Josef Jařab: Charlesi Merrille, děkujeme

Charles Merrill mezi studenty v Olomouci.
Foto: Archiv Žurnál UP
čtvrtek 7. prosince 2017, 09:22

Charles E. Merrill, Jr. (1920 – 2017)

Jak přibývalo panu Merrillovi let po devadesátce, začali jsme se bát chvíle, která jednou musela přijít – že náš milodárce, náš noblesní a štědrý Američan, čestný člen naší akademické obce, svůj bohatý a humánním posláním naplněný život dožije. Stalo se tak letos 29. listopadu a panu Merrillovi do legendární stovky, kterou bychom mu byli přáli, chyběly už jen tři roky.

Jeho životopis se čte trochu jako pohádka. Narodil se do bohaté rodiny bankéře a jeho životním rozhodnutím bylo zůstat skromným americkým puritánem, který si vzal za úkol podpořit potřebné a jako pedagog vychovávat děti i dospělé k občanskému člověčenství, k vzájemnému respektování.

Já jsem se o tomto „trochu podivném bohatci“ dozvěděl poprvé za svého prvního amerického pobytu roku 1969, když děti našich bostonských přátel chodily na experimentální školu, kterou založil právě Charles Merrill. Škola naplňovala nadšením nejen rodiče, ale i děti. A byla ve svém novátorství vlastně staromódní. Vedla děti k pořádku, o nějž se musely samy přičinit, zavedla některá jinde neznámá pravidla chování, která v dětech rozvíjela pocit zodpovědnosti od časných let. Historii své školy popsal sám zakladatel v knize Zahrada za zdí, kterou jsme spolu s dalšími jeho knihami přeložili do češtiny.

Když jsem byl později, konkrétně roku 1989, na Harvardu, zaznívalo jméno pana Merrilla často v rozhovorech kolegů jako jméno filantropa, který výrazně podporuje převážně černošské vysoké školy (třeba Spelman College v Atlantě), ale vyplácí též stipendia i řadě jednotlivých studentů, opět nejčastěji černých.

Měl jsem se s panem Merrillem dokonce na Harvardu setkat, ale vývoj rodinných i společenských událostí doma můj pobyt na univerzitě přerušil a vlastně ukončil.

O to dychtivěji jsem vyhlížel setkání s tímto mužem na jaře roku 1990 v Olomouci. Byla to květnová neděle, kdy jsme se poprvé osobně sešli. Na amerického hosta udělalo dojem, že ho přijímám v pracovně rektorátu v neděli, protože v předešlých dnech, v pátek a v sobotu, našel už v Bratislavě a v Brně dveře rektorátu údajně zavřené.  Na univerzitu přivedl pana Merrilla pan Kořínek, olomoucký občan, který si s ním dopisoval od dob, kdy sympatický americký turista obdaroval tehdejšího uličníka, lelkujícího u hotelového vchodu, několika žvýkačkami, jak mi to vyprávěl pan Merrill.

Ten den našeho setkání byl zvláštní, přímo výjimečný. Během několika minut jsme zjistili, že máme společnou vizi a víru v hodnotu mezinárodních styků ve školství.  Od ideálů jsme rychle klesli k diskusi o konkrétních možnostech, které pro realizaci svých snů máme k dispozici.  V poledne jsme zašli na skromný oběd a než nastal čas pro odpolední kávu, kterou jsem hostu sám uvařil, měli jsme to zhruba vymyšlené: Pan Merrill by studentům zaplatil cestu do Ameriky a zpět domů, dal by studentům nějaké kapesné, my dva bychom se obrátili na americké kolegy, případně i rektory, které známe, abychom je poprosili o odpuštění nebo alespoň snížení školného, ubytování bychom hledali v amerických rodinách a navíc bychom se pokusili zajistit studentům i nějakou drobnou práci, aby si mohli případně přilepšit a něco si i koupit. Jistě velmi skromné, ale mohlo se nám jako studentům o něčem podobném vůbec zdát?

Abychom si potvrdili, že jsme opravdu rozjeli něco důležitého, vybrali jsme pro první rok dva studenty, kteří by už na podzim odjeli studovat do Ameriky.  Budu si navždy pamatovat jejich jména  – David Skoupil a Pavlína Šňupíková. Rektora Moravian College v pensylvánském Betlémě jsme uprosili o školné, a tak začala historie „Merrillových dětí“ na naší univerzitě. Jsou jich do dneška stovky.

Charlesi Merrille, my Ti všichni ze srdce děkujeme, že jsi do Olomouce hned v roce 1990 přijel a že jsi tady zanechal tak hlubokou lidskou stopu. Všichni, co jsme měli to štěstí Tě poznat, se cítíme vděčni a lidsky obohaceni. Čest Tvé památce!

Za všechny Tvůj Josef Jařab