Mezinárodní tým vědců, jehož součástí byl Robin Kundrata z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, objevil v barmském jantaru téměř 99 milionů let starého fosilního brouka z doby dinosaurů. Zachovalé tělo tohoto vzdáleného příbuzného dnešních světlušek poskytlo odborníkům jedinečný pohled na vývoj komunikačních systémů u světélkujícího hmyzu. Nově popsaný druh Icaroramus perisi byl vybaven světelným orgánem na zadečku i mimořádně složitými tykadly, která mu sloužila jako jakýsi chemický radar. Výsledky výzkumu zveřejnil prestižní časopis Proceedings of the Royal Society B.
„Objevený fosilní brouk je pozoruhodný tím, že spojuje dva způsoby komunikace, které jsou u dnešních světlušek a jejich příbuzných klíčové. Jsou to chemické signály a světlo. Díky výjimečnému zachování v jantaru můžeme studovat tak neobvyklou kombinaci znaků v hluboké evoluční minulosti,“ říká Yan-Da Li, hlavní autor studie.
Tykadla odhalila mimořádnou smyslovou výbavu
Nový druh světélkujícího brouka vědci našli v barmském jantaru, který uchovává mimořádně jemné anatomické detaily hmyzu ze střední křídy. Díky tomu mohli studovat nejen celkový tvar těla, ale také složitou stavbu tykadel a struktury na zadečku.
Tykadla nového brouka mají 12 článků a na většině z nich vyrůstají hned dva morfologicky odlišné páry dlouhých výběžků. Taková stavba tykadel nebyla dosud známa u žádného žijícího ani fosilního brouka. Podle autorů studie pravděpodobně výrazně zvětšovala smyslovou plochu tykadel a umožňovala velmi citlivé vnímání chemických signálů, zejména pohlavních feromonů.
Feromony k námluvám, světlo k obraně
„U dnešních světlušek a příbuzných skupin často vidíme úzkou souvislost mezi tvarem tykadel a způsobem komunikace. Samci druhů, které spoléhají na feromony, mívají složitě větvená tykadla schopná zachytit i velmi slabé chemické signály. U Icaroramus perisi je tato specializace dovedena do zcela mimořádné podoby,“ vysvětluje Robin Kundrata z katedry zoologie přírodovědecké fakulty.
Zajímavé je, že brouk Icaroramus perisi měl zároveň na zadečku strukturu, kterou vědci považují za světelný orgán. To ale nutně neznamená, že světlo používal primárně při námluvách, jako mnohé dnešní světlušky. Autoři studie míní, že hledání partnera mohlo být zajišťováno hlavně feromony, zatímco bioluminiscence mohla sloužit spíše jako varovný signál pro predátory. Taková funkce světla je známa i u některých současných světélkujících brouků.
Fosilie mění pohled na evoluci světélkování
„Nález ukazuje, že evoluce bioluminiscence nebyla jednoduchým příběhem vedoucím přímo k dnešním světluškám. Světlo mohlo v rané evoluci této skupiny sloužit především jako varovný, antipredační signál a teprve později bylo v některých liniích využito také při pohlavní komunikaci. Fosilie nám tak odhaluje evoluční experiment, který se do současnosti nedochoval,“ říká Chenyang Cai, spoluautor studie.
Studie vyšla v časopise Proceedings of the Royal Society B pod názvem „A firefly relative that smelled and glowed: evidence for complex signalling systems in Cretaceous lampyroids”. Navazuje na dlouhodobý výzkum fosilních i současných elateroidních brouků, kterému se tým Robina Kundraty z Univerzity Palackého v Olomouci věnuje.