Na Univerzitě Palackého vzniká záměr vytvořit uměleckou sbírku. Jeho iniciátorkou je Barbora Kundračíková, která působí na katedře dějin umění filozofické fakulty a současně je kurátorkou sbírky moderního umění Muzea umění Olomouc. Cílem je kolekce, která bude „živá“. Díla se nebudou schovávat do přítmí depozitářů. Naopak. Budou na chodbách, v učebnách a reprezentativních prostorách. Bude se o nich a u nich mluvit a moderní umění se stane součástí každodenního chodu školy. Přirozeně vstoupí do života všem, kdo na UP studují, pracují nebo na univerzitní půdu zavítají.
Jak Barbora Kundračíková připomíná, sbírka je důležitá i pro samotnou instituci: ukazuje, jaké hodnoty jsou pro ni v dnešním rychle se měnícím světě důležité.
Je budování umělecké kolekce i další způsob, jak naplňovat onu tzv. třetí roli univerzity, tedy vedle vzdělávání a výzkumu i působení ve společnosti a pro společnost?
Ano, mít sbírku patří do rámce společenské odpovědnosti instituce. Připojili bychom se tak k velké řadě vyspělých soukromých i veřejných univerzit či škol, které kolekce mají. Na tuzemských univerzitách zatím taková tradice není příliš obvyklá, vyniká hlavně Masarykova univerzita v Brně. Podle mě mají ale univerzitní sbírky zásadní společenské poslání. Umělecká kolekce pomáhá k vytváření společného obrazu. Ukazuje, jaký hodnotový rámec je pro nás důležitý. A nesmíme zapomínat ani na to, že každá sbírka je kumulace poměrně velkého finančního objemu, s nímž se dá pracovat.
Co by mohla univerzita sbírat?
Jakákoli sbírka podobného typu by měla být vázána na současné umění a zároveň na absolventy nebo na osobnosti, které mají k univerzitě nějakou vazbu. Zároveň je ale otevřena zápůjčkám a darům, které přirozeně zahrnují také díla starších období.
Koho jste už oslovila?
Nejprve se obracím dovnitř univerzity, kde působí činní umělci, etablovaní nejen v českém prostoru, ale i na mezinárodní scéně, jako třeba Robert Buček, Vladimír Havlík, Magdalena Turzová, David Jedlička, Libor Novotný a řada dalších. Nesmíme zapomínat ani na ty, kteří s univerzitou byli dlouho osobně spojení nebo zůstávají v emeritním statusu, například Ondřej Michálek. Tyto osobnosti má smysl reflektovat, univerzitu dlouhodobě provázejí, ovlivňují i nástup nových generací. To je základ, který by měli doplňovat autoři obecných kvalit. Mou preferencí je oblast širší střední Evropy, včetně regionů, jako je Ukrajina, Bělorusko, Pobaltí, zkrátka zón, ve kterých se dlouhodobě „něco děje“, je tam velký společenský pohyb, probíhá „zápas o demokracii“. Má smysl vybírat díla, která jsou kontroverzní, problematická. Samozřejmě, že u současného umění je to vždy sázka na nejistotu, nikdy dopředu nevíte, zda se autor prosadí, nebo ne. Ale myslím, že pokud budeme v nějakém širším sboru vybírat dobré autory a specifická témata, nemůžeme sáhnout vedle.
Barbora Kundračíková: Teď se pomalu naše vize zhmotňuje díky panu rektorovi, který je této aktivitě nakloněn, v prostorách rektorátu. Každý semestr vybereme nové autory i téma, s nímž se pracuje.
Kolik těch prací budeme pořizovat?
Myslím, že v možnostech univerzity je pořídit během roku tři až pět děl, udržitelná hranice je deset prací. Zásadní je, že nebudou nikde schována, ale měla by se uplatnit přímo ve veřejném prostoru univerzity. Jsme ale na samém začátku. Teď se pomalu naše vize zhmotňuje díky panu rektorovi, který je této aktivitě nakloněn, v prostorách rektorátu. Každý semestr vybereme nové autory i téma, s nímž se pracuje. Postupně se budou přidávat konkrétní nákupy. Vznikají webové stránky, spolu se studenty zde budeme představovat jednotlivé autory, na katedře dějin umění letos zahajujeme pravidelný cyklus diskuzí o současném umění…
A jak to bude náročné finančně?
Nákup jednotlivých děl by se měl pohybovat od tisíců po statisíce. Velký prostor je tady pro donátory a podporovatele univerzity. Univerzita bude muset zajistit podmínky, i ve smyslu péče o díla, jejich umístění, pojištění a podobně.
Nebojíte se reakcí na soudobé umění v historických prostorách? Přece jen jsme nejstarší moravská univerzita.
Myslím si, že Univerzita Palackého má ohromný potenciál nejen v rámci úzkého regionu. Kulturní svět sám je pestrý, nebojí se diskuze, kontroverze, hravosti ani chyb. Umění s sebou přirozeně nese i sebereflexi a myslím, že tu potřebuje i každá velká instituce. Nebojme se toho.
Jak vidíte univerzitní sbírku třeba za deset let?
Ideální stav: sto děl, která jsou v učebnách, na chodbách, kolem kterých se chodí a diskutuje. Autoři jsou na to, že byli do kolekce vybráni, pyšní, hovoří o ní, univerzita je prezentována v globálním měřítku a stává se hráčem v kulturním prostoru. Umění je sice jen měkkou silou, nevyhrává války, ale dokáže vyslat jasný vzkaz, kým jsme, v co věříme a za čím stojíme. Smyslem je vizualizovat hodnotové spektrum, ve kterém žijeme. Každá instituce, včetně univerzity, musí být čitelná, musí být sexy, a to znamená být vizuální, otevřená, smyslová. Jděme po fascinaci, jděme po úžasu. Umění musí živit oko. Když tohle zvládneme, tak můžeme jít ke všemu komplikovanějšímu, co je za tím.
Rozhovor vznikl pro aktuální vydání magazínu Žurnál, jehož elektronickou verzi najdete zde.