Fakulta zdravotnických věd UP se může pochlubit novou docentkou. Habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně úspěšně absolvovala dlouholetá členka Ústavu klinické rehabilitace, zástupkyně přednosty pro výuku Jana Vyskotová.
„Je to pro mě určitá významná meta. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností,“ říká Jana Vyskotová v rozhovoru.
Jakou habilitační práci jste obhajovala?
Byla to práce zaměřená na jemnou komunikační motoriku, což je téma, na které se dlouhodobě specializuji. Myslím si, že tohle téma oslovuje úplně každého – a bylo to zřejmé i během obhajoby mé práce. Sleduji lidský pohyb z nejrůznějších úhlů pohledu. Studuji, jak vypadá normální pohyb a jak vypadá patologie, ať už vrozená, nebo získaná. Z hlediska rehabilitace mě samozřejmě zajímá, jak i navzdory omezením může dotyčný člověk prožít hezký život s pocitem soběstačnosti. Je to hluboce lidské téma.
Za práci o jemné motorice jste již získala Cenu rektora Univerzity Palackého. Jak dlouho text vznikal?
Velmi dlouho, sahá to až do dob, kdy jsem dělala doktorát a zabývala se tvorbou nového testu pro jemnou motoriku. Tím jsem si vlastně celou problematiku takříkajíc osahala. Bylo velmi zajímavé sledovat různé přístupy různých lidí ke stejnému úkonu. V přímém přenosu jsem tak mohla pozorovat jednotlivé strategie a kreativní přístupy. Někteří se snažili úkol splnit v co nejkratším čase, někteří se soustředili spíše na samotný výkon a pečlivost. U každého se tak projevila jeho osobnost. Tohle mě najednou začalo zajímat více než celý test.
Jemnou a komunikační motorikou se zabývám asi pětadvacet let. A pořád objevuji něco nového. Stačí sledovat, když něco děláte rukama a co se v tu chvíli děje v oblasti úst – někdo při psaní vyplázne jazyk, někdo koulí očima… Pořád mě napadají nové a nové věci. Stačí se jen projet autobusem, tam najdu inspirace! Uvidím třeba ženu sedící naproti, jak jí svačinku, jak zvládne s pěticentimetrovými nalakovanými nehty uchopit lžičku, aby se dokázala najíst a přitom nepotřísnit, prostě zůstat dámou. Nebo zase slečna vedle mě píše na tabletu s podobně dlouhými nehty a tomu přizpůsobenými pokřivenými prsty... Tyhle strategie mě velmi baví pozorovat a zaznamenávat.
Co pro vás tento titul znamená? Je to určitý životní mezník, pokoření mety?
Pro mě je důležité, že mi titul docentky může pomoci dosáhnout toho, co si dlouho přeji, a to je otevření magisterského oboru ergoterapie u nás na fakultě. Bez docentského titulu by bylo obtížnější zajistit pro obor garanta. To pro mě byla hlavní motivace. Ale samozřejmě, že je to i určitá významná meta a tohoto titulu si velmi považuji. Dá se říct, že jsem k docentuře dozrála postupným získáváním zkušeností, teoretických informací a praktických zkušeností.
V čem spatřujete největší devízu ergoterapeutů?
Ergoterapeuti pomáhají jak zdravým, tak nemocným. Jsou i edukátoři, kteří umí ostatním poradit, jak si uspořádat bezpečný prostor, když mám stárnoucí rodiče nebo nemohoucí děti, jak to udělat, aby se snížilo riziko úrazů a pádů. Vzdělaný ergoterapeut je velkým přínosem pro zdravotnictví, protože dokáže často s minimem prostředků dosáhnout se svými klienty, dětskými i dospělými, maxima jejich potenciálu v přirozených aktivitách.
Jak vnímáte zájem o ergoterapii v posledních letech, zvyšuje se?
Je zajímavé, že ve světě je ergoterapie mnohem známější než fyzioterapie. U nás byly původně oba obory schovány pod názvem rehabilitační pracovník. Dle mého názoru se přitom jedná o dvě nohy patřící k jednomu tělu. Nemůžeme říct, že fyzioterapie je v případě těžkých onemocnění a postižení plnohodnotná bez ergoterapie. Co se týká povědomí a zájmu o ergoterapii, v České republice je v současnosti pět univerzit, na nichž se tento obor vyučuje. To není špatné číslo, jenže u nás na fakultě můžeme zatím přijímat jen patnáct studentů ročně. Potřebovali bychom přitom aspoň dvacet, abychom mohli alespoň částečně uspokojit požadavky zdravotnických zařízení.
Uvedu vám malý příklad. Po celé republice je čtrnáct ergocenter, která testují pracovní potenciál klientů poslaných pracovními úřady. Bylo konstatováno, že ergoterapeut při této diagnostice může zastoupit fyzioterapeuta, ale opačně to neplatí. Teď si představte, že v jednom z těchto draze vybudovaných center přijdou o ergoterapeuta a horko těžko shání náhradu, protože kapacity vzdělaných ergoterapeutů jsou nízké. My můžeme přijmout patnáct studentů a často přitom nastane situace, že přijatý student ergoterapie to po roce zkusí znovu na fyzioterapii a uspěje. Pro některé studenty je ergoterapie příliš těžká. Rozhodně nejde o odpočinkový obor. Je hodně o uvažování, o využívání intuice, o kreativitě. A taky o humoru. Protože, a platí to obecně, zdravotník bez smyslu pro humor je na cestě k vyhoření.