Cenu Karla Schwarzenberga získala Kateřina Trulleyová

Absolventka Právnické fakulty UP Kateřina Trulleyová, nynější zaměstnankyně oddělení pro akreditace a praxe Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, získala Cenu Karla Schwarzenberga. O prvním místě v šestém ročníku studentské vědecké soutěže rozhodla Akademická rada politického institutu TOPAZ.

Za práci s názvem Gender Apartheid in Afghanistan: Analyzing the Taliban’s Policies and the European Union’s Response převzala Cenu Karla Schwarzenberga Kateřina Trulleyová, absolventka PF UP, nynější zaměstnankyně PdF UP. Ve své práci se zaměřila na situaci žen a dívek v Afghánistánu po návratu hnutí Tálibán k moci (srpen 2021) a na reakci mezinárodního společenství, zejména Evropské unie. Zaměřila se na debatu o uznání tzv. genderového apartheidu jako nového zločinu proti lidskosti a upozornila tak na závažné porušování práv a svobod žen a dívek v Afghánistánu i na potřebu silnější mezinárodní reakce. Do soutěže se přihlásila sama. Cenu převzala v Senátu Parlamentu České republiky a při té příležitosti poskytla krátký rozhovor.

Co pro vás ocenění znamená?

Je pro mě utvrzením, že téma i způsob, jakým jsem k tématu přistoupila, mají smysl i mimo rámec studijních povinností. Vnímám ho jako povzbuzení pokračovat v práci, kterou považuji za důležitou, a zároveň jako příležitost zvýšit povědomí o tématu. Mimo to je pro mě velkou ctí získat cenu nesoucí jméno Karla Schwarzenberga, dlouholetého zastánce lidských práv a výrazné osobnosti české i zahraniční politiky.

Proč právě genderový apartheid v Afgánistánu?

Zimní semestr 2024 jsem strávila na stáži na Stálé misi České republiky při OSN a ostatních mezinárodních organizacích v Ženevě, kde jsem se mimo jiné účastnila tehdy probíhajícího zasedání Rady OSN pro lidská práva. Pod vedením české diplomatky Štěpánky Parthonové jsem se věnovala především lidským právům, konkrétně právům žen či lidskoprávní situaci v různých zemí, např. v Afghánistánu. Na téma genderového apartheidu mě přivedla právě má vedoucí stáže. Po návratu do Olomouce jsem s pomocí paní doktorky Lucie Tungul, mé skvělé vedoucí diplomové práce, propojila genderový apartheid se zapojením Evropské unie.

Genderový apartheid, genderová diskriminace. V čem spočívá rozdíl?

O genderovém apartheidu můžeme hovořit tehdy, pokud jsou páchány nelidské činy vůči jedné genderové skupině. Jde o institucionalizovaný režim, režim systematické diskriminace, útlaku a dominance jednoho genderu nad druhým s tím, že je tento režim úmyslně udržován. Zmiňované nelidské činy se dají rozdělit do kategorií. Ve své práci vycházím z Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu, a tak se věnuji tématům: odepření práva na život a svobodu, vynucování životních podmínek vedoucích k fyzické újmě, odepření účasti na politickém, společenském, hospodářském a kulturním životě, segregaci, vykořisťování a nucené práci nebo pronásledování odpůrců režimu. Když se vrátím k vaší otázce, v případě genderového apartheidu nejde jen o jednotlivé akty diskriminace, ale o celý systém, přičemž genderová diskriminace je jeho nedílnou součástí.

Představují politiky Tálibánu právní koncept genderového apartheidu? Jaká je nebo jaké jsou reakce EU na toto téma? Může mít vliv na režimy, jako je Tálibán, mezinárodní uznání genderového apartheidu? Co k tomu vaše diplomová práce vlastně říká?

Snažila jsem se doložit, že politiky Tálibánu po roce 2021 rozhodně naplňují znaky genderového apartheidu. Co je ovšem trochu záludné, je samotné vymezení tohoto konceptu. V současnosti probíhají snahy o uznání genderového apartheidu jako zločinu proti lidskosti, avšak jednotná definice zatím formálně přijata nebyla. Proto jsem si v práci vymezila nejprve jeho znaky podle zvažovaných definic a na jejich základě analyzovala situaci v Afghánistánu. Ve zkratce – Tálibán omezuje práva žen a dívek, například v oblasti vzdělání, zaměstnání, svobody pohybu nebo účasti na veřejném životě, přičemž tyto restrikce jsou institucionalizované, systematické a mají jasný záměr tento systém udržet.

Pokud jde o reakci Evropské unie, vytyčila jsem si v práci tři hlavní kategorie. První spočívá v diplomatickém odsuzování a politických deklarací, druhá v sankcích, podmíněnosti (např. podmínění spolupráce pokrokem v oblasti práv afghánských žen a dívek) a neuznání vlády Tálibánu, třetí se týká podpory afghánské občanské společnosti a žen prostřednictvím humanitární pomoci a programů. Podle očekávání jsem došla k závěru, že vliv EU na Tálibán zůstává minimální kvůli slabé vyjednávací pozici, omezeným vazbám a nepříznivým vnitrostátním podmínkám.

Formální uznání genderového apartheidu by umožnilo přejít od pouhých deklarací a postihování jednotlivců k úsilí o úplné odstranění institucionalizovaného režimu a vyvození jeho jasné právní odpovědnosti. Tento krok by, podobně jako v případě rasového apartheidu v Jihoafrické republice, mohl fungovat jako katalyzátor sjednocené mezinárodní reakce, která by směřovala k zásadní transformaci reality žen a dívek v Afghánistánu.