Tvrzení, že na klavír se dá pohlížet jako na orchestr vtěsnaný do jediného nástroje, možná zní jako floskule z devatenáctého století, ale něco na něm přece jen bude. Alespoň pokud se daný koncert soustředí na hru s barevností zvuku. Tak tomu bylo i v kapli Božího Těla bývalého jezuitského konviktu v Olomouci, kde se v pondělí 5. května konaly první dva letošní koncerty uskupení Lichtzwang, které vede doc. Marek Keprt z Katedry muzikologie.
Na prvním recitálu se představila americká klavíristka Katelyn Bouska, která se soustředí na hudbu nepříliš známých nebo zřídka hraných autorů, v poslední době především na tvorbu skladatelek od středověku po současnost. Jejich dílo zařazuje do širšího kontextu – například album Women and War and Peace připravila k prvnímu výročí ruské invaze na Ukrajinu. Katelyn Bouska momentálně působí v Praze a zajímá se i o českou hudbu, nahrála kupříkladu kompletní klavírní dílo Miloslava Ištvana.
Její recitál v rámci cyklu Lichtzwang nesl jednoduchý název „Female Composers“ a Katelyn Bouska v něm střídala skladby českých a amerických autorek. Sama také koncert provázela mluveným slovem, což v případě amerických skladatelek, u nás ne tolik známých, pomohlo objasnit dramaturgický záměr. Jednotlivé skladby spolu navíc významově souvisely, posluchače tedy nečekal koncert sestavený z náhodně vybraných skladeb vázaných pouze faktem, že je napsaly ženy.
První dvě kompozice vybrala Katelyn Bouska jako znázornění protikladu zvuků města a zvuků přírody. Cyklus Ivany Loudové Pražské imaginace z roku 1995 vykresluje v pěti krátkých obrazech imprese města. Jsou to ale dojmy velmi osobní, nikoli zvukomalba. Ivana Loudová jako základní zvukový prvek cyklu používá tritonus, který představuje v různých barvách, velmi často i jako měkký, téměř něžný souzvuk. Bez názvů jednotlivých částí by se dalo ale jen velmi těžko určit, zda skladatelka posluchače zavedla na Karlův most, nebo do zahrad u Belvederu.
Zvuky přírody reprezentovala skladba Amy Beach s názvem The Hermit Thrush at Eve and Morn (Drozd zvečera a za svítání), op. 92 z roku 1921. Klavírní fantazie významné americké skladatelky na rozdíl od Pražských imaginací pracuje i se zvukomalebnými prvky. A přestože druhá část fantazie je velmi virtuosní, technické obtíže zůstávají jako krajka v pozadí. Pozornost poutala především ještě romantická melodika s lehkými jazzovými názvuky.
Další dvojici skladatelek pojilo téma naděje. Jako první zazněly dvě skladby Slávy Vorlové: Síla světla, op. 20/1 a Taneční fantazie, op.20/2. Z dramaturgického hlediska je důležitá zejména první jmenovaná skladba, kterou Sláva Vorlová napsala poté, co jejího manžela v roce 1945 popravili nacisté. Taneční fantazie z roku 1945 díky zastřeným barvám připomíná úvod skladby La Valse Maurice Ravela, ovšem kompozice Slávy Vorlové se z počátečního temného oblaku na rozdíl od La Valse nevynoří.
Druhou skladatelkou této dvojice byla Margaret Bonds, černošská skladatelka tvořící v době segregace. Katelyn Bouska přednesla její skladbu Troubled Water, která zpracovává píseň Wade in the water, jež se v devatenáctém století používala jako signál při útěku otroků z jižních států na svobodný sever Spojených států. (V české verzi píseň nazpíval Spirituál kvintet pod názvem Dál tou vodou.) Fantazie Troubled Water je opět velmi virtuosní. I zde se setkáváme se zvukomalbou, znázorněním rozbouřených vln v levé ruce.
Po skladbě Margaret Bonds následovala Preludia č. 6 a 7 Ruth Crawford. Ruth Crawford se spolu s manželem Charlesem Seegerem snažila od základů sestavit nový hudební systém, s tradičně disonantními intervaly vnímanými jako konsonance.
Katelyn Bouska v rámci recitálu uvedla i jednu skladbu v české premiéře. Jednalo se o kompozici s názvem bruises paraphrase z roku 2024. Maya Miro Johnson, studentka Katelyn Bouska, ve skladbě znázornila vlastní boj s těžkou nemocí. Dva soupeřící motivy měly představovat nemocniční realitu, systém, proti kterému vystupuje intimnější motiv lidské individuality. Ačkoliv je skladba zajímavá a vnesla do koncertu kontrast ostřejšího zvuku, skladatelce by bylo možné vytknout, že kompozice kvůli nadsazenému rozsahu ztrácí na intenzitě.
Poslední dvě skladatelky pojil český původ a také skutečnost, že si jako první české skladatelky získaly i mezinárodní uznání. Jednalo se o Julii Reisserovou a její skladbu Esquisse č. 1 z roku 1935 a Vítězslavu Kaprálovou a její dnes již klasická Dubnová preludia, op. 13 z roku 1937.
Kdo by v pianistické osobnosti Katelyn Bouska čekal okázalou virtuosku, bude zklamán. Její hra se nevyznačuje přehnanými gesty ani na odiv dávanou brilantností. Skvěle však pracuje s různými dynamickými pásmy a barvami a především dokáže najít a srozumitelně posluchači přednést to, co je v každé skladbě podstatné a zajímavé.
Druhý recitál večera nesl název „Resonances“ a vystoupil na něm umělecký vedoucí souboru Lichtzwang, doc. Marek Keprt. Jeho záměrem bylo nabídnout posluchačům díla několika skladatelů, kteří se zabývali zvukovými možnostmi klavíru. Velmi zajímavá a zábavná byla dramaturgie koncertu. V úvodní části zazněly dvě krátké kompozice, které ve zkratce shrnuly celý záměr recitálu.
Koncert se otevřel českou premiérou skladby Origami Chopin z roku 2010 od Gerarda Pessona. Stručný hudební vtip v miniatuře kombinuje známá Chopinova preludia a vytváří tak jakési „urpreludium“, esenci romantického klavírního zvuku. Následující Postludium od Ondřeje Štochla z letošního roku, které posluchači slyšeli 5. května ve světové premiéře, je opět hudební jednohubka, která tentokrát na klavír jako na barevný nástroj pohlíží z perspektivy 21. století.
Následující dvě kompozice byly zajímavé spojením s osobností Alexandra Skrjabina, jehož dílem se doc. Marek Keprt zabývá jako interpret i badatel. Nejprve si posluchači vyslechli světovou premiéru nové verze skladby Caresse Dansée od doc. Marka Keprta, která pracuje s látkou ze stejnojmenné Skrjabinovy kompozice. Spíš než domýšlení Skrjabinovy myšlenky skladba zněla jako komentáře psané zřetelně jinou rukou. Je zajímavé, jak snadno bylo možné oddělit rukopis obou skladatelů a že lze i v rámci Skrjabinova systému psát naprosto jinak než sám Skrjabin. To ostatně dokazuje i následující cyklus Nikolaje Obuchova Révélation z roku 1915. Hudba Nikolaje Obuchova na Skrjabinovo dílo navazuje a na první poslech se mu i velmi podobá. Ale jde jen o vnější podobnost, o druh estetiky, který Obuchov od Skrjabina převzal a vložil do něj vlastní, naprosto jiný hudební jazyk.
Po Révélation přišly na řadu dvě skladby Roberta Schumanna – Vogel als Prophet, op. 82 č. 7 z roku 1848/49 a druhá část Kreisleriany, op. 16 z roku 1838. Přiřadit Roberta Schumanna k Nikolaji Obuchovovi a Alexandru Skrjabinovi se může zdát zvláštní, ale právě Robert Schumann se záměrem recitálu dobře koresponduje jako jeden z prvních experimentátorů v oblasti klavírního zvuku. Schumannovy skladby vyzněly velmi nekonvenčně a křehce. Vynikly prolínající se harmonie a jemné dynamické nuance a celek působil velmi „skrjabinovsky“ odlehčeně. Koncert uzavřela Sonáta-fantazie č. 2, op. 19 Alexandra Skrjabina z let 1892–1897 inspirovaná mořem.
Letošní řada koncertů pro 21. století v Olomouci odstartovala velmi úspěšně a příznivci současné hudby se mohou těšit na další akce, především na podzimní festival MusicOlomouc.
Tamara Bláhová, studentka DSP Teorie a dějiny hudebního umění na FF UP