Nedává univerzální rady pro život. Pomáhá hledat cestu a uvědomit si, co máme, co chceme a co za to (za)platíme. Michal Šafář je sportovní psycholog. Pohybuje se stejně dobře mezi nadějnými malými sportovci, vysokoškolskými studenty i mezi hvězdami – například vítězka tenisového Wimbledonu Petra Kvitová, s níž spolupracoval, hvězdou bezesporu je. Proto také velmi dobře ví, co za takovým úspěchem stojí. Možná právě proto „úspěch“ nepřeceňuje a říká, že záleží na tom, jaký cíl si každý z nás stanoví. Prostě: „Každý z nás může vyhrát svůj malý soukromý Wimbledon.“
Jak a proč, o tom všem v rozhovoru s psychologem, pedagogem a také děkanem (od února už emeritním), který osm let řídil Fakultu tělesné kultury Univerzity Palackého.
Mám pocit, že žijeme v náročných časech. Snažíme se obstát v práci, v rodině a tlak se stále zvyšuje. Vnímáte to taky tak?
Nechci rozporovat vaše přesvědčení o dnešních náročných časech, ale myslím si, že doba byla a je náročná vždy. Kdybychom se zeptali generací před námi, určitě by řekly, že zažily těžkou dobu. Ta náročnost může být z hlediska intenzity podobná, ale mění se její typ. Jinak to měly těžké naše babičky, s jinými obtížemi se potýká moje generace a jinak složité to mají dnešní studenti na univerzitě nebo děti, které vychováváme jako rodiče.
Je pravda, že žijeme na dobrém kontinentě, kde není hlad ani válka (byť ta je nedaleko). Proč nejsme spokojeni?
To je právě ten paradox. Když se nacházíte v relativně dobrých podmínkách, potýkáte se v každodenním životě s množstvím nejrůznějších úkolů. Jenže ne všechny dokážete splnit podle svých představ nebo podle nároků okolí. V ten okamžik se přidá pocit trapnosti, frustrace z vlastní nedostatečnosti. Protože přece „v Africe děti umírají hlady, tak na co si já tady stěžuju…“. Znamená to, že v šedé zóně každodenních problémů je život v mnoha ohledech velmi náročný, byť jinak než v situacích extrémního utrpení. Existuje řada psychologických studií, které dokazují, že když se dostaneme do opravdu velké krize, mobilizujeme veškeré kapacity na její zvládnutí a na další potíže zapomeneme. Jakmile ale akutní krize odezní, problémy se vracejí a s nimi i pocit nepohody.
Michal Šafář (* 1971)
Sportovní psycholog, absolvent oboru Tělesná výchova – pedagogika na Fakultě tělesné kultury a oboru Psychologie na Filozofické fakultě UP. Doktorské studium se zaměřením na psychologii sportu absolvoval na fakultě tělesné kultury, kde působí jako pedagog a jejímž byl od roku 2018 až do února 2026 děkanem. Jako sportovní psycholog spolupracuje s řadou sportovců a sportovkyň, k jeho svěřenkyním patřila např. wimbledonská vítězka, tenistka Petra Kvitová. Je členem Asociace psychologů sportu ČR, kterou v minulosti vedl, a členem Komise rovných příležitostí ve sportu Českého olympijského výboru.
Platí teze doktora Vlacha ze Saturnina, že když prožíváme delší dobu idylu, měl by nám osud prokázat službu a vyhodit nás na mráz? Přestaneme řešit, že kamna kouřila, ale vzpomínáme, že hřála. Zveličujeme naše trable?
Ano, někdy zveličujeme a saturninovská teze může platit, ale rozhodně ne stoprocentně. Například naši studenti rekreologie často v rámci studia vystupují ze své komfortní zóny a vystavují se nepříjemným podmínkám. Nejsem si ale jistý, že potápění do ledové vody, pobyt v mrazu v minimálním oblečení nebo intenzivní cvičení automaticky zvyšují odolnost v každodenním životě. Někdy ano, někdy ne. Zvládání každodenních sociálních interakcí nesouvisí přímo s tím, že vlezete do studené vody. Běžný život je nesmírně složitý svojí proměnlivostí a rozmanitostí, kterou umocňuje velkým tlakem na sociální srovnávání. Ten není daný jen tím, že se srovnáváte s Kamilou nebo Anežkou třeba z vedlejší třídy nebo kanceláře, ale zesilují ho sociální sítě. Nabízejí idealizovaný obraz světa a vy ve své nedokonalosti jste konfrontována s tím nejlepším, co existuje. To není jednoduché ustát.
Jak z toho ven? Vrátit se k analogovému světu?
Myslím, že generačně apokalyptický pohled typu „za nás to bylo lepší“ nefunguje. Doba se posunula. Jsem relativně optimistický. Věřím, že se dokážeme adaptovat i na nové podmínky. Možná to potrvá, možná to nezvládneme všichni, ale část z nás najde rovnováhu mezi tím, co digitální svět dává a co bere. Dokážeme využít jeho přínosy a omezit negativní dopady. Ale bude to bolet.
Celý život hledáme balanc?
Ano. Všichni. Po celý život.
Setkáváte se jako sportovní psycholog s přemotivovanými rodiči, kteří mají své vize o úspěšných dětech a vytvářejí na ně obrovský tlak?
Doba přináší mnoho paradoxů. Na jednu stranu se o spoustě věcí mluví otevřeněji než dřív, témata, která byla v mé generaci tabu, se dnes běžně pojmenovávají. Rodiče s dětmi možná komunikují víc, to vnímám jako pozitivum. Na druhé straně je tu sociální tlak digitálního světa. Problém ale není jen v tom, že děti nezvládají sociální sítě. Potíž je v tom, že je často nezvládáme my, rodiče, a promítá se to do našeho chování, nároků a očekávání. Pokud to nezvládáme my, pak jsou děti pod dvojnásobným tlakem.
Co s tím?
Nevím. Jen se domnívám, že fungují ty nejzákladnější lidské principy. Jde o schopnost odstoupit od sebe, svých představ a očekávání, naladit se na druhého člověka, vnímat jeho potřeby a pomáhat mu je naplňovat. Zároveň ale nic neplatí absolutně. Neznamená to vytvářet ideální svět, kde je všechno v pořádku a za všechno se chválí a oceňuje. Mluvím o budování pevného vztahu důvěry s dítětem. Pokud se vám to podaří, můžete mu umožnit zažívat diskomfort, vystavovat ho situacím, které nejsou příjemné, a dovolit mu dělat chyby a zažívat selhání.
Proč je to důležité?
Protože děti přesně nevědí, co je úspěch, chyba nebo selhání. Velmi záleží na tom, jak jim tyto pojmy interpretujeme my – rodiče, učitelé, trenéři. Pokud dítě zažije, že se nic zásadního neděje, když něco nevyjde, pochopí, že neúspěch a chyba jsou přirozenou součástí života. Učí se, že k úspěchu patří i selhání, které často znamená snahu dostat se na hranici vlastních sil a schopností. Děti nepotřebují, abyste je za to chválila, ale abyste to akceptovala. Potřebují vidět, že je máte stejně ráda i tehdy, když se jim něco nepovede. Tak získají základní adaptační mechanismus, který jim pomůže zvládat složité situace i bez přítomnosti dospělého.
Proč musíme být všichni úspěšní? Nestačí být třeba „jen“ průměrní, ale spokojení?
To je otázka redefinice úspěchu. Co je úspěch? Ve sportu ho interpretuju jako posouvání se v rámci vlastních schopností a dovedností. Nemusíte se dívat doleva ani doprava, jak jsou na tom ostatní. Jde o to, abyste se vy sama ze svého výchozího bodu posunula o kousek dál. Znovu a znovu. Každý malý posun je krokem k úspěchu. Pokud se dítě přirozeně vyvíjí a vy ho dobře učíte nebo trénujete, zlepšuje se téměř automaticky a může zažívat zkušenost úspěchu.
Základní rovnice, která v naší době trochu vymizela, je, že člověk, aby něco dosáhl, musí vynaložit úsilí, které je do určité míry nepříjemné, někdy i bolí, ale přichází za ním satisfakce – že se něco naučil, že je o kousek lepší, než byl. Jednou z mála oblastí, kde to dítě může zažívat přirozeně, zůstává sport. Pokud se to naučí s podporou rodičů a odborníků v rámci pohybových aktivit, získá základní model fungování, který se dá přenést do jakékoli jiné oblasti, včetně vztahů. Uvědomění, že diskomfort, bolest a úsilí jsou součástí cesty.
Můžeme si to přenést i do dospělosti? Pracujeme v konkurenčním prostředí, srovnáváme se a máme pocit, že nestíháme a selháváme.
Velmi by pomohlo, kdybychom tento princip získali už v dětství, kdy je naše psychika nejplastičtější. Pokud to neumíte nebo vám to nefunguje, čím později se to učíte, tím je to náročnější a bolestivější. Vzpomeňte si, když jste se v dospělosti učila nový sport. Bylo vám trapně, nešlo vám to, bolelo to. Přesto je princip stejný: zaměřit pozornost na vlastní posun. I ve vrcholovém sportu se ukazuje, že když se soustředíte na proces a na vlastní zlepšování, paradoxně se zlepšujete rychleji než tehdy, když se neustále porovnáváte s ostatními. Lehce se o tom mluví, ale je to velmi těžké, protože jako sociální bytosti máme srovnávání hluboce zakořeněné.
Pomáhá si říct: Na něco nestačím, ale něco jiného zvládnu? Nerezignovat?
To je klíčové. Abyste se mohla změnit a posunout, zbavit se něčeho, co na sobě nemáte ráda, musíte nejprve přijmout, jaká jste teď. Spousta lidí tuto elementární fázi přeskočí. Ale pokud sebepřijetí nevěnujete dostatečný čas a prostor, tak to nefunguje. Další kroky totiž vedou k tomu, abyste se posunula aspoň o kousek. To je klíč k vaší změně. Racionálně to lidé často přijmou, ale vnitřně s tím mají problém. Přijde frustrace, ztráta motivace. Je to velmi těžká práce na sobě.
Jsme pod tlakem nejen ve sportu, ale v každé profesi. Sportovci mají mentální tréninky – co my ostatní?
Při každé náročnější práci je dobré znát základní principy mentální hygieny. Rozdíl mezi mentálním tréninkem a mentální hygienou není zásadní. V obou případech jde o to dostat tělo i mysl do takového stavu a podmínek, které umožňují optimální fungování.
A umíme to? Nepřetahujeme se?
Spousta velmi výkonných lidí má limitovanou schopnost vnímat signály vlastního těla. Jsou zvyklí, že tělo trpí. Platí to nejen ve vrcholovém sportu, ale i v běžném životě. Třeba vy: máte uzávěrku, musíte dopsat články, takže zapomenete na jídlo, hodiny sedíte za stolem. Pak vám, stejně jako například vrcholovým sportovcům, může chybět schopnost rozpoznat, že se dostáváte za hranici, kdy je utrpení nebo bolest ještě funkční a kdy už je dysfunkční.
Vidím dnes dva extrémy – přehnané koučování všeho, a naopak bagatelizaci problémů ve smyslu: Moc se pozoruješ.
Je důležité, aby v okamžiku, kdy se dítě, student nebo i dospělý dostane do nepohody, měl prostor a pokusil se zvládnout ten diskomfort sám. Aby ho hned někdo nelapl a nezačal mu poskytovat podporu a odbornou terapii. Protože pokud lidem tuto možnost nedáme, připravujeme je o možnost mobilizovat vnitřní mechanismy a pokusit se situaci vyřešit. Zároveň jsme na tenkém ledě, protože někdo si o pomoc řekne pozdě, někdo vůbec. Univerzální recept neexistuje. Pomáhá mít dobré vztahy a lidi kolem sebe, kteří dokážou rozpoznat, kdy už je pomoc opravdu potřeba.
Bavíme se o odolnosti, křehkosti, úspěších. Možná ale zapomínáme, že ani ti úspěšní asi nejsou permanentně šťastni.
Rozhodně ne. Znám spoustu velmi úspěšných sportovců, kteří jsou velmi mentálně odolní, ale i oni procházejí velmi těžkými obdobími nejistoty, nespokojenosti, hlubokých pochybností. Adaptace spočívá v tom, že dokážete najít cestu, jak si v sobě věci srovnat, sama nebo s něčí podporou, a dostat se zpátky na tu úroveň, kde jste byla. Případně někam ještě výš.
Jak si o pomoc říká psycholog?
Podívá se do zrcadla… Ale vážně – mám kolem sebe lidi, kterým důvěřuju, s nimiž mohu věci sdílet. Mým receptem je nepřetěžovat se, a když je to třeba, i včas zastavit. Hodně mi pomáhá, když jsem sám a můžu si věci srovnat.
Takže máme mít odvahu vystoupit z jedoucího vlaku a počkat na další?
U hodně lidí včetně sportovců zvítězí představa, že když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou. Jenže ve spoustě situací naopak potřebujete zabrzdit, udělat dva kroky zpátky a ty dveře se vám otevřou. Nebo zjistíte, že můžete jít jinou cestou. Pro sportovce je těžké zpomalit a zastavit, mají pocit, že selhávají. Jenže často se stane, že když se nezastavíte sama, zastaví vás tělo. A to bývá horší.
Takže nemusíme být odsouzeni k úspěchu? Můžeme být šťastní i bez zlatých medailí?
Samozřejmě. To není život bez úspěchu, ale jeho předefinování. Když se rozhodnete, že cílem vašeho života je dělat něco na zahrádce, a naplňuje vás to, tak je to v pořádku. Našla jste to „svoje“ a jste s tím ztotožněná. To je váš úspěch. Váš Wimbledon.
Rozhovor vyšel v aktuálním vydání magazínu Žurnál UP.