Rok války na Ukrajině očima studentky Maryny Kovalove: Stále chci pomáhat své zemi

Maryna Kovalova.
Foto: Michaela Minx, archiv Žurnálu UP
Pátek 24. únor 2023, 8:00 – Text: Michaela Minx

Dlouhovlasá blondýna v růžovém kabátě s ukrajinskou stuhou na klopě. Tuto studentku jste mohli vidět na každém setkání k podpoře Ukrajiny. Maryna Kovalova je devatenáctiletá ukrajinská dívka, která na podzim 2021 začala studovat obor Etika a kultura v mediální komunikaci na CMTF UP. V té době si ani v nejhorším snu nedovedla představit to, co změní za pár měsíců její život a vlastně celý svět – ruská invaze na Ukrajinu.

Maryna je má spolužačka a blízká kamarádka. Děkuji jí za všechno, co mě naučila o lásce ke své zemi a o neutuchající naději v lepší zítřky. Bylo mi ctí s ní vést tento rozhovor. Bez slz se neobešel. Z mé strany.

Asi nikdy nezapomeneš datum 24. února 2022. Jaké byly tvé pocity, když ses dozvěděla o ruské invazi?

Vzbudila jsem se v sedm ráno v Olomouci na kolejích, měla jsem jít do školy. Mám takovou ranní rutinu, hned jak otevřu oči, dívám se na mobil a čtu zprávy, kdo mi co poslal. Na Viberu máme rodinný chat, byly tam zprávy mých rodičů a příbuzných, psali: „Slyšeli jsme výbuchy.“ Psalo mi i hodně kamarádů. Na kolejích mám dvě spolubydlící, které ještě spaly. Lehla jsem do postele a plakala jsem tak tiše, abych je neprobudila, o to hlasitěji však plakala moje duše. Plakala jsem prostě nefyzicky a něco tenkrát ve mně zemřelo.

Nakonec jsem se nachystala do školy, vzala jsem si černé oblečení, a i když obvykle nosím make-up, ten den jsem se nenalíčila. Venku vlály ukrajinské vlajky, ve škole mě spolužáci objímali. Byla to gesta podpory, ale já jsem je nedokázala vnímat, nevěděla jsem totiž, jestli jsou rodiče v bezpečí. Říkala jsem si, že jestli umřou, nebudu moct na Ukrajinu přijet se s nimi ani rozloučit. Celý den jsem byla apatická, měla jsem strach, nevěděla jsem, co mám dělat. Byl to den, kdy jsem ve svých osmnácti letech najednou zestárla.

Jak jsi prožívala další dny?

Ze začátku jsem cítila jen tu apatii, hned v pátek 25. února ale pozval ukrajinské studenty pan rektor, včetně mě. Poprosila jsem pana docenta France, vedoucího naší katedry, jestli by mě mohl odvézt na rektorát a on mě tam přivedl skoro za ruku, v tu chvíli tam byl jako můj táta. Brala jsem to jako gesto podpory. Na setkání jsem řekla, že nejvíce potřebujeme právě podporu. U pana rektora jsem se dozvěděla, že se už za pár dní chystá setkání na Zbrojnici na podporu Ukrajiny. Poprosili mě, abych tam vystoupila a promluvila.

Na Zbrojnici jsem tehdy řekla jen pár vět, byla jsem nervózní, že se na mě dívá polovina univerzity. Už jsem ale nebyla v apatii. Najednou jsem měla hodně síly a chtěla jsem co nejvíc pomoct Ukrajině, byla jsem připravena vzít i zbraň a jít bránit svoji zemi. Současně jsem cítila vinu za to, že jsem v Česku a že nejsem s rodinou. Chtěla jsem proto udělat pro Ukrajinu nejvíc, co to šlo. Nechtěla jsem se cítit provinile za to, že jsem v bezpečí. Chodila jsem na setkání a mluvila jsem, byla jsem plná motivace pomáhat. Co víc jsem mohla tady v Česku udělat, než pomáhat uprchlíkům a mluvit o tom, co se na Ukrajině děje?

Když se podíváš na Marynu rok zpátky před invazí. Jaká byla, kým chtěla být, jaké měla vize a sny a jak se to potom změnilo? Kým jsi teď?

Já jsem se moc nezměnila, ani mé vize a sny se nezměnily. Spíš se naplnily. Když jsem v rámci přijímacích zkoušek měla pohovor, zeptal se mě docent Franc, co chci dělat. A já jsem řekla, že chci pomáhat Ukrajině. To zůstává, jen mám k tomu větší motivaci. Vždycky jsem chtěla pracovat na Ukrajině, plánuji se tam po dokončení studia vrátit. Jestli jsem se v něčem opravdu změnila, tak v tom, že už nejsem tolik naivní jako dřív.

Kdo se změnil daleko více, byla Ukrajina. Ta dospěla, její lidé dospěli. Dříve jsme měli rozdělenou společnost, zvláště v Oděse, ze které pocházím, někteří byli proruští, někteří proukrajinští. Ale válka nám všem ukázala, kde je náš domov, pro koho chceme bojovat, měli jsme a máme stejného nepřítele.

Když mluvíš o nepříteli – o Rusku, jaký je tvůj postoj vůči státu, který napadl tvoji zemi?

Ze začátku jsem cítila jen strach a apatii, ty poté přerostly v nenávist. Vím, že ne každý Rus je špatný, ale ta emoce si v tak velkém traumatu nevybírá. Není to pocit, který bych ve svých devatenácti letech měla cítit.

Ukrajina je ve válečném konfliktu od roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu, v té době ti bylo deset let. Byla jsi ještě dítě, jak jsi vnímala tehdejší situaci?

S rodiči jsem sledovala zprávy, pamatuju si čísla mrtvých – ty stovky lidí. V rodině i mezi kamarády byly hádky kvůli politice. Nikdy jsem se do toho nepletla, to bylo mezi dospělými. Nejvíc jsem to pocítila tak, že jsme přestali navštěvovat Krym, kam jsme s rodiči jezdili každé léto na prázdniny. To jsem vnímala jako obrovskou ztrátu, protože Krym miluju, vždycky jsem ho milovala.

Od té doby uteklo už téměř devět let. Ztratila jsi za tu dobu někdy naději v to, že na Ukrajině bude někdy mír?

Nemám žádné pochybnosti o tom, že Ukrajina vyhraje. Od loňska jsem o tom přesvědčenější než předtím. Protože od anexe Krymu probíhala „zamrzlá válka“, Evropa ani Amerika se o nás nezajímaly. Už dvanáct měsíců je to totální válka, díky pomoci Evropy a Ameriky máme větší motivaci k boji. Věřím, že se nám vrátí i ta území, které nám vzalo Rusko v roce 2014.

Představuješ si někdy, jaké by to bylo, kdyby Rusko na Ukrajinu nezaútočilo? Kým si myslíš, že bys byla a kde bys byla?

Taková možnost neexistuje. Kdyby Rusko na Ukrajinu nezaútočilo v roce 2022, tak zaútočí v roce 2035. Rusko vždy chtělo Ukrajinu. Jsme kolonie, oni jsou kolonizátor. My, Ukrajinci, v sobě máme kvůli tomu pocit méněcennosti. Jsou to opakující se dějiny.

V Česku máme jedno pořekadlo: „V lásce a ve válce je všechno dovoleno.“ Jak na to reaguješ jako člověk, jehož země se ocitla ve válce?

Já jsem nikdy zamilovaná nebyla, jak je to s láskou, nevím. Ale k válce se vyjádřit můžu. Jsou tu pravidla, a ta se buď dodržují, nebo nedodržují. Existují Ženevské konvence, které udávají pravidla a ta Rusové jednoznačně porušují. Zabíjí civilisty, znásilňují ženy, ubližují dětem. Je možné, že i Ukrajinci některá pravidla porušují, ale oni nejsou ti, kdo zaútočil, kdo ničí civilní města.

Chtěla bys něco vzkázat nám, Čechům?

Děkuji Čechům za stálou podporu, mám radost, že jste si zvolili Petra Pavla. Važte si své země, měla by být pro vás na prvním místě. Nebojte se být vlastenečtí, nestyďte se za to. Může se stát, že přijde nepřítel a vaši zemi vám vezme. Kým bych byla já a kým byste byli vy bez své rodné země? A až skončí válka, zvu vás na Ukrajinu, je to krásná země.

Autorka je studentkou oboru Etika a kultura v mediální komunikaci na CMTF UP.

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)