková, Tereza Osmančíková a kol.: Osobnosti divadelní kritiky v Ostravě a v Olomouci 1956–1970. Kolektivní monografie je regionální historiografickou sondou v prostoru české divadelní kritiky. Zachycuje kontext kritického reflektování profesionálního činoherního divadla ve dvou přirozených divadelních centrech – v Ostravě a v Olomouci – v období 1956–1970 a představuje tak první dílčí příspěvek k dějinám divadelní kritiky na Moravě. Publikace prezentuje výsledky dvouletého výzkumu. Jádrem je lexikon kritiků, kteří přispívali svými recenzemi v 50. a 60. letech pravidelně do denního i odborného tisku a současně byli profesně spojeni se sledovanými městy. Druhou část tvoří rámcová studie, která vymezuje divadelní kritiku jako specifickou teatrologickou disciplínu, definuje její funkce v prostoru divadelní kultury a zmiňuje i limity historického výzkumu divadelní kritiky.