Rektor Michael Kohajda: Musíme hledat nové cesty, abychom obstáli v měnícím se světě

Vždycky ho bavila čísla a počítání. Matematika mu šla tak dobře, že si ji dobrovolně vybral i u maturity. Přesto se profesionálním „počtářem“ nestal a jako profesi si vybral obor na první pohled vzdálený od přírodních věd: právo. Letos je to dvacet pět let, kdy spojil své jméno a vlastně i život s Univerzitou Palackého. Jako student, absolvent, akademik, proděkan a… rektor. Právník Michael Kohajda je od května novým rektorem druhé nejstarší univerzity u nás.

Jakou podobu chce vtisknout škole? Jací by měli být její absolventi a jak univerzita obstojí v dynamické době? O tom všem v rozhovoru s novým rektorem Univerzity Palackého, který přineslo aktuální vydání magazínu Žurnál UP.

Vaše profesní akademická cesta v Olomouci je poměrně přímočará. Od studenta přes pedagoga, proděkana až po nejvyšší pozici.

Ta Olomouc není bez výjimky. Doktorské studium jsem totiž absolvoval v Praze na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Právě tam se podle mého názoru vyučovalo nejlepší finanční právo, jehož garantem byl pan profesor Bakeš. Považuji za pozitivní a přínosné, že jsem mohl projít dvěma velkými, kamennými a velmi tradičními univerzitami. Vlastně tak trošku nabourávám onen častý inbreeding. Tedy to, že někdo absolvuje na škole magisterské studium, pak doktorské, zůstane na stejném místě učit a bádat a během celého profesního života ji neopustí. Já si myslím, že je lepší instituce střídat, protože to člověku přináší víc zkušeností i inspirací.

Co z tohoto pohledu chcete přinést vysokému učení, které existuje 450 let?

Pro mě jsou důležité tradiční hodnoty, které v sobě univerzita nese. Respekt k odkazu, který přebírám, je i jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl, aby se inaugurace konala v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné. Chci tak dát najevo, že jsme pokračovateli práce našich předchůdců. Zvlášť v dnešní geopoliticky hektické době je dobré zdůraznit, že existuje instituce se čtyřistapadesátiletou historií, která je stabilní a drží se stále stejných principů a ideálů. Svět kolem nás se mění, ale univerzita zůstává a my bychom na naše historické kořeny neměli zapomínat. Jsou součástí našich příběhů, které na Univerzitě Palackého kaž­dý den žijeme.

To je navazování na práci vašich předchůdců. Jaká je vaše představa další existence Univerzity Palackého?

Primárně musíme zajistit, aby univerzita fungovala a rozvíjela se i nadále. Možná se vám zdá, že to je samozřejmé a není na tom nic složitého. Ale já vnímám mnohá rizika, a to především ve správném fungování akademické samosprávy. Jestliže nejsme schopni nebo nebudeme schopni sami sobě efektivně vládnout, tak dáváme jiným do rukou argumenty, že by se to mělo změnit.

To je velké politické téma, zda je ono akademické rozhodování samo o sobě v dnešní době v pořádku. Jako poslanec jste podobné debaty určitě zaznamenal…

Často to slýchám v rámci diskuzí o financích pro vysoké školy, které vždy požadují více peněz s argumentem, že jsou podfinancované. To je samozřejmě legitimní, snažit se získat více financí na rozvoj. Ale je to pohled zevnitř vysokých škol. Myslím si, že je potřeba mít i druhý pohled a vidět, jak se na nás dívá vnější svět. A on se dívá právě přes čísla a peníze. Jen pro ilustraci – v rámci meziročního navýšení univerzita dostala navíc téměř 250 milionů korun, když vedle toho dáte zhruba 30 milionů, které jsme sami získali v roce 2023 ze smluvního výzkumu, je zřejmé, že jsme naprosto závislí na veřejných prostředcích. Že námi získané peníze jsou v miliardovém rozpočtu univerzity kapkou v moři. Pak se nemůžeme divit, že ten, kdo nám peníze posílá, chce, ať s nimi dobře hospodaříme a sami řešíme své problémy. Jsou to relevantní připomínky a my musíme ukázat, že jsme schopni se sami o sebe dobře postarat a svěřené prostředky efektivně využívat.

Asi si musíme mnohem více uvědomovat realitu, v níž žijeme. Česká republika bude muset mj. víc investovat do své obrany…

Já ten reálný pohled na ekonomiku vysokého školství myslím zcela vážně. Jsem čtyři roky členem sněmovního rozpočtového výboru a dovolím si připomenout, že jako stát máme obrovský systémový deficit na úrovni někde okolo 250 miliard korun. Příští rok určitě porostou výdaje ve dvou zásadních oblastech: v obraně a ve zdravotnictví. V tomto kontextu mám za to, že vysoké školství prioritou prostě v současné situaci být nemůže. A jestliže nám tedy někdo pošle meziročně o čtvrt miliardy více peněz, tak je to velmi dobrý výsledek. Jsou to peníze, na které nemáme automatický nárok.

Nemáme být tedy spíše připraveni na to, že další meziroční navýšení už nebude, anebo dokonce, jak vidíme v zahraničí, se nám příspěvek meziročně i sníží?

Myslím, že na něco takového tuzemské vysoké školy vůbec nejsou mentálně nastavené. Před pár týdny jsem vyučoval na jedné univerzitě v Nebrasce. Nebylo dne, aby v newsletteru pro vyučující nebyla informace rektora, že škola přišla tu o deset, tam o dvacet milionů dolarů a jaký to má praktický dopad. I u nás se situace může změnit a my se s ní budeme muset vypořádat. Být připraveni systémově i mentálně a hledat alternativy. Jeden z mých cílů je, abychom v rámci čtyřletého rektorského období podstatně navýšili prostředky, které přicházejí z neveřejných zdrojů, popřípadě sice z veřejných zdrojů, ale na základě smluvních ujednání, to znamená z nějakého soukromoprávního vztahu.

Určitě to ne každý na akademické půdě uslyší rád, že bychom měli i „vydělávat“.

Jistě, ty názory nejsou jednoznačné. Část akademiků to považuje za docela přirozené, mají už tak nastavené vztahy, jiní říkají, že by je podobné aktivity odvedly od jejich „čisté“ vědy. Dobře, ale ta věda je financována zcela z veřejných prostředků. Chtěl bych na univerzitě toto téma otevřeně komunikovat, protože pokud budeme mít portfolio zdrojů financování širší, budeme lépe odolávat vnějším vlivům.

Mělo by se podle vás změnit zaměření Univerzity Palackého? Vzniknout například technická fakulta?

S myšlenkou zřizování nové fakulty v následujících čtyřech letech nijak nesouzním. Myslím, že musíme nejprve vyřešit zásadní problémy, které máme. První je vztah mezi vysokoškolským ústavem Catrin a přírodovědeckou fakultou. Druhou zásadní věcí je, řekněme, nejmenší komfort studentů jedné z našich fakult. Mám na mysli fakultu zdravotnických věd.

Myslíte tím, že fakulta nemá vlastní objekt a je to dlouhodobý problém?

Ano, asi bychom se měli podívat do minulosti a zjistit, s jakými představami se před sedmnácti lety tato fakulta zřizovala. Kolik měla mít studentů, kde se měli učit? Je pro mě naprosto nepochopitelné založit fakultu a nedomyslet, jak bude prakticky fungovat. Realita je, že ve skupinách je víc studentů než míst v učebně. To je ten druhý problém, který musíme řešit – najít efektivní fungování této fakulty. A pokud nemáme zvládnuté tyto dvě systémové záležitosti, nejsme v situaci, kdybychom v horizontu čtyřletého mandátu měli pomýšlet na založení nové samostatné fakulty. Můžeme více podporovat ekonomicko-manažerský směr studia, který už tady máme a který je žádán i podnikatelským prostředím našeho i moravskoslezského regionu.

Chcete tedy dát nejprve do pořádku zásadní věci pro fungování školy?

Myslím si, že bychom si měli přiznat, že některé věci tady nefungují, a říci, jak to spravit. Univerzita by měla mnohem víc strategicky uvažovat, například i v oblasti velkých investic. Nemělo by platit, že si někdo dokáže „vyběhat“ víc peněz než jiný. To je věc systému. Jedině pokud zjistíme, jak jsme vytížení, máme využité učebny, laboratoře atd., má smysl se bavit o tom, jestli potřebujeme stavět další objekty. Podobné analýzy napříč celou univerzitou nám chybí. Až je budeme mít, budeme lépe vědět, jak a kudy se rozvíjet.

Ideálně by měla být univerzita jakýmsi skleněným domem: mělo by být jasné, co se v ní děje, jaká má pravidla, kudy vede její směřování i jak a za co utrácí svěřené peníze.

S mírným idealismem bych si přál, aby se k tomu všemu došlo dohodou. Je to i o vzájemné důvěře, která by podle mě určitě měla na univerzitě panovat a kterou je potřeba obnovit, ať už mezi různými součástmi, tak i mezi zaměstnanci. Chci přistupovat ke kaž­dé fakultě stejně, věnovat jim férově stejný čas a prostor. Nejde o to, aby si někdo něco ukřičel a jiný, který není tak hlasitý, zůstal stát stranou. Pro mě jsou všechny fakulty stejně důležité a významné.

Vyučujete na právnické fakultě. Co vás na práci se studenty baví?

Tím, že učím, vlastně nestárnu. Pořád mám před sebou mladé lidi a vlastně tak díky nim trošku zapomínám, že já se přece jen věkově posouvám.

To je Michael Kohajda pedagog. Ale jak vnímá studenty Michael Kohajda rektor?

Chtěl bych, aby studenti žili univerzitou a ona jim k tomu dala dostatečné možnosti a prostory. Musíme nabídnout vedle zajímavých studijních oborů i dobré zázemí. Ke studiu i pro volný čas. Docela mi například schází někdejší U-klub, kam jsem jako student chodil na koncerty a kde se studenti mohli realizovat. V posledních letech se částečně proměnil ve sklad a přestal studentům sloužit. S tím se nechci smířit, i když vím, že obnova nebude snadná. Vidím i nedostatek sportovišť a studijně odpočinkových míst. Já vím, že někdo namítne: „Za nás to nebylo a taky jsme studovali.“ Jenže doba i standardy se změnily, a pokud chceme, aby příběh, který tady studenti pět let žijí, byl nejen jejich, ale i univerzity, musíme pro to něco udělat.

Na studenty navazuje práce s absolventy. Tu vnímáte jak?

Domnívám se, že bychom měli posílit práci s absolventy tak, aby se cítili součástí univerzitní komunity i po skončení školy. Vím, že se v této oblasti dost udělalo, ale je potřeba, aby ta práce byla systematická. Více bychom měli využívat moderní nástroje. Pokud teď máme pro studenty speciální aplikaci, která jim zjednodušuje studium, bylo by dobré, aby tento nástroj nezmizel s koncem studia. Abychom ho dokázali přepnout do absolventského módu a jeho prostřednictvím být s našimi absolventy v kontaktu. Nabízet jim informace podle jejich výběru, například z jejich fakulty či oboru, umožnit jim i vzájemný kontakt. Tak by ten svůj studentský univerzitní příběh, o kterém jsem mluvil, mohli žít dál jako příběh absolventský. Profitovala by na tom i univerzita. Získávali bychom tolik potřebnou zpětnou vazbu z praxe, zjistili, jaká je uplatnitelnost našich absolventů, mohli i systémově pracovat s absolventským fundraisingem.

Možná se můžeme inspirovat na západ od nás, kdy univerzity dobře pracují s mecenáši, využívají jejich jméno. Vy máte takovou zkušenost z USA, že?

Viděl jsem například budovy pojmenované po soudci nejvyššího soudu, který zemřel a jehož rodina si přála, aby jeho odkaz dále žil. A tak zaplatila stavbu a fakulta vybudované křídlo pojmenovala po onom mecenáši. Pracuje se tam ale i s menšími dary. Na nějakou dobu může firma pojmenovat například aulu. Myslím, že i tato debata nás čeká. Potřebujeme ty peníze, nebo ne? Co můžeme nabídnout a kde jsou hranice, za které už nechceme jít? Zda je například akceptovatelné, aby se aula jmenovala po Michaelu Kohajdovi, protože on dá milion ročně za takové pojmenování. Za důležité považuji, aby ti, kdo nám věnují peníze, věděli, na co konkrétního půjdou. Aby si mohli rozhodnout, že například chtějí podpořit konkrétní fakultu nebo konkrétního studenta. To zatím neumíme.

To byl Michael Kohajda jako pedagog i rektor. Teď coby advokát. Šla vám matematika, stal jste se ovšem právníkem. Zdá se ale, že jste spojení mezi čísly a paragrafy našel. Jednou z oblastí vašeho zájmu jsou kryptoaktiva, o kterých jste nedávno přednášel i v USA. Proč vás zajímají?

Je to nový fenomén, který může ohrozit i státní suverenitu. Měna a peníze vždycky byly mocenským nástrojem suveréna, tedy panovníka nebo státu. Ne nadarmo proto máme zákony, které měnu chrání. Ale jakmile by se všechny peníze – v obecném slova smyslu – překlopily do decentralizovaných aktiv, na které stát nedosáhne, tak samozřejmě ztrácí část své moci a má to přímý dopad na jeho hospodářskou politiku. Představte si, že máte například miliardu majetku v bitcoinech. Něco způsobíte a odsoudí vás k náhradě jednoho milionu korun. Vy ale můžete říct, že takové peníze nemáte, a stát to neumí vymoci, což je velmi nestandardní, protože z běžného bankovního účtu vám to mohou strhnout, dům zabavit a prodat. U těchto nových aktiv to ale stát neumí, jeho moc vynutit si právo je velmi omezená. Je to nová problematika, s níž musí pracovat i legislativa, a mě to téma velmi zajímá.

Jste akademik, advokát, ale vždy jste se angažoval i v nějaké komunitě, v politice místní i té velké ve sněmovně. Co vás vede k tak aktivnímu občanskému přístupu?

Považuju to za důležité. V Šumperku jsem dvanáctým rokem zastupitelem, předtím jsem byl v různých komisích. Angažovat se mi připadalo vždy naprosto přirozené. Pokud člověk má možnost a schopnosti, tak by to měl dělat. Ne kvůli penězům, ale protože máte možnost ovlivnit vaše okolí, místo, kde žijete.

Mimochodem, jak relaxujete, vy jste pejskař, že?

Ano, mám tibetskou dogu, se kterou chodím na procházky. On je takový hodně rozvážný, takže když je čas, procházíme se spolu i pár hodin. Do práce si ho brát určitě nebudu, protože je velmi ochranářský a asi by se ke mně nikdo nemohl přiblížit. Jezdím hodně i do psích útulků a záchranných stanic a vozím tam krmení. Jsou to často velmi smutné zvířecí osudy, tak se snažím trošku pomoct. Jinak rád hraju squash, jezdím na horském kole a rád lyžuju. Ale popravdě na relax mnoho nepotřebuju, jsem zvyklý hodně pracovat. Mám totiž štěstí, že se i v pracovním životě věnuji tomu, co mě baví a naplňuje.