Při uprchlické krizi v roce 2015 vyjel s Charitou Olomouc pomáhat na hraniční přechody. Asi nikdy nezapomene na cestu dodávkou, spaní ve spacáku, jen tak pod širákem. Coby student politologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Ondřej Němčák tehdy asi poprvé okusil, co to znamená být dobrovolník. A už tehdy vnitřně cítil, že jej pomoc druhým přitahuje.
„Dobrovolnictví člověka donutí vystoupit ze své pomyslné bubliny,“ říká. Je projektový manažer Projektového servisu UP, a přestože je jeho profese se službou ostatním spojená, má velkou potřebu být všude tam, kde je důležité pomoct i fyzicky. Vstupovat do nestandardních situací je podle něj totiž velmi zdravé. „Takové chvíle vás vždycky něco naučí. Práce dobrovolníka zdaleka není o tom, že jen pomáháte, dáváte. Je především o tom, že hodně získáte, třeba zkušenost, prožitek, jiný pohled na věc.“
Ondřej Němčák reprezentoval DC UP na Adventním setkání s prezidentem Petrem Pavlem na Pražském hradě, kde mluvili dobrovolníci s hlavou státu mj. o svých zkušenostech z krizových situací. Foto: archiv ON
Vždycky měl zájem o dění kolem. Nikdy nechtěl stát stranou. Proto když na olomoucké univerzitě vzniklo dobrovolnické centrum, byl mezi prvními pomáhajícími. Dobrovolnické centrum Univerzity Palackého vnímá jako garanta pomoci a od prvopočátku jeho fungování aktivně reaguje téměř na všechny univerzitní výzvy. Zúčastnil se většiny organizovaných dobrovolnických aktivit, od zaměstnaneckých dobrovolnických dnů až po pomoc povodní zasaženému Jesenicku. Za pomoc druhým získal i ocenění rektora UP.
„Dobrovolnictví člověka donutí vystoupit ze své pomyslné bubliny,“ říká Ondřej Němčák. Foto: DC UP
„Dodnes vnímám situaci na Jesenicku velmi citlivě. Když jsme se tam v červnu vraceli, bylo zajímavé pozorovat, kolik se toho už opravilo, co všechno už zase funguje. Na náměstí v Jeseníku už skoro nikdo nepozná, že tam byla povodeň. Stačí ale, aby člověk navštívil místní obyvatele, zašel k nim domů a zjistí, že mnohé tak pozitivní není. I s odstupem více než roku se řada lidí do svých domovů ještě nevrátila, buď ty domy stále opravují nebo čekají na verdikt statika. Takový je aktuální líc a rub Jesenicka a záleží na tom, co chce člověk vidět,“ popisuje mladý muž, jehož část rodiny pochází z Troubek. Místa, které se před pár lety, v roce 1997, stalo synonymem zkázy.
Pomoc Jesenicku mu hodně dala. „Víte, kdyby se mě někdo zeptal, co dělám rád, řeknu, že jsem vášnivý zahrádkář a že jsem se donedávna věnoval i osázenému záhonu komunitní zahrady v prostorách olomouckého letního kina. Při pomoci na Jesenicku jsem ale poznal jiný okruh lidí, než se kterými se setkávám v Olomouci nebo na Univerzitě Palackého. Změna prostředí, jiné pohledy na věc, zažít si tyto chvíle považuji za velmi důležité. Do mého života totiž přinášejí potřebné hodnoty.“
Text vyšel v posledním čísle magazínu Žurnál UP.