Rád bych se podělil o své zážitky z návštěvy šesti měst a osmi univerzit na Ukrajině. Někteří z vás si možná budou pamatovat mé předchozí reportáže z dřívějších návštěv. Ukrajinu zmítanou válkou mohu opakovaně navštěvovat díky podpoře naší univerzity, fakulty a katedry, na které působím.
Letos na jaře jsem cestu na Ukrajinu ve skutečnosti absolvoval již podruhé. V březnu jsem navštívil Lvov, Kyjev a Ivano-Frankivsk v rámci jednotýdenního zájezdu s dvěma kolegy z Kalifornské univerzity. Následující cesta trvala tři a půl týdne a byla částečně financována z programu Erasmus+ (doporučuji se o tuto možnost blíže zajímat) a částečně také samou Filozofickou fakultou Univerzity Palackého.
Má cesta začala ve městě Ternopil, kde jsem již potřetí navštívil Národní pedagogickou univerzitu Volodymyra Hnaťuka. Zde i na dalších místech jsem vedl přednášku, která se zabývala podobnostmi mezi irskou a ukrajinskou historií a kulturou. Představil jsem především témata, jako jsou hladomor, který obě země zažily, ztrátu jazyka a identity a příslušná národní obrození, přičemž jsem samozřejmě nemohl vynechat i odkazy na historii Českých zemí.
Poté, co moje první přednáška skončila, jsme se přesunuli do další budovy, kde jsem měl přednášet pro studenty divadelních a hudebních oborů (vzal jsem si s sebou své milované banjo a připravil si pár irských písní souvisejících s tématem). Bylo mi však oznámeno, že nás nejdříve čeká účast na pietním aktu za bývalého studenta, který nedávno padl ve válce. Podél silnice stála bok po boku skupinka pedagogů a studentů, kteří čekali, až projede pohřební průvod aut. Všichni s respektem poklekli a nastalo až mrazivé ticho. Jakmile průvod projel, všichni se zase postavili. Mnozí z nich měli slzy v očích. Když jsme se vraceli zpátky na univerzitu, někteří kolegové se objímali a drželi za ruce. Přestože se bohužel jedná o poměrně běžnou situaci, zasáhlo mě, jak upřímně lidé tento okamžik prožívali. Také mě překvapilo, jak rychle si všichni utřeli slzy a vrátili se do práce. Právě tato pozoruhodná odolnost mě na Ukrajině provázela celou dobu. Konec války je stále v nedohlednu a počet obětí nadále roste. V každé vesnici v zemi jsou plakáty připomínající místní vojáky, kteří padli v boji. Navzdory tomu všemu, a dokonce i navzdory zradě nebo lhostejnosti ze strany údajných spojenců ze Západu, Ukrajinci stále pokračují vpřed a nevzdávají se.
Mou další zastávkou byl Kyjev, kde jsem navštívil další partnerskou instituci, a to metropolitní univerzitu Boryse Hrinčenka. Také jsem měl možnost zhlédnout závěrečné představení ukrajinské inscenace irské hry Překlady (Translations) od dramatika Briana Friela. Doprovázela mě kolegyně z Ternopilu, Olga Dovbušová, se kterou připravujeme akademický článek věnovaný ukrajinskému překladu a inscenaci této hry. Článek se zaměřuje i na to, jak právě tato hra, která reflektuje britskou kolonizaci Irska a začátek konce rodného jazyka, rezonuje v ukrajinském kontextu. Tento článek bude již čtvrtým, který jsem sepsal ve spolupráci s ukrajinskými akademiky. Rád bych všechny čtenáře povzbudil k podobné spolupráci. Akademici na Ukrajině si v přepočtu vydělají měsíčně zhruba 300 eur, na univerzitě týdně odučí až dvacet hodin, mají řadu dalších administrativních povinností, často chodí do druhé práce, aby vůbec zvládli zaplatit všechny účty a samozřejmě se od nich očekává, že budou vydávat odborné publikace. Jeden ze způsobů, jak jim pomoci, je právě spoluautorství odborných článků, které podporuje jejich vědeckou činnost a vytváří prostor pro další rozvoj.
Po dvou klidných dnech v Kyjevě, kde jsem byl během výročí konce druhé světové války a platilo velmi krátké příměří, jsem se vrátil zpět do Lvova. Tam jsem strávil další týden v rámci výměnného pobytu Erasmus na Lvovské polytechnické univerzitě, kde jsem zároveň měl pár přednášek na Národní univerzitě Ivana Franka. Poté jsem se přesunul na jih, přesněji do Ivano-Frankivsku v rámci dalšího výměnného pobytu na Národní přikarpatské univerzitě Vasyla Stefanika, kterou považuji za svoji druhou domovskou univerzitu. Opět jsem bydlel v jedné z univerzitních kolejí, která ale stála jen kousek od bytového komplexu, kam dopadla raketa pár dní zpět. Přestože je západní část Ukrajiny rozhodně více bezpečná než města více na východu, ani zde rakety nejsou poslední dobou nic neobvyklého. Během mého pobytu v březnu byli v Ivano-Frankivsku v důsledku útoku zabiti otec s dcerou, a i já společně s mými kolegy jsme se ten samý den ocitli velmi blízko odstřelování kostela ve Lvovu. Během mého pobytu jsem se také zastavil na nedaleké Národní černovické univerzitě Jurije Fedkovyče (již potřetí) a také na Národní univerzitě Ivana Ohijenka, která se nachází v nádherném historickém centru města Kamjanec-Podilskyj. Na této univerzitě jsem byl poprvé. Také jsem se setkal se zástupci z Národní chersonské univerzity, která byla od vypuknutí války přesunuta do Ivano-Frankivsku.
Díky této návštěvě jsem mohl obnovit stará přátelství a zároveň vybudovat nová. Byl jsem, jako vždy, poctěn a dojat, že můžu sdílet svůj život a práci s pedagogy i studenty z Ukrajiny. Velmi obdivuji, jak jsou tito kolegové schopni držet hlavu vzhůru i přes jen slabé světlo na konci tunelu. Obdivuji jejich odvahu a sílu, i přestože, jak napovídá název této reportáže, často fungují ‚na doraz‘. Občas si kladu otázku, jestli mé návštěvy mají skutečný smysl, ale poté si rychle uvědomím, že právě tyto přátelské návštěvy kolegů ze Západu jsou to, co vnáší to malé světlo do těchto temných časů. Rád bych všechny čtenáře povzbudil k tomu, aby se sami zamysleli nad tím, jak by i oni mohli nějakým způsobem přispět v rámci akademické solidarity.
David Livingstone, katedra anglistiky a amerikanistiky FF UP, překlad Barbora Franková, studentka oboru Angličtina se zaměřením na tlumočení a překlad FF UP