Jaroslav Miller: Historie se nikdy neopakuje

Jaroslav Miller.
Foto: Gabriela Knýblová
pátek 29. prosinec 2017, 8:00 – Text: Ivana Pustějovská

Kontext. Jediné slovo dokáže vystihnout způsob přemýšlení i bádání o světě i o nás samých. Kontext neboli uvažování nad věcmi, ději a událostmi v širších souvislostech. A právě kontext brání Jaroslavu Millerovi v anketně jednoslovné odpovědi na otázku, zda je při pohledu na vývoj české společnosti optimistou či pesimistou.

„Jsem momentálně do jisté míry frustrován reakcemi české společnosti na politické a společenské dění. Trocha vrozené naivity ve mně by čekala, že se přeci jen budeme chovat o něco málo racionálněji. Ale co se týče budoucnosti, nejsem schopen se úplně vyznat ve svých pocitech a nejsem schopen říct, jestli jsem optimista nebo pesimista. Budoucí vývoj totiž nezáleží jenom na české společnosti, ale také na světě kolem nás. S napětím očekávám, co přijde, protože řídím velkou školu, která nežije ve vakuu,“ říká Jaroslav Miller. Historik a rektor Univerzity Palackého.

Končí rok, máme za sebou parlamentní volby, před sebou ty prezidentské. Společnost vypadá unavená z ‚politické politiky‘. Povězte mi jako historik, je dnešní doba a společenská atmosféra podobná nějaké jiné v našich dějinách?

Žádné historicky přesné paralely nejsou, protože historie se nikdy neopakuje. Vždy je jiný kontext a existují různé důvody, proč se věci dějí. Je nicméně pravda, že v dlouhém běhu dějin periodicky přichází po určitých obdobích klidu rozbouření společnosti, můžeme to nazvat třeba krize. Děje se to z různých příčin. Možná je to i tím, že člověk je jankovitý tvor, trošku ho pálí dobré bydlo a touží po nějaké změně, byť je to změna k horšímu. Tady bych si možná vypomohl kombinací konceptů dvou myslitelů, k nimž mám veliký respekt.

Zygmunt Bauman hovoří v parafrázi o tekutém hněvu v současných západních společnostech. Nespokojenost a pocity úzkosti se přelévají, nic není hmatatelného. Jistou roli hraje globalizace, příliš rychlý technologický vývoj, s nímž není jednoduché mentálně udržet krok, hrozba migrace nebo klimatických změn, případně obavy z opakování ekonomické krize. Lidé jsou vystrašeni a pud jim velí zařadit zpátečku zpět do – zdánlivě bezpečné – minulosti a také hledat viníky problémů. Je to slepá cesta, jak po čase bolestně zjistíme. Druhým inspirativním dílem v našem kontextu je Vzpoura davů španělského intelektuála Josého Ortegy y Gasseta. Vizionářská kniha, která, ač spatřila světlo světa již v roce 1930, se do značné míry vztahuje i k přítomnosti.

Říká se, že my Evropané se máme příliš dobře, zlenivěli jsme, rodí se málo dětí a nečeká nás nic jiného než pád. Souhlasíte s takovou vizí?

To je fatalistická vize, která, pokud jí pasivně podlehneme, může fungovat jako sebenaplňující se proroctví. Nicméně je pravda, že Evropa čelí výzvám, které ve vlastním zájmu musí vyřešit. Jednou z nich je bezesporu reforma Evropské unie směrem k akčnějšímu a stabilnějšímu uspořádání. Klesající porodnost a krachující penzijní systémy si nepochybně vyžádají otevřenou diskuzi o řízeném přistěhovalectví, jakkoliv nepopulární tohle téma momentálně v České republice je.

K dalším problémům patří dnes nejistá budoucnost transatlantického partnerství, potýkání se s nevyzpytatelným Ruskem, vzestup populismu i měnící se globální klima. Na druhé straně ovšem Evropa zůstává nejbohatším a nejstabilnějším regionem světa s obrovským potenciálem být v mnoha oblastech lídrem. Naplnění tohoto potenciálu záleží pouze na nás a na tom, zda se dokážeme shodnout, že řešení spočívá ve spolupráci a že Evropská unie je projekt pro budoucnost.

Je podle vás rozdíl ve vnímání politiky a reality mezi ‚zavedenými‘ demokraciemi a těmi mladšími?

Do značné míry ano. Státy ve střední Evropě nemají demokracii ještě úplně prožitou, a proto jsou méně stabilní a více náchylné k otřesům. Dědictví komunismu je pořád latentně přítomné v naší mentalitě.

Ale nenastala krize demokracie i v zemích západní Evropy? Vstup krajně pravicové Alternativy pro Německo do parlamentu, podpora Marine Le Penové ve francouzských prezidentských volbách atd. Nenarazila demokracie na své limity?

To by asi v tuto chvíli bylo věštění z křišťálové koule. Těžko ale můžeme mluvit o krizi demokracie v okamžiku, kdy volby v západní Evropě většinově dopadly ve prospěch demokracie. Zmínila jste Německo, kde se AfD dostala do Bundestagu. Na druhou stranu drtivá většina obyvatel země s bolestnou minulostí volila silné demokratické strany, jejichž vlády pomáhaly po válce vybudovat silné a prosperující Německo.

V dějinách se nicméně vždy střídají období liberálnější s časy, kdy převládají centralizovanější tendence a posiluje se role státu. Je docela možné, že nyní, po dlouhých desetiletích triumfu liberalismu, nastává v západní civilizaci doba, kdy společnost reaguje na pokrok zdrženlivě, protože má pocit, že vývoj jde dopředu příliš překotně. Kontext se mění daleko rychleji, než naše schopnost se na změny adaptovat.

Vezměme si, jakým otázkám a změnám čelí soudobá společnost: problematika eutanazie, diskuze o třetím pohlaví, dramatický technologický vývoj a jeho nepředvídatelné společenské dopady, masová migrace, klimatické změny. Povaha všech těchto změn je bez přehánění revoluční, otřásá naší identitou, budí v nás obavy z budoucnosti. Doba – domnělých – jistot skončila, dějiny nás zase jednou dohnaly a sviští okolo nás. Zítřek bude jiný, ale nevíme jaký.

Jak poznáme, že se blíží okamžik, kdy společnost začne intuitivně sahat po záchranné brzdě?

Začne se mluvit o návratu k tradičním hodnotám a nostalgicky vzpomínat na minulost. Za vzýváním těchto hodnot je obvykle snaha omezit liberální pohled na svět. Zda jsme právě teď v takovém momentu a zda to je nebo bude dlouhodobý trend, to ukáže čas.

Co ale zastaví populisty a jejich jednoduchá řešení? Čekala bych, že budu mnohem víc slyšet třeba historiky, aby připomněli, že podobné věci už tady byly a neskončily dobře. Zdá se mi, že si ale neumějí poradit s dnešní zkratkovitostí, sociálními sítěmi?

Říká se, že generálové vždy bojují minulé bitvy a totéž, do jisté míry, platí i pro humanitní vědce. Dnešní populismus hodně těží z nových technologií, nových forem komunikace, a to je jev, který tady nikdy v minulosti nebyl. Dovolím si jistou analogii. Před pěti lety jsem vydal knížku o propagandě před třicetiletou válkou. Napsal jsem v ní, že vynález knihtisku umožnil tištěnou masovou propagandu téměř až ‚goebbelsovského‘ typu. Ve velkém se rozšiřovaly protikatolické nebo protireformační letáky a pamflety. Zároveň, díky obrovské expanzi škol v 16. a 17. století, je bylo schopno přečíst více lidí. Ovšem raně novověká společnost neměla s tímto novým jevem, masovou propagandou, žádnou precedentní zkušenost a ve výsledku jí totálně podlehla. Ve své knize dokládám, že hlavní příčinou třicetileté války byla právě masová propaganda, protože úplně vykopala příkopy mezi jednotlivými konfesemi, které pak nebyly schopné vést dialog nebo polemiku.

Do jisté míry v tom můžeme nacházet paralelu se současnou situací. Na začátku 21. století rovněž nejsme připraveni na fake news či manipulace prostřednictvím sociálních sítí a nevíme, jak se efektivně bránit. Vtip je v tom, že tento druh komunikace oslovuje masy, tedy působí globálně, nikoli lokálně nebo regionálně. Navíc tříští společnost do sociálních skupin, které se utvrzují ve stejném pohledu na svět, a nedochází tak k užitečné konfrontaci s jinými názory. To vše vede k neochotě racionálně komunikovat a k atmosféře nesnášenlivosti. Možná se teď odehrává cosi, co můžeme s jistou dávkou zdrženlivosti připodobnit k dějům ve zmíněném 16. století.

Jak nám mohou pomoct historici, když se nenaučí zjednodušovat do pár znaků na twitter?

Já bych se kolegů historiků trošku zastal, řada z nich byla a je činná ve veřejném prostoru. Budiž pro nás v tomto ohledu světlým příkladem zesnulý Dušan Třeštík, skutečný zoon politikon. Jeho roli, i když jiným způsobem, v současnosti asi nejlépe zastává Tomáš Halík. Problém dnes spočívá podle mne někde jinde. Totiž v tom, jak se dostat k sociálním skupinám, které chcete oslovit. Média, v nichž máme prostor, nejsou těmito sociálními vrstvami využívána, a naopak do médií, která konzumují, zase příliš nezvou vědce. Nazývám to komunikačním míjením.

Jenže to znamená, že se zjednodušování chopí politici a přizpůsobí si fakta i historii podle potřeby.

To budou dělat vždy, v tomto ohledu nemám sebemenší iluze. Ale možná máte pravdu a česká humanitně vědná a sociálně vědná obec by asi měla být v tomto ohledu ještě aktivnější. Jednu z cest podle mne ukázal nedávno děkan naší filozofické fakulty Jiří Lach, který přišel s myšlenkou terénní univerzity. Přímá diskuze s lidmi na venkově a v malých městech o politických, sociálních a technologických výzvách dnešní doby a dalších palčivých tématech může být jedním z léků na mizérii, v níž se česká společnost nachází. Musíme spolu mluvit, to je základní podmínka elementárního konsenzu.

Vy často do veřejné diskuze o demokracii a jejích hodnotách vstupujete. Proč? Je v tom kus jakési rodinné anamnézy, protože vaši předkové zažili stalinský teror?

Těch důvodů asi bude více a rodinná zkušenost je možná jedním z nich. Za to, co teď řeknu, mě asi genetici ‚ubijí klackem‘, ale přesto: Možná existuje něco jako transgenetický přenos – osvícenský politický myslitel Edmund Burke by spíše řekl transgenerační – tedy, že životní zkušenost předků je otištěna do genů potomků.

Část vaší rodiny byli Volyňští Češi?

Mí předci odešli na Volyň v sedmdesátých letech 19. století a moje prababička, která je ročník 1908, mi vyprávěla, že její maminka jako čtyřletá holčička šla na Volyň pěšky. Prožili tam první světovou válku, německou invazi, pogromy na židy, řádění ukrajinských nacionalistů – banderovců. Není asi divu, že po skončení druhé světové války toho mí prarodiče měli plné zuby a vrátili se i se dvěma dospělými dcerami do Československa. Přinesli si z Volyně dvojí zkušenost – tou první byly až idylické vzpomínky na dobu před první světovou válkou a na dvacátá léta a druhou pak byla zkušenost německých i stalinských represí a totality.

Jaká je v dnešním propojeném světě obrana právě před nástupem další totality?

Jedinou obranou je vzdělání, schopnost kritického myšlení a budování občanské společnosti, protože dnešní propaganda je mnohem sofistikovanější, než byla kdy v minulosti. Jsem přesvědčen o tom, že právě v tomto ohledu se musí proměnit v České republice celý vzdělávací systém.

Jak?

Ve třech ohledech. Za prvé bychom měli reagovat na technologické změny, které přijdou, a na jejich společenské dopady. Mluvím o tom, co se nepřesně nazývá společnost 4.0. V budoucnu budou lidé zřejmě měnit zaměstnání třeba i osmkrát za život. Co to znamená pro vzdělávací systém? Především to, že škola by měla vychovávat spíše k širšímu spektru dovedností a schopností než k úzce zaměřeným znalostem a také k větší flexibilitě a schopnosti adaptovat se na nové podmínky.

Ta druhá změna spočívá ve schopnosti kritického myšlení, které nastavuje hráz manipulaci. A třetí oblastí je rozvoj občanského vzdělávání. To spočívá v pěstování respektu ke svobodě a demokracii. Pokud školský systém nevychovává demokraty a lidi, pro které je svoboda důležitou hodnotou, pak je relativně jednoduché společností manipulovat. A mám trošku pocit, že v tomto ohledu české školství trochu podcenilo situaci.

Co z toho vyplývá pro univerzitu?

Univerzita by se měla angažovat ve veřejném prostoru. My se o to systematicky snažíme a myslím, že jsme vidět více než kdy před tím. Právě projekt terénní univerzity může být dalším krokem v našem občanském angažmá. Dosáhli jsme určité reputace například díky pomoci tureckým akademikům a mnoha jiným podobným aktivitám. To vše patří neoddělitelně k naší univerzitní misi a já jsem na to velice hrdý.