Olomoucké anglistice skončila celá jedna éra. Zemřel náš emeritní profesor Jaroslav Macháček, ikona české lingvistiky (žák Ivana Poldaufa), legenda a nejslušnější člověk, jakého jsem kdy potkal.
Ta éra ale vlastně neskončila až jeho smrtí, skončila už koncem srpna 2011, kdy odešel z funkce vedoucího katedry, kterou zastával od roku 1990. Tehdy byl znovu přijat na filozofickou fakultu, ze které musel pro své názory nuceně odejít v roce 1970, na samém počátku období, kterému komunisté eufemisticky říkali „normalizace“ a které bylo vším možným, jen ne normálním.
V době mého studia (1979–1984) se o docentu Macháčkovi (profesorem byl jmenován až v roce 1991) mluvilo jen šeptem, málokdo z nás ho viděl osobně, nebo jsme si to alespoň mysleli, protože jsme netušili, jak vypadá. Když jsme se ovšem připravovali na zkoušku z anglické historické mluvnice, jeho skripta Stručný přehled historického vývoje angličtiny (dodnes si pamatuji, že šlo o dotisk z roku 1964) jsme si půjčovali jako nesmírně cenný kontraband. Záhy jsme také vypátrali, že jakmile zkoušející zjistil, že se daný student připravoval právě z Macháčkových skript, téměř automaticky zapisoval do indexu jedničku. Věděli jsme, že autor pracuje někde v kotelně a občas učí učitele lékařské fakulty anglicky, a zaslechli jsme také, že většina anglických verzí odborných článků či referátů na konferencích, jejichž autory byli pracovníci téže instituce, je jeho překladatelským dílem. Představoval jsem si, jak se docent či profesor lékařské fakulty plíží potají do kotelny, aby panu docentu Macháčkovi předal nějaký odborný text, a přitom se ohlíží, zda ho nepronásleduje nějaký udavač z vlastních řad, či dokonce příslušník Státní bezpečnosti v civilu.
Poprvé jsem pana docenta Macháčka viděl ve druhé polovině 80. let. Přišel se podívat na divadelní představení brněnských studentů anglistiky, jaké se vždy jednou do roka odehrávalo v legendárním Divadle hudby. Už si nepamatuji, kdo mi ho vlastně ukázal, ale dobře si vzpomínám, že ho tehdejší členové katedry, ale i lidé, které jsem neznal, uctivě zdravili, ale pak se co nejrychleji vzdalovali, aby snad neměli v budoucnu potíže.
Když se v roce 1990 vrátil, vypadalo to, jako by nikdy neodešel. Nikomu nic nevyčítal, nikomu se nemstil, nezahořkl a vůbec nemluvil o těch dvaceti ztracených letech, kdy nesměl pracovat ve svém oboru ani publikovat. A spolu s ním přišla pravá akademická atmosféra. S každým členem katedry si našel čas neformálně popovídat a zažertovat, věděl přesně, kdo se o co zajímá a čím se zabývá, v těžkých časech dokázal povzbudit. Neměl rád zbytečné papírování a schůzování, zastával názor, že všichni mají dělat to, co umějí nejlíp, a to takovým způsobem, jaký jim nejlépe vyhovuje. A jeho podřízení mu tuto důvěru vraceli. Katedra nikdy neměla tolik velkých grantů a výzkumných záměrů ani lepší výsledky v publikační činnosti než mezi lety 1994 a 2011. Schůze katedry byla významná společenská událost, a dokonce i na opravování přijímacích testů se členové katedry těšili. Když jsem se někdy při psaní nějakého článku zasekl, zašel jsem za ním na katedru jen tak, na kus řeči, a poté, co jsem si vyslechl nějakou uštěpačnou, ale zároveň laskavou poznámku třeba o mé neznalosti nějakého latinského rčení, dobrá nálada mi vydržela několik dní a tam, kde je dobrá nálada, jde práce od ruky sama. Jeho suchý anglický humor byl proslulý a žádná slavnostní událost, žádné jubileum se neobešly bez jeho originálního proslovu, o kterém se pak ještě dlouho obdivně mluvilo. Měli ho rádi všichni studenti; i pro ně byl přirozenou autoritou.
Přestože byl dva roky proděkanem pro zahraniční záležitosti a pět let (1992–1997) prorektorem Univerzity Palackého, pro nás na katedře tu byl vždycky. Vždy se s ním dalo domluvit, vždy našel řešení. Za jeho působení se k sobě všichni chovali s úctou a respektem, protože se tak choval ke každému i on. Tehdy nikdo nešel kolegům po krku, nevrážel jim kudlu do zad; stud by to nikomu nedovolil. Svou schopnost stmelovat a kultivovat používal i jako člen fakultního a později univerzitního senátu, ale například i jako člen předsednictva Rady vysokých škol.
To, že byl myšlením stále mladý, ale zároveň moudrý a zkušený, k němu dozajista přitáhlo i jeho manželku Michaelu, výbornou lingvistku a čerstvou docentku. A když se dostal do věku, kdy i on potřeboval oporu, poskytla mu ji v míře vrchovaté.
V roce 1984 jsem psal pod vedením Josefa Jařaba, který si pana profesora Macháčka též velmi vážil, diplomovou práci, v níž jsem mimo jiné rozebíral román Walkera Percyho Poslední džentlmen. Když tak přemýšlím a rozhlížím se kolem sebe, zdá se mi, že toto označení sedí nejlépe právě na pana profesora Macháčka.
