Poslední ředitel C. k. medicínsko-chirurgického ústavu v Olomouci, prof. Dr. med. Franz Groh,*) bydlel se svou rodinou na Horním náměstí v nádherném Ottahalově domě.**) O Vánocích roku 1863 se tu udála následující veselá příhoda, o níž se ve staré Olomouci ještě dlouho poté povídalo. Děda Groh, městský lékař v Kouřimi ve středních Čechách, přijel před svátky do Olomouce na návštěvu a jako vánoční dárek vzal s sebou živé sele, které mělo být při této velebné příležitosti zaříznuto a do té doby se přechovávalo v koupelně. Sváteční den nadešel, dostavil se řezník s řeznickým nožem, aby naplnil své poslání.
Jenže když řezník chtěl sele v koupelně odpravit, to zmizelo, jako kdyby se do země propadlo. Vzápětí se prohledal celý dům, aniž by sele bylo nalezeno. Rámus dolehl až do dědovy ložnice a děda Groh zaslechl, čím byl způsoben. Aby si navlékl župan, nasadil si noční čepici a v tomto nepatřičném oděvu se spěšně vydal na Horní náměstí po stopách malého uprchlíka, bylo dílem okamžiku. Zde také konečně nalezl sele, jež využilo nestřeženého okamžiku a otevřenými dveřmi uniklo na svobodu, aby se vyhnulo svému osudu a znemožnilo své určení. Nicméně, jak sděluje paní Fáma, dědova snacha, všech společenských konvencí velmi dbalá dáma, se velmi pobouřila hrubým porušením etikety ze strany kouřimského městského lékaře Groha, jenž navíc tak prozaickým způsobem poskvrnil vánoční atmosféru na hlavním olomouckém náměstí. Trvalo delší dobu, nežli se paní profesorová uklidnila. Domácí pán a ostatní členové jeho rodiny nebrali tento incident tak tragicky, přesto však byli šťastni, když vánoční pečínka, po několik chvilek pokládaná za ztracenou, přece jen skončila na sváteční tabuli.
Tuto historku mi vyprávěl synovec profesora Franze Groha dr. Veith, poslední německý ředitel magistrátu města Olomouce, jenž zemřel před několika lety.***) Vzpomínám si docela dobře, kdy a kde k tomu došlo, že jsme se mohli bezstarostně pobavit v klidných okamžicích, jež bývaly v oněch turbulentních dnech vzácné. Bylo to asi v únoru 1943 a my jsme seděli při láhvi dobrého vína u Strawy.† Dostali jsme se v hovoru k dějinám staré olomoucké univerzity, o níž jsem právě napsal článek pro časopis Nordmährenland, a také o tehdy už dávno zesnulém profesorovi. Ta veselá historka se ostatně dostávala v Grohově rodině často na tapetu, jak to dr. Veith dosud držel ve své paměti.
Richard Zimprich††
*) Biografický medailon prof. Med. Dr. Franze Groha (1823–1899) se nalézá v publikaci Jiřího Fialy a Michaela Viktoříka C. k. Františkova univerzita v Olomouci / 1827–1860, Olomouc 2025, s. 109–114.
**) Jedná se o tzv. Petraschův (Petrášův) palác, barokní dům palácového typu, Horní náměstí v Olomouci č. 25, jenž od roku 1875 vlastnil Jan Ottahal, kovář a obchodník s železem z Holice. V roce 1899 byly provedeny rozsáhlejší úpravy interiéru paláce pro prosperující rodinnou firmu, jejíž vedení převzal František Ottahal. Po kompletní rekonstrukci paláce zde od roku 2001 sídlí Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci.
***) JUDr. Franz Veith, vrchní magistrátní rada, mj. zastupoval od ledna do března 1943 vládního komisaře (tj. nejvyššího představitele) města Olomouce v letech protektorátu Čechy a Morava JUDr. Fritze Czermaka (1894–1966) po jeho dobrovolném narukování k Wehrmachtu před příchodem nového vládního komisaře města Olomouce, JUDr. Julia Schreittera rytíře von Schwarzenfeld (1897–1966).
† Olomoucká vinárna Franze Strawy je doposud v provozu jako Mikulovská restaurace a vinárna v ulici 28. října 3. Její zakladatel a majitel Franz Strawa spáchal dne 18. června 1935 sebevraždu oběšením na provázku splachovadla záchodu, nicméně jeho jméno v názvu vinárny setrvalo i v poválečných letech. Od roku 1941 do roku 1945 provozoval tento pohostinský podnik jako nájemce Antonín Krumpl.
†† Richard Zimprich, původem sudetský Němec, se narodil 13. října 1907 v Lanškrouně, roku 1931 absolvoval studium germanistiky, anglistiky a etnografie na Německé univerzitě v Praze, nato vyučoval němčině a angličtině na německé obchodní akademii v Olomouci. Publikoval četné práce z regionální historie a dějin olomouckého vysokého školství, byl stoupencem a propagátorem německého nacionálního socialismu, mj. v časopise Nordmährenland (Severní Morava). Na počátku září 1941 byl povolán do Wehrmachtu jako tlumočník v hodnosti poddůstojníka, ale v prosinci téhož roku byl školským úřadem říšského protektora Čech a Moravy Konstantina von Neurath (1873–1956) pověřen funkcí vedoucího německého učitelského ústavu v Olomouci. Do Wehrmachtu byl Zimprich opět povolán jako tlumočník v poddůstojnické hodnosti na počátku září 1943, na počátku května 1945 byl v prostoru Mariánských Lázní zajat příslušníky armády USA, prošel několika zajateckými tábory a z nucených prací na zemědělské usedlosti Ludvíka Jarka v Sejcké Lhotě (nyní část obce Chotilsko v okrese Příbram ve Středočeském kraji) uprchl následujícího roku s pomocí vlastníka usedlosti do Bavorska, tehdy součásti americké okupační zóny Německa. Tvrzení v databázovém projektu Literární mapa německy píšících autorů z Moravy a Slezska, že R. Zimprich „v letech 1941–1945 byl ředitelem olomouckého německého gymnázia“, tedy neodpovídá skutečnosti. Působil poté jako středoškolský učitel, naposledy v Ulmu, kde 20. srpna 1987 zemřel. Angažoval se v sudetoněmeckých krajanských organizacích, mj. jako dlouholetý redaktor časopisů Olmützer Blätter (Olomoucké listy) a Mährisch-Schlesische Heimat (Moravskoslezská vlast).
Ze souboru historických povídek, poezie a memoárů Richarda Zimpricha Am Wegesrand (Na okraji cesty), Esslingen 1977, s. 109–110, přeložil Jiří Fiala, emeritní profesor UP.