Denně se vypravují vlaky na Ukrajinu, aby odvezly všechny ty, kteří prchají před válkou. Davy lidí všech věkových kategorií se shromažďují v Korčově a poté se v Přemyšli snaží dostat do vagonů evakuačních spojů. Právě v nich odvádějí velký kus práce dobrovolníci z Univerzity Palackého, studenti, kteří se domluví ukrajinsky, případně rusky.
Pracovní víkend téměř bez spánku, bez přesného zadání, zato však s jasným cílem – dostat ukrajinské uprchlíky do bezpečí. Asi taková je základní idea humanitárního vlakového mostu mezi Českou republikou a Ukrajinou, v němž hodně práce odvádějí studenti Filozofické fakulty UP.
„V Olomouci jsem nastoupila do evakuačního vlaku RegioJet v pátek, někdy před půlnocí. V polské Přemyšli jsme zastavili kolem sedmé ranní. Pak jsme asi čtyři hodiny bezprizorně čekali, než jsme se autobusem vypravili do centra v Korčově. To je místo, kde se shromažďují uprchlíci z celé Ukrajiny. V tamní velké hale lidé odpočívají, mohou se tam najíst, napít, vzít si něco ze shromážděného oblečení. Hala je místo, kde se uprchlíci také dozví, kam budou putovat dál. Je to místo, kde jsou i lidé, kteří jim nabízejí transporty do různých zemí,“ popisuje situaci Michaela Magdalena Kočovská, studentka německé a ruské filologie na FF UP.
Při evakuaci uprchlíků pomáhala především jako tlumočnice. „Asi uprostřed tamní haly je místo, kde se vyhlašují požadavky lidí, například o tom, kam by se chtěli přemístit. Taky tam dostávají informace, kam mohou aktuálně odcestovat,“ dodává pro lepší představu centra posluchačka germanistiky a slavistiky FF UP. Jejím základním úkolem bylo informovat uprchlíky o možnostech, kam se mohou uchýlit v České republice, a v každé rádoby volné chvíli vysvětlovat a tlumočit.
„Ti, kteří se rozhodli odcestovat do České republiky, se poté se zavazadly a někdy i s domácími mazlíčky přesunuli připravenými autobusy do Přemyšle k evakuačnímu vlaku,“ říká dobrovolnice z FF UP. Během zmiňovaného víkendu se tam podle ní shromáždilo zhruba sto padesát lidí a situace na nádraží pro ni byla obdobná. Tlumočila nesčetné dotazy a nesčetné odpovědi. Především o vízech, o tom, co znamená status běžence v České republice.
„Většina z těch lidí spoustu věcí bez vysvětlení nechápala. Mnozí se obávali, že budou v cizí zemi nesvobodní, že budou žít jako ve vězení. Někteří byli viditelně ve velkém stresu. Už z cesty, kterou museli podniknout, i z celé nastalé situace. Byli mezi nimi lidé, kteří měli skutečně jen jeden baťůžek a na cestě už byli několik dní,“ doplňuje.
Do České republiky se vlak rozjel v sobotu, někdy po desáté večerní. Na cestě zastavil v Ostravě, Olomouci, Pardubicích a v Praze. Lidé měli k dispozici zdarma deku, dostali i občerstvení. Pro tlumočnici Míšu a její kolegyni – víc tlumočníků ve vlaku se sto padesáti uprchlíky není – práce pokračovala. Pomáhala i s obsluhou večeře. A opět vysvětlovala a odpovídala na dotazy. Během cesty se navíc snažila uprchlíky přesvědčit, aby nevystupovali v Praze, jejíž ubytovací kapacity byly již plné. Činila tak s vědomím, že se pořádně neví, kde kapacity vlastně volné jsou. Situace se totiž neustále mění.
„To jsou další stresové momenty. Neustále telefonujete a zjišťujete, kde je pro uprchlíky místo. Dopravujete lidi a ani nevíte kam. Vše se dozvídáte za pochodu,“ popisuje studentka UP.
Když v neděli po šesté ranní se skupinou lidí vystoupila v Olomouci, blížila se její směna ke konci. Skupinu dopravila do Krajského asistenčního centra pomoci uprchlíkům (KACPU), kde mimochodem také tlumočí. Po náročné evakuační směně však tuto roli převzali další studentští dobrovolníci.
Popsaný pracovní víkend byl pro dobrovolnici náročný jak fyzicky, tak psychicky. Ten další však ukázal, že předchozí vypětí bylo jen předzvěstí toho, co ji čekalo: „Naneštěstí zrovna došlo k hackerskému útoku na Polsko, který na nějakou dobu vyřadil z provozu část tamější infrastruktury. To v praxi znamenalo neskutečný nával lidí, kteří byli naprosto vyčerpaní a zničení a kteří se všichni chtěli nahrnout do našeho vlaku. Nehledě na to, kam míří a zda jsou v něm místa. Lidi ovládla panika natolik, že již nebyli schopni racionálně uvažovat, a jen se násilím tlačili do vlaku. Plakali, křičeli, prali se. Platilo právo silnějšího. V celém davu bylo bolestně šlapáno po lidské důstojnosti. Byla to hrůzná demonstrace toho, co s lidmi udělá strach, co s lidmi udělá válka. Válka, která je zcela zbytečná a nesmyslná…“