Jak vypadá lidská tvář, když se na ni dívá psychiatr, umělec nebo moderní algoritmus? Odpověď na tuto otázku prostřednictvím portrétu – média, které není jen obrazem člověka, ale i nástrojem poznání, moci a někdy i léčby – hledá nová výstava v Dostavbě Teoretických ústavů Lékařské fakulty UP. Připravila ji historička umění Barbora Kundračíková z katedry dějin umění Filozofické fakulty UP a Muzea umění Olomouc a nese název Kdo jsem aneb Umění a psychiatrie.
Výstava sleduje, jak se portrét proměňoval pod vlivem psychoanalýzy, v rámci mocenských mechanismů moderní medicínské péče, respektive s ohledem na současnou neurovědu. „Témata byla volena tak, aby reflektovala zásadní momenty utváření se moderní identity a jejího zkoumání. Zároveň přirozeně rezonují v současném uměleckém provozu. Velice jsem stála o to, aby byla kromě informační roviny nasycená i ta umělecká – a proto volba konkrétních, navíc skvělých děl, z velké části místních autorů. Portrét nabízí skvělý prostor pro reflexi mezioborových přístupů k člověku a jeho psychickému zdraví,“ uvedla autorka.
V úvodní části se návštěvník setká s pohledem Sigmunda Freuda či Jacquese Lacana, pro které byla lidská tvář spíše hádankou než zrcadlem. Autoportréty a umělecké experimenty tu fungují jako mapy psychiky, kde se odrážejí nevědomé touhy i vnitřní konflikty.
Další oddíl ukazuje portrét jako nástroj moci. Michel Foucault psal o disciplinárním pohledu – a policejní fotografie, školní snímky či lékařská dokumentace v galerii připomínají, že obrazy lidské podoby často sloužily k normalizaci a kontrole. Silným momentem výstavy jsou historické fotografie pacientek s diagnózou hysterie z konce 19. století, kdy se ženské tělo stalo objektem vědeckého zkoumání i stereotypního inscenování.
Český kontext reprezentuje Stanislav Drvota, který v 60. letech zkoumal vztah mezi osobností a tvorbou a inspiroval umělce Zdeňka Berana k vytvoření slavné instalace Rehabilitační oddělení Dr. Dr. V ní se člověk objevuje jako stroj, který lze opravit – výmluvný obraz doby, kdy medicína i umění hledaly nové způsoby, jak uchopit lidskou identitu.
Současný přesah přinášejí díla mexického umělce Pedra Reyese. Jeho participativní Sanatoria fungují jako hravé terapie, kde se divák stává pacientem i léčitelem zároveň. Naznačují, že umění může otevírat prostor pro sdílení, hru a kolektivní uzdravení.
V závěru se návštěvník ocitá v éře neurověd, kde portrét přestává být obrazem tváře a mění se v mapu mozkové aktivity. Zobrazovací technologie jako fMRI či EEG nabízejí fascinující pohled do lidské mysli, ale zároveň vyvolávají otázku: lze vědomí opravdu identifikovat a vizuálně zachytit?
„Nejdůležitějším podnětem výstavy je ten nejobecnější – co to znamená být člověkem, dobrým člověkem, svobodným člověkem, a jak se lidskost utváří, proměňuje a naplňuje v rámci společenství, které je odolné, založené na svobodě, spravedlnosti, rovnosti a zodpovědnosti,“ dodala Barbora Kundračíková.
Výstava Kdo jsem aneb Umění a psychiatrie ukazuje portrét jako zrcadlo, diagnózu i nástroj moci. Především ale vybízí k přemýšlení o tom, jaké obrazy o nás samých přijímáme, a zda skutečně dokážeme někdy uvidět, kdo jsme; není tedy jen o portrétu, ale i o hranicích lidské identity, o tom, kde končí obraz a začíná diagnóza, a zda vůbec můžeme někdy skutečně „vidět“ sami sebe.
Tato výstava vznikla v rámci dlouhodobé spolupráce mezi spolkem architektů a historiků umění, Fakultní nemocnicí Olomouc, za podpory Muzea umění Olomouc a projektu SOMA: Centrum pro současné umění a psychoterapii.
Kateřina Čapková, referát komunikace LF UP, ve spolupráci s Barborou Kundračíkovou, FF UP a Muzeum umění Olomouc