Kéž lavičko, kéž bys promluvila je název chystané výstavy Jana Zemánka, sochaře, řezbáře, pedagoga a zároveň absolventa Univerzity Palackého. U jeho laviček se návštěvníci Botanické zahrady PřF UP budou moci zastavit už 24. června.
Jan Zemánek, absolvent Univerzity Palackého, připravuje pro Botanickou zahradu PřF UP vizuálně atraktivní a myšlenkově podnětnou výstavu. Rozehrává v ní výtvarný dialog s tím, co známe z veřejného prostoru, ale málokdy si toho všimneme jinak než prakticky. V jeho expozici nebudou lavičky jen místem odpočinku, ale i výchozím bodem pro úvahy o mezilidských vztazích, paměti i samotném výtvarném vyjadřování. Návštěvníky tak zve ke sdílenému zastavení – doslova i obrazně.
Kéž lavičko, kéž bys promluvila.
Botanická zahrada PřF UP, vernisáž 24. června od 18 hodin.
Výstavu bude možné navštívit do 31. srpna.
„Věřím, že pamětníkům nemusím napovídat, odkud pochází název této výstavy, nicméně pro ty mladší raději přidám vysvětlení. Jde o první slova sladkobolné písně Lavička v jasmínu, v níž se zpěvačka Yvetta Simonová přiznává k subtilnímu vandalismu spočívajícímu v rytí srdíčka s monogramy do lavičky v parku,“ vysvětlil název výstavy Ondřej Michálek z katedry výtvarné výchovy PdF UP.
Jan Zemánek podle něj pracuje se záměrnou výtvarnou redukcí. Jeho figury, často antropomorfní lavičky, jsou zjednodušené až k tvarové podstatě, neztrácejí však schopnost vyprávět.
„Radikální zjednodušení figur, až na jakési trojrozměrné piktogramy, pokoušení hranice, kde se zbavujeme všeho nepodstatného, ale přitom neztrácíme to, co je schopno vypovídat, je poloha dosti riskantní,“ doplnil grafik Ondřej Michálek. Tato výtvarná strategie podle něj není jen formální volbou. Souvisí s autorovým vědomým rozhodnutím omezit svůj prostor a tím jej zpřesnit. V době, kdy umění často hledá sílu v otevřenosti a mnohosti, tak Jan Zemánek nabízí naopak přesný a soustředěný přístup.
Výstava s názvem Kéž lavičko, kéž bys promluvila zve diváka k interpretaci, nabízí prostor pro osobní asociace, umožňuje i tiché rozhovory s objekty, které mají co říct – pokud jsme ochotní naslouchat.
„Prosím, i když si na lavičky Jana Zemánka lze sednout, srdíčka s monogramy do nich neryjte,“ uzavřel Ondřej Michálek. Více o výstavě zde.
Jan Zemánek, sochař, řezbář a pedagog. Jeho tvorba sahá od komorních děl až po rozměrné památníky a veřejné plastiky doma i v zahraničí. Vedle volného umění je také autorem heraldických symbolů, medailí a insignií. Absolvoval katedru teorie a výtvarné výchovy Univerzity Palackého, kde jej v šedesátých letech výrazně ovlivnily osobnosti jako Václav Zykmund či Aljo Beran. Už jako student navrhl vítězný plakát pro Majáles 1968. Jako pedagog Základní umělecké školy v Novém Jičíně vychoval a na profesionální uměleckou dráhu připravil víc než stovku žáků. Jeho charakteristickým rukopisem je spojení sochařství s humorem, výrazovou zkratkou a designem – například v sérii „antropomorfních laviček“, které dnes najdeme nejen v České republice, ale i v Rakousku či Francii.