Marcela Krejčí: Už vím, jaké to je v Nebbi

Marcela Krejčí s dívkami podporovanými projektem Adopce na dálku na základní škole Oturgang-Girls v ugandském městě Paidha.
Fotogalerie: Archiv MK
úterý 27. prosince 2016, 08:00 - Text: Velena Mazochová

Sen o cestě na černý kontinent si Marcela Krejčí splnila už dvakrát. Objevila tam nejen smysl dobrovolnické práce, ale i bohatství obyčejných lidských vztahů a nekomplikovaný přístup k životu. Na východě Afriky navíc našla i to „pravé“ téma pro diplomovou práci. 

Afrika ji fascinuje už od středoškolských let, kdy se chtěla stát válečnou zpravodajkou nebo bojovat proti šíření viru HIV. Nakonec zakotvila na CARITAS-Vyšší odborné škole sociální Olomouc a souběžně na Cyrilometodějské teologické fakultě UP, kde nyní dokončuje navazující magisterské studium oboru Mezinárodní humanitární a sociální práce. 

Poprvé - a hned navždy 

První příležitost k pobytu v Africe využila ve druhém ročníku bakalářského studia, kdy strávila pět měsíců povinné praxe v severozápadní Ugandě. Místo, kde poprvé uskutečnila svůj sen, neslo příznačný název – byla v Nebbi. V městečku se zhruba 36 tisíci obyvateli pracovala jako dobrovolník projektu Adopce na dálku pražské Arcidiecézní charity.  

Ve spolupráci s místní pobočkou Charity navštěvovala školy a rodiny ugandských dětí, kterým pomáhala s dopisy českým adoptivním rodičům a aktualizovala jejich profily. „Občas bylo například některé děti z programu vyřadit, protože se odstěhovaly, některé dívky byly také třeba i ve 13 letech vdané a těhotné. Řešili jsme bohužel i syndrom CAN, Child Abuse and Neglect, tedy problém zneužívání a týrání dětí,“ popisuje olomoucká studentka. Organizovala také interaktivní workshopy, při kterých se děti učily například poznávat příznaky rozšířených infekčních chorob včetně cholery nebo malárie a osvojit si potřebné hygienické návyky. 

„Od té doby už jsem chtěla do Afriky pořád,“ říká Marcela. A to i přesto, že sama jednomu z vážných rizik neunikla – malárie ji vyřadila z provozu na víc než týden a později se ještě vrátila. I tuto zkušenost bere pozitivně – mohla si na vlastní kůži otestovat místní zdravotnický systém, i když se hospitalizace obávala. „Bylo o mne ale výborně postaráno, střídavě o mne pečovali kolegové, naše paní kuchařka a řádové sestry, které u nemocnice bydlely,“ vzpomíná s úlevou. 

Téma pro diplomku: Školní zahrady v Keni 

Do Afriky vyrazila znovu letos v březnu. Zamířila do Keni na tříměsíční pracovní stáž s organizací ShineBean. Na školách Barchando a Gobey zjišťovala, jak k potravinové bezpečnosti a snižování chudoby přispívá projekt školních zahrad. Keňané i Uganďané jsou podle ní zvyklí zejména na finanční pomoc zvenčí, je ale důležité, aby se naučili postarat se sami o sebe. Příležitost k tomu nabízí právě budování zahrad na rozlehlých školních pozemcích. „Na nich si mohou školy vypěstovat vše, co potřebují. V Barchandu tak například dostávají děti díky školní zahradě obědy připravované z vlastních zdrojů. Chovají společně ovce nebo slepice a pěstují základní zeleninu, kukuřici či fazole. Škola zároveň funguje i jako trh pro místní komunitu, vytváří tak zisk a může budovat fond, díky němuž mohou žáci například pokračovat ve studiu na střední škole.“ 

V Keni okusila každodenní život vesnické rodiny, u které bydlela, a to včetně nedostatku vody, nízké úrovně hygieny či bezpečnosti nebo „ubytování“ s potkany i šváby. „Zpočátku to bylo hodně náročné, ale bylo to potřeba. Člověk se tím posune, pozná své limity a zjistí, že zvládá vlastně daleko víc věcí, než si doposud myslel.“ Blízký kontakt s konkrétními lidmi jí navíc umožnil lépe poznat místní podmínky. „Můžu tak účinněji pomáhat a také zasvěceněji informovat doma. Naplňuje se tak moje dosavadní studium i budoucnost,“ ujišťuje. 

Kulturní šok? Při návratu do Evropy 

Východní Afrika s bohatou kulturou mnoha etnických skupin jí přirostla k srdci. Zpět ji táhne také mentalita tamních lidí, nádherná příroda a prostý, i když nelehký každodenní život. „Lidé tam kladou velký důraz na rodinu, namísto systému sociální podpory se prostě musejí spoléhat na sebe navzájem a mezilidské vztahy jsou tak důležitější a semknutější, než tady.  Žijí  ten základní život, který tady asi taky kdysi byl. Jsou usměvaví, nespěchají, život si užívají ze dne na den, a to i navzdory řadě nebezpečí a rizik. A když žijete na vesnici, jste v daleko užším kontaktu s přírodou, která je tam překrásná,“ neskrývá nadšení Marcela. 

I proto pro ni bývá návrat domů těžší, než by se zdálo. „Člověk se na odlišné podmínky adaptuje zhruba po třech měsících, pak je připraven v dané kultuře žít. A najednou to přetrhne a vrátí se do zdejšího spěchu a stresu, kde se na něj nikdo neusměje, nezeptá se, jak se má a komunikuje většinou jen díky mobilu. Kulturní šok tak zažívám spíše až při návratu do Evropy,“ říká Marcela Krejčí.

Bc. Marcela Krejčí, DiS. (1991) se v lednu chystá k obhajobě diplomové práce v navazujícím magisterském oboru Mezinárodní humanitární a sociální práce na CMTF UP. V Ugandě a Keni strávila celkem osm měsíců jako stážistka projektu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha a organizace ShineBean. Pět let pracovala také jako dobrovolník pro Maltézskou pomoc, Charitu Olomouc a Arcidiecézní charitu Olomouc. V současné době působí jako stážistka v centrále Člověka v tísni v Praze, kde pomáhá s projekty na Srí Lance, Barmě, Filipínách a Kambodži. Na jaře se chystá do Etiopie, kam byla vybrána jako koordinátorka dobrovolnického programu OSN.