Mrtvé už nevrátíme nikdy, říká profesor Ajjan z Univerzity v Aleppu

O životě v Aleppu uprostřed syrské války přednášel profesor Abdul Rahman Ajjan na teologické fakultě.
Foto: Archiv CMTF UP
středa 28. prosince 2016, 08:00 - Text: Velena Mazochová, Jaroslav Franc

Ze Sýrie odjel před třemi lety, a spolu s manželkou si tak velmi pravděpodobně zachránil život. Bydleli ve čtvrti Al-Zahra - na západní frontové linii, kde probíhaly boje mezi armádou a ozbrojenou opozicí.  „Rakety přelétaly náš dům, padaly nedaleko, všude byl dým, viděli jsme mrtvé. Čekali jsme dlouhé hodiny ve sklepě, až skončí vojenské operace a ráno jsme byli vděčni, že jsme přežili další noc a že náš dům stojí na místě,“ popisuje profesor Abdul RahmanAjjan dny před definitivním odjezdem z Aleppa. O válečném konfliktu a o jeho vlivu na život tamní univerzity přednášel studentům a akademikům na teologické fakultě.

Spolu s dalšími obyvateli obleženého města poznal hlad, nedostatek vody, život bez elektřiny, veřejné dopravy, zato ve stálém strachu o život. „Ano, mohli jsme chodit pěšky, ale mohli jsme být také snadným terčem pro ostřelovače ozbrojené opozice. Kulky jsem běžně nacházel přímo před domem i bytem. V lednu 2013 otřásly Univerzitou v Aleppu dva mohutné výbuchy. Na stejném místě jsem stál jen pár minut před tím.Tehdy jsem se rozhodl pro roční neplacenou dovolenou a s manželkou jsme odjeli.“

Od té doby žije profesor Abdul Rahman Ajjan, přírodovědec, pedagog a někdejší děkan pedagogické fakulty Univerzity v Aleppu, v České republice a v prostějovské organizaci Žebřík pomáhá jako dobrovolník uprchlíkům.

Existuje vůbec v současném Aleppu nějaký univerzitní život?

„Univerzita ve své činnosti pokračuje, ale samozřejmě ne v plném rozsahu. Hodně profesorů, zaměstnanců a studentů odjelo do zahraničí, aby si zachránili život. Mnoho jich bylo zabito nebo uneseno, za některé bylo zaplaceno výkupné, jiní beze stopy zmizeli. Stávající studenti tak představují pouze zlomek těch, kteří tam studovali před zahájením vojenského konfliktu. Ve městě ani na univerzitě nefunguje elektřina, není možné používat žádné technické pomůcky, natož provádět plnohodnotný výzkum. Mnoho studentů nemá možnost na univerzitu ani přijet, doprava bývá přerušena kvůli přestřelkám nebo vojenským operacím.

Osobně nevidím perspektivu zlepšení této situace. Jestli nějakým zázrakem momentálně skončí válka, bude potřeba několik desetiletí, abychom se alespoň z části vrátili tam, kde jsme byli před válkou. Ale mrtvé už nevrátíme nikdy.“

Jste v kontaktu se svými kolegy, rodinou, přáteli? Jakou pomoc nyní nejvíce potřebují?

„Mí bratři a sestry od počátku války mění svá bydliště. Museli opustit své domovy a někteří se už nemají kam vrátit. S rodinou, přáteli a kolegy jsem v kontaktu. Všechno to prožívám s nimi, i když jsem od konfliktu daleko. Je to ale velmi těžké. Když se mi někdo dovolá přes internet, je těžké začít komunikovat. Vždyť u nás začíná rozhovor prostou otázkou: „Jak se máš?“ Ale to už není možné. Jak se mají? Život ve strachu, nedostatku, bez naděje na budoucnost. A přece se snaží žít dál, zapomenout na hrůzy kolem a mít radost i z těch nejmenších věcí. Jsou šťastní, když teče voda z kohoutku, když je v obchodě chleba, když neslyší střelbu. Pokud prožijete strach, nedostatek, beznaděj, umíte se radovat z maličkostí.

Jak jim pomoci? Dát jim mír. Ale to není v mých silách. Mohu prosit ve svých modlitbách, aby byli všichni živí a zdraví a aby už ta hrůza skončila.“

Jaké jsou vaše další plány?

„Jsem profesor a mým posláním je učit. Rád bych se této činnosti věnoval i v České republice. Jsem vděčný, že mohu žít v krásné a klidné zemi. Umím si vážit maličkostí, které jsou pro jiné samozřejmostí.“

 

Prof. Abdul Rahman Ajjan, Ph.D., (1962) je absolventem přírodovědecké fakulty Univerzity v Aleppu. Obhájil disertační práci v oblasti metodiky výuky přírodním vědám a získal titul PhD v roce 1993. V letech 2007 – 2011 vedl jako děkan pedagogickou fakultu Univerzity v Aleppu, kde také získal profesuru, působil i jako proděkan pro vědeckou činnost a pracoval i na dalších arabských univerzitách. Od září 2013 žije v České republice a věnuje se dobrovolnické práci v prostějovské neziskové organizaci Žebřík. „Snažím se pomáhat uprchlíkům jako dobrovolník, tlumočím pro ně, překládám dokumenty do arabštiny, vysvětluji jim, jaká jsou pravidla života v Česku. Život i kultura jsou tu pro lidi z těchto zemí odlišné a pro neznalost některých pravidel nebo zvyklostí se mohou dostat do konfliktu se svým okolím.“