Nahlížet na Moldavsko rozvojovým i cestovatelským pohledem

Foto: archiv PřF
Thursday 24 October 2019, 15:00

Moldavsko. Turisty zatím neobjevený cíp východní Evropy. Země velkých rozdílů. Země bohatá na kulturu, chudá na investice. Země, která nese status prioritní země české zahraniční rozvojové spolupráce. A země, do které jsme se měli možnost letos díky studiu na Katedře rozvojových a environmentálních studií Palackého univerzity podívat.

Již třetím rokem múžou díky projektu „Rozvojová spolupráce na vlastní oči“ studentky a studenti z Katedry rozvojových a environmentálních studií Palackého univerzity (KRES UP) vycestovat na terénní exkurzi do zahraničí. Přesneji do méně známych turistických destinácí, které jsou ne náhodou zvolené jako prioritní země české zahraniční rozvojové spolupráce. Díky podpoře České rozvojové agentury (ČRA) dostáváme možnost se podívat rozvojové pomoci pod kůži - vidět na vlastní oči, jak jsou rozvojové projekty implementovány, jak fungují v praxi a jak opravdu ovlivňují každodenní život místních lidí. A to mě baví. Letos, po Bosně a Hercegovině a loňské Gruzii padla řada na Moldavsko.

Koukat se na novou zemi z různých úhlů

Být v zemi jako turista a jako rozvojář vám ukáže zcela jiné pohledy, které bylo pro mě osobně velmi zajímavé srovnat. Nyní jsem viděla místa, kam se turista obyčejně nedostane a slyšela jsme příběhy z reality, kterou obyčejný cestovatel nevnímá.

Jako budoucí experti na rozvojovou spolupráci jsme viděli, jak fungují mezinárodní instituce, lokální iniciativy a české rozvojové projekty v praxi. Měli jsme možnost mluvit s diplomaty z Delegace Evropské unie v Kišiněvě, české i slovenské ambasády, naslouchali jsme inovativním nápadům z dílny Rozvojového programu OSN (UNDP), navštívili jsme zdravotnické zařízení pro seniory, které realizuje Charita Česká republika s podporou ČRA.

Největším zážitkem byla návštěva letište v Markulešti, kde soukromá firma: Dekonta, a.s. čistí vody v studnách od znečištění leteckým benzinem. Také tato zkušenost mi pomohla si utvořit celkový pohled na realizaci rozvojové pomoci.

Moldavské vinařství vzkvétá ve velkém

Moldavsko je země s velmi strategickou polohou, rozkládá se na území mezi slovansky mluvící Ukrajinou a románsky mluvícím Rumunskem, velmi blízko černomořské delty Dunaje. Díky přívětivému počasí se zde daří vinné révě. Vinařství tu vzkvétá ve velkém, však i britská královna si ho prý dáva k snídani každý den.

Podzemní vínné sklepy Milestii Mici s rekordně dlouhými chodbama i počtem láhví moldavského vína jsme procestovali lokálním minibusem - "maršrutkou" a zůstali jsme v obci také na noc, a to ubytováni v soukromí.

Malebné modré domky na vesnicích, časté náznaky spirituality, rozmanitá kultura, velmi chutná kuchyně (i pro vegetariány!) jsou jen další a další lákadlam, která by vás mohla motivovat k návštevě. Vřelost a pohostinnost místních, s kterými je tak snadné se dát do řeči, je už úplná třešnička na tomto pomyslném sladkém cestovatelském poháru.

Proč mladí utíkají do zahraničí

Lokální lidé jsou otevření, jsou komunikativní. Seznámit se jen tak s muzikanty v parku, začít si povídat s lidmi v hospodě, anebo se zapovídat se slečnami, kterých jsme se jen ptali na cestu, není žádný problém.

Moldavsko je považována za nejchudší zemi v Evropě. Tato postsovětská země se potýká s mnoha problémy. Remitence (jsou pěněžní obnosy zasílané emigrantem na pomoc své rodině ve své mateřské zemi) jsou jedny z nejvyšších na světě, tvoří až 33 % DPH. Mladí lidé utíkají do zahraničí za lepšími příležitostmi, infrastruktura je nevalná. Jedna z místních aktivistek Constanta nám během procházky Kišiněvem řekla, že většina jejich spolužáků z vysoké odešla do Západní Evropy. To je tu normální. Domů se vrátila jenom ona a pár kamarádů, kteří pak založili komunitní kavárnu Columna 51. Místo, které stojí rozhodně za to navštivit.

Také politická situace je velmi složitá. Populární jsou protesty proti moci. Sami jsme v červnu viděli mnoho lidí, kteří protestovali před vládní budovou, ve stanech (i když naprosto stejných, jakoby koupených jednou osobou) - každé ráno je hromadně svážely a každý večer hromadně odvážely autobusy. To se úplně běžně při spontánních protestech nevidí. Podle místních, si politici platí občany, aby protestovali. Lidé si nejspíše myslí, že dělají dobrou věc, a ještě za to dostanou zaplaceno. No není to skvělá brigáda, když opominete veškerý brain-washing, propagandu a korupci? Je to vše, jen ne demokracie.

Největší problém země: korupce

Neuvěřitelným problémem v zemi je korupce. Místní se naší skupince z Olomouce zmínili, že před pár lety nešlo jít ani k doktorovi bez úplatku. Pokud jste prý chtěli projít zkoušky, museli jste zaplatit, a to nejen na vysoké, ale i střední škole, kde se vkládal úplatek do žákovské knížky.

Země s korupcí ale i bojuje, na školách byl policií podporován antikorupční program, kdy jste předem nahlásili, že po vás profesor požaduje úplatek za lepší známku. Policie tyto bankovky předem označila speciálním sprejem, který po přijmutí finanční odměny zanechal na bankovce viditelné otisky prstů daného profesora, policie potom učitele lehce identifikovala a poslala do vězení.

Korupce funguje i v rámci restaurací, kaváren a hospod, existuje však chytrý program zvaný Zero Zone from corruption. Tato iniciativa pečlivě místo prověří a pokud je "čisté", dostane jejich nálepku důvěry, kterou si přilepí na dveře. Takhle vždy víte, zda náhodou nepodporujete nějaký černý business.

Kišiněv jako ráj pro milovníky architektury brutalismu

Hlavní město Kišiněv není žádné velkoměsto, hlavně střed města je v celku malý a dobře prochoditelný. Popsala bych jej jako neturistický ráj pro milovníky architektury brutalismu s prvky ,,slavora". Všude památníky, busty, sochy národních velikánů a velké zelené parky s fontánama.

Byla jsem tu před čtyřmi roky a hodně se změnilo. Na hlavní třídě už nechodíte po rozpraskaném betonu střídajícím kachličkový chodník, kde každá druhá kachlička chybí a každá třetí pod sebou chytře skrývá bahnitou kaluž. Je vidět, že se do města investuje a za poslední roky hezky rozkvetlo. Pravděpodobně díky podpoře ze strany Evropské unie. A ještě pokvete, a to nejen díky nově vysazeným stromům a novým stylovým podnikům a konečně více odpadkových košů (ještě kdyby obyvatelstvo začalo třídit odpad).

Letecká společnost Wizzair plánuje od letošní zimy přidat novou linku do Kišiněvu (a to přímo z Prahy!). Růst turismu je tedy očekáván. Pokud tedy chcete navštívit Moldavsko ještě nepohlcené globálním světem a nezahlcené kýčovytými magnetkami, určitě se vydejte do tohoto koutu světa, co nejdřív. Je zatím velmi finančně dostupná a to i pro nás - české turisty a studenty.

Lokální "maršrutkou" se dostanete kdekoliv

Levná a dostupná přeprava po zemi pomocí "maršrutek" sice trvá hodiny a hodiny, ale tento zážitek si určitě nenechte ujít. Výlet do rurálních oblastí a poznávání pravého života místních na vašem seznamu cestovatelských zážitků nesmí chybět. Fotogenické kláštery v horách (v Orhei Vechci, Saharně či Tipově) a kostely v horách s bazénkem posvátné vody a pozlácenými ikonami svatých jsou "must-visit" cestovatelskou i spirituální atrakcí.

Jeden z muzikantů, kterého jsme potkali v parku, byl z Gagauzska, malého autonomního regionu Moldavska, která má silné historické vazby na Turecko. Území jsme nestihli navštívit, nicméně podle jeho slov se jedná o ,,diamant Moldávie" s nejlepším vínem.

Největší kuriozitou pro mě bylo Podněstří, druhé autonomní území Moldavska. Je to část země, stále jakoby ovládaná Sovětským svazem, resp. dneska Ruskem. Tady se opravdu zastavil čas. Je to jako vstoupit do etnografického muzea 2. poloviny 20. století ve východní Evropě. Nebo jako do života mých rodičů v ČSSR. Tato nejchudší část nejchudší země v Evropě je ale velmi bohatá na sovětské vlajky, symboly, oslavující billboardy a podobnou proruskou propagandu.

V neděli jsme měli volné odpoledne, bez oficiálního porogramu naší terénní exkurze do Moldavska. Se spolužáky jsme se rozhodli vydat do Podněstří. Ten den nám vytrvale pršelo, byl víkend a ulice byly poloprázdné. Tyto podmínky jen na celé tajemné atmosféře přidaly pochmurný stín. Nikde se nedalo platit kartou, všichni místní okolo byly na pozoru z naší zahraniční skupinky. Nebylo tam nebezpečne, ale ani nijak pokojně. Z hlavního města Tiraspolu jsme ale nemohli odjet, aniž bychom si nevyfotili selfie s Leninem. Probíhalo to nějak takto: Skupinka několika rozvojářů se ptá: "Prosím vás, kde se nachází socha Lenina?" Místní muž v černé beranici odpovídá: ,,Která? Máme jich tu hodně." My na to: ,,Ta největší!" Chlápek ukazuje: ,,Před Dom Sovětov"." A tak jsme tam všichni v dešti běželi... Fotka vážně stála za to.

Text: Kateřina Nováková, KRES UP, Foto: studenti KRES UP

Autorka je studentkou magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Poznámka: Článek vznikl jako součást terénní exkurze KRES do Moldavska a GRV projektu "Rozvojová spolupráce na vlastní oči", který byl podpořen Českou rozvojovou agenturou (ČRA).

Back