Spolky představovaly důležitý fenomén hudební kultury meziválečného Československa. Nejen ty ryze pěvecké a hudební, ale i náboženské, sportovní, vzdělávací, podpůrné či zaměstnanecké, které pěstovaly hudbu jako doprovodnou součást svých aktivit, jako prostředek sloužící k povzbuzení a posílení národního vědomí nebo „jen“ jako zdroj zábavy.
Zpěváci a hudebníci angažovaní v místních spolcích vytvořili jádro řady pozdějších a dodnes existujících hudebních institucí, tedy Moravské filharmonie Olomouc, Akademického sboru Žerotín, Mužského pěveckého sboru Nešvera, Spolku pro komorní hudbu a Základní umělecké školy Žerotín.
Až do konce druhé světové války spoluutvářela kulturu českých zemí německá hudební sféra. Spolky obou národnostních okruhů vnesly také do olomouckého hudebního dění nejeden pozitivní impulz. Ať již snahami po konkurenceschopnosti či prostřednictvím repertoárové komplementarity.
Publikace Evy Vičarové – Pěvecké a hudební spolky za první republiky a Olomouc – představuje organizační provoz, repertoár, intenzitu veřejné činnosti a nejdůležitější představitele šesti nejvýznamnějších spolkových institucí: Musikverein, Männergesangverein, Damensingverein, Pěvecko-hudební spolek Žerotín, Volné sdružení přátel moderní hudby a Spolek pro komorní hudbu. Kniha Ingrid Silné – Hudba v olomouckých spolcích v letech 1918–1939 – je zacílena na dalších zhruba padesát spolků. Jsou mezi nimi spolky hudební, pěvecké, tělocvičné, církevní a nehudební, fungující v Olomouci-městě nebo v samostatných částech, které se staly roku 1919 součástí Velkého Olomouce.
Obě knihy dospěly k závěru, že město Olomouc zůstalo v meziválečném období významným moravským hudebním centrem krajského typu, srovnatelným např. s Ostravou či Plzní, a obstojně „drželo krok“ s Prahou i Brnem. S místními spolky byly spjaty nejen ústřední osobnosti české hudby jako Josef Bohuslav Foerster, Vítězlav Novák, Josef Suk či Leoš Janáček, ale například také třeba místní rodák Egon Kornauth, pianista a skladatel působící ve Vídni, či janáčkovská badatelka, Angličanka Rosa Newmarch. Zásluhou pořadatelských aktivit zdejších spolků v Olomouci vystoupily soubory a umělci, sklízející obdiv v celé Evropě, např. Pěvecké sdružení moravských učitelů, rakouský Rosé Quartett, Voiceband E. F. Buriana, pianisté Eugen d’Albert a Rudolf Firkušný, houslista Jaroslav Kocian nebo Vilém Tauský, pozdější slavný janáčkovský dirigent v Londýně. V olomouckých spolcích zahájila svou kariéru např. altistka Gertrude Pitzinger, posléze účinkující na německých operních scénách i v zámoří, nebo pianista a dirigent, spjatý s operními scénami v Berlíně, Paříži a USA, Fritz Zweig.
Obě národní entity a jejich hudebně spolková činnost přinesly místnímu publiku v konečném důsledku podstatně více impulzů, než by tomu bylo ve městě s jedinou národností. V Olomouci, ale i během zájezdů do okolních měst a obcí, se spolky staly rezervoáry národních zvyků. Ve zkoumaném období byly jen mimořádně zaznamenány projevy vzájemné nevraživosti či konfliktů, nebyly však ani vysledovány žádné projevy umělecké spolupráce. Obě kultury tak zůstaly po celé období oddělené.
Doc. Eva Vičarová, katedra muzikologie FF UP