Pokud byste se rozhodli listovat historií obnovené Právnické fakulty Univerzity Palackého, na jeho jméno byste narazili minimálně dvakrát. Zapsal se do ní nesmazatelně, a to už nyní, kdy má spoustu úspěšných pracovních let ještě před sebou. Jako první z jejích absolventů si mohl psát před své jméno titul docent a jako první absolvent této fakulty obléká talár ústavního soudce. Michal Bartoň – dlouholetá opora katedry ústavního práva.
Psal se rok 1994 a osmnáctiletý Michal Bartoň, student matematické větve olomouckého gymnázia, vybíral vysokou školu. Jen pár set metrů od jeho školy byla tři roky otevřená právnická fakulta. „Když jsem končil gymnázium, moje babička mi říkala‚ hele, támhle se otevřela nová fakulta – nechtěl bys zkusit práva?“ vzpomíná Michal Bartoň. K paragrafům ani třeba k historii do té doby nijak netíhl. „Spíše to byla moje zvědavost a shoda okolností, že jsem nastoupil právě na práva. Už tehdy mi to přišlo jako něco hodně praktického. Navíc se mi z Olomouce nechtělo.“ Kdyby mu přijímačky nevyšly, zamířil by na sousední přírodovědeckou fakultu mezi rovnice, vektory, derivace a integrály. Tam ho brali i bez testů.
„Je to služba veřejnosti, kam člověk jde s tím, aby ji plnil co nejlépe. Přeji si, aby má rozhodnutí byla srozumitelná i neprávníkům, aby byla nejen věcně správná, ale i čtivá.“
Když se má ohlédnout za svým magisterským studiem na mladičké fakultě, pousměje se a oči se mu rozsvítí. V ročníku jich bylo kolem devadesáti, všichni se více méně znali, prostředí bylo komorní a hodně přátelské. Všechno vznikalo za pochodu. „Věci byly před námi ozkoušeny dvakrát třikrát. Byli jsme tak trochu pokusní králíci, ale o to to bylo zajímavější. S výukou pomáhali odborníci z Prahy a Brna. Ta pestrost různých škol a pohledů byla přínosná.“
Michal Bartoň (* 1976)
Vystudoval Právnickou fakultu UP. Rigorózní řízení i doktorské studium absolvoval na brněnské právnické fakultě. V roce 2012 byl jmenován docentem v oboru ústavní právo a státověda. Na olomoucké fakultě působí od svého absolutoria v roce 1999.
Byl mj. proděkanem fakulty, členem Akademického senátu UP, dlouholetým předsedou fakultního senátu a vedoucím katedry ústavního práva. V letech 2008 až 2013 byl členem pracovní komise Legislativní rady Vlády ČR. Od roku 2013 pak působil jako asistent soudce Ústavního soudu ČR. Je například editorem a hlavním autorem knihy Základní práva (Leges, 2016), spolueditorem a spoluautorem komentáře k Listině základních práv a svobod (C.H. Beck, 2020). Prezident Petr Pavel jej 18. prosince 2025 jmenoval soudcem Ústavního soudu ČR.
Odbornou specializací Michala Bartoně je organizační ústavní právo a základní lidská práva. „V základních právech se zaměřuji na politická práva, což je typicky svoboda projevu, právo shromažďovací, sdružovací nebo volební. Ale třeba též na zákaz diskriminace či otázky soudní ochrany základních práv,“ vyjmenovává. Co ho přitáhlo k ústavnímu právu a už nepustilo, sám přesně nedokáže pojmenovat. Zřejmě to byla řada podvědomých impulzů, kdy v 90. letech bylo ústavní soudnictví v republice úplně nový fenomén. Lákadlem byl pro něj i přesah mezi právem a politikou. A ovlivnili ho také jeho pedagogové jako Pavel Holländer, Antonín Procházka, Vlastimil Ševčík nebo Eliška Wagnerová, všichni ústavní soudci a silné osobnosti.
Na olomoucké fakultě zůstal v akademických řadách hned po absolutoriu. Do jiné právnické profese ho to prý netáhlo. „Už i ten výběr oboru – ústavní právo – se ne úplně dobře kombinuje s typickou prací běžného právníka. Praktické užití ústavního práva je trošku slabší. Nepřemýšlel jsem, že bych šel jinam. Práce na fakultě mě naplňovala.“ Změna přišla v roce 2013, kdy se mu na stole objevila nabídka stát se asistentem soudce Ústavního soudu ČR. Protože mu to přišlo jako vhodná symbióza akademické práce a praktické právničiny zaměřené na ústavní právo, kývl na ni. A jak to Michal Bartoň dokáže, vzniklo spojení fungující, pevné a trvalé.
Před třemi lety jej olomoucká fakulta doporučila prezidentu republiky, když sbíral tipy na nové ústavní soudce. „Potěšilo mě, že domovská fakulta oceňuje moje schopnosti a práci. Zároveň jsem to ale bral tak, že to ještě nic neznamená. Těch institucí, které dávaly tipy, byla celá řada. Dostal jsem se na rozsáhlý seznam, nic víc,“ říká skromně.
„Znamenat něco“ to začalo vloni v červnu, kdy se Michalu Bartoňovi ozvala přímo kancelář prezidenta, neboť se ještě otevřela jedna vlna nominací na ústavní soudce. „Už v době, kdy se mě pan děkan ptal, zda mě může za fakultu navrhnout, jsem musel zvážit všechna pro a proti. Měl jsem tedy rozmyšleno, že kdyby k tomu někdy náhodou došlo, byť jsem s tím moc nepočítal, zkusil bych to. V rychlosti jsem to ještě jednou promyslel, probral s rodinou. Pak jsem napsal, že mě to velmi těší a že doložím vše potřebné,“ popisuje své životní rozhodnutí.
Tím odstartoval čtyřměsíční nominační proces. Předstoupením před poradní panel prezidenta a osobním setkáním s hlavou státu to začalo a „grilováním“ na plénu Senátu Parlamentu ČR končilo. „Rozhodně to nebylo s panem prezidentem jen společenské povídání. Bylo vidět, že si chce kandidáty proklepnout, než někoho pošle do Senátu. Byly to časově náročné a poměrně stresující měsíce,“ přibližuje období, kdy schůzka střídala schůzku.
Talár ústavního soudce obléká od prosince loňského roku. „Je to služba veřejnosti, kam člověk jde s tím, aby ji plnil co nejlépe. Přeji si, aby má rozhodnutí byla srozumitelná i neprávníkům, aby byla nejen věcně správná, ale i čtivá,“ říká funkčně nejmladší z patnácti soudců. Tmavě modrý talár s akcenty v národních barvách mu zůstane deset let. Pravidla Ústavního soudu ČR umožňují soudcům vykonávat pedagogickou činnost, čehož využil. Jen se z vedoucího katedry ústavního práva stal, jak sám říká, řadovým zaměstnancem fakulty. „Snížil jsem si úvazek. I z pohledu fungování katedry je dobré, když vypomůžu. Navíc funkce soudce je dočasná, budu se mít kam vrátit.“
Pracovní týden Michala Bartoně má pevný řád. Tři dny tráví na soudě v Brně, dva dny může pracovat z domu. Ty se právě snaží zčásti věnovat i studentům a fakultě. A víkend? „Ideálně by měl být volný, ale často je potřeba připravit se na jednání pléna, načíst složité věci.“
Když potřebuje vypnout hlavu, je tu jeho rodina, procházka, kolo a v zimě lyže. „Občas si zahraju na kytaru, to je takový můj největší relax,“ prozrazuje s lehkým úsměvem ústavní soudce, akademik a opora fakultní kapely STAGnace, která je ve fázi hibernace.
Text vyšel v aktuálním vydání magazínu Žurnál UP, který si můžete přečíst zde.