Letošní sezónu koncertní řady Lichtzwang zahájil Marek Keprt v pondělí 20. dubna klavírním recitálem nazvaným Tales, memories, visions. Centrem koncertu byly méně známé ruské skladby zkomponované v prvním desetiletí minulého století.
Na program byly zařazeny skladby Nikolaje Roslavce, Artura Vincenta Louriého, Nikolaje Obuchova, Nikolaje Medtnera, Alexandra Skrjabina, a také Leoše Janáčka. Záměrem zřejmě bylo formou jakéhosi hudebního kaleidoskopu předvést posluchačům, jak různé skladby vznikly v rozmezí několika let. Spojit slavjanofila Leoše Janáčka s jeho ruskými protějšky je skvělý nápad, který by však zasluhoval větší prostor, než jakého se mu na recitálu dostalo. Tři skladby z první řady cyklu Po zarostlém chodníčku – Ty naše večery, Nelze domluvit a Lístek odvanutý, nemohly vyvážit převážně ruský program, a kontrast či spojitosti Janáčkovy hudby s ruskou avantgardou tak zůstaly naznačené jen samotným zařazením českého skladatele na program. Také interpretace Marka Keprta dává příčinu doufat, že se na budoucích koncertech k Leoši Janáčkovi ještě vrátí. O tom, jak správně hrát skladby Leoše Janáčka, se mezi klavíristy vedou někdy snad až nepatřičné spory a Marek Keprt k cyklu přistoupil osobitě, ostatně jako ke všem skladbám, které se rozhodne hrát. Lyrické pasáže pojal ve zvuku až impresionisticky a tempově svobodněji než je obvyklé. Dynamicky kontrastní úseky uchopil zase jako jasně ohraničené vpády cizorodého hudebního prvku, pro mě osobně snad až příliš prudké.
Skladby Leoše Janáčka byly na program zařazeny jako předposlední a recenze bude i dále postupovat pozpátku, směrem ke skladatelům ruské avantgardy. V druhé polovině koncertu zazněly známější skladby, jako je tomu právě u cyklu Po zarostlém chodníčku, nebo kompozice od skladatelů, kteří se příliš nepouštěli do experimentování, což je případ Nikolaje Medtnera. Právě tohoto skladatele vybral Marek Keprt jako představitele ruského kompozičního směru, který až hluboko do 20. století pokračoval v estetice hudebního romantismu. Součástí záměru koncertní řady Lichtzwang je také seznamovat posluchače s méně známými skladateli, například s Nikolajem Medtnerem, jehož skladby se u nás na rozdíl od skladatele podobného ražení, Sergeje Rachmaninova, hrají jen sporadicky. Na koncertě zazněly Pohádky č. 1 a 3., op. 26.
Pohádky byly pro Nikolaje Medtnera oblíbenou klavírní formou, napsal jich plných deset opusů. Ačkoli označení by mohlo svádět k pátrání po mimohudebním programu, jde o pohádky čistě hudební. V názvu by se snad dala vidět paralela k obsahově závažnějším poemám. Skutečně čistě romantické Pohádky navázaly na avantgardní první část programu, a bylo až zarážející, jak velký šok Marek Keprt tímto kontrastem posluchačům připravil. Interpretačně byly Pohádky podány skvěle, jen než přešel první otřes a hlava se smířila s návratem do tonality, zdálo se na chvíli, jako by klavír zněl cizím jazykem.
V první části koncertu zazněly skladby tří představitelů ruské avantgardy. Ačkoli se všichni tito skladatelé nakonec vydali různými cestami, v jednom okamžiku měli společný úkol – vyrovnat se s hudbou Alexandra Skrjabina, jehož výrazný novátorský styl pro ně byl na jednu stranu velkým zdrojem inspirace, a na druhou stranu také rizikem, že budou-li jej následovat příliš důsledně, zůstane jejich vlastní tvorba uzavřená v područí Skrjabinova vzoru.
Nejvýrazněji byly ohlasy Skrjabinovy hudby slyšitelné v klavírních skladbách Nikolaje Roslavce (1991–1994). Marek Keprt uvedl jeho Poemu z roku 1921 a Klavírní kusy z let 1919–1921, z nichž některé zazněly v české premiéře. Stručné skladby upomínaly na Alexandra Skrjabina jak krátkým rozsahem, tak i harmonickou složkou založenou na „mystickém akordu“. Také některé motivy byly převzaty z repertoáru Skrjabinovy hudební gestiky.
Skladba Artura Vincenta Louriého (1892–1966) Formes en l’air z roku 1915 už představuje výraznější posun od skrjabinovském estetiky. Ačkoli si Lourié v této skladbě zachoval lehkost a důraz na barevnost, která je typická i pro Skrjabinovy skladby, estetika skladby už nečerpá z myšlenek pozdního romantismu. Formes en l’air byly napsány pod dojmem kubistických obrazů Pabla Picassa jako pokus přenést kubismus do hudby. Skladba je psaná jako jednotlivé notové úryvky, ony „formy ve vzduchu“. Místo ucelených skladeb se závažným obsahem jde spíše o náčrty, o hru se zvukem na krátkém prostoru.
Také poslednímu uvedenému skladateli, Nikolaji Obuchovi, se podařilo vypracovat svébytný styl, myšlenkově však zůstal Alexandru Skrjabinovi blízko. Také jeho hudba je prodchnutá mystikou, sám se podepisoval pseudonymy „Nicolas l’Illuminé“ či „Nicolas l’Extasié“. Na základě Skrjabinova harmonického systému vypracoval vlastní „absolutní harmonii“, jejíž základ tvoří dvanáctitónová řada podobně jako v dodekafonii druhé vídeňské školy. Marek Keprt uvedl skladbu Les Astrales parlent z roku 1915 a cyklus Conversion z téhož roku.
Marek Keprt se jako klavírista i muzikolog věnuje především Alexandru Skrjabinovi a jeho následovníkům, proto nebylo žádným překvapením, že jejich skladby zněly v jeho podání velmi suverénně, stejně jako tři Etudy Alexandra Skrjabina – čísla 4 a 7 z opusu 42, a číslo 2 z opusu 8, které zazněly v samém závěru koncertu.
Jako přídavek zahrál Marek Keprt Nocturno op. 9 č. 2 Fryderyka Chopina, a také do hudby skladatele, který by se díky svému vlivu na Alexandra Skrjabina dal v nadsázce označit za praotce ruské avantgardy, vnesl něco ze skrjabinovské barevné imprese.
První letošní koncert řady Lichtzwang přinesl posluchačům ochutnávku kontrastů, které může skrývat hudba relativně krátkého časového úseku. A přestože by si naznačená témata zasluhovala větší prostor, aby mohla patřičně vyznít, jednalo se o ochutnávku velice příjemnou.
Tamara Bláhová