Do Čínské lidové republiky jezdíme s manželem prof. Miloněm Potměšilem učit pravidelně už od roku 2010. Tehdy jsem díky spolupráci Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a Sichuan Normal University v Chengdu dostala první příležitost poznat čínské univerzitní prostředí. Od té doby se do Číny vracíme. A přestože bychom si mohli myslet, že nás už nic nepřekvapí, opak je pravdou.
Letos nás pracovní povinnosti zavedly do města Leshan na Leshan Normal University. A opět to byla cesta plná profesních i osobních výzev. Učit v Číně totiž znamená vstoupit do světa, kde věci fungují trochu jinak, než jsme zvyklí. A právě to je na celé zkušenosti tak zajímavé. Manžel se věnuje výuce speciální pedagogiky, díky čemuž máme možnost navštěvovat také školy a zařízení pracující s lidmi s postižením. Já pro studenty připravuji semináře arteterapie. A právě při nich si znovu a znovu uvědomuji, jak rozdílné mohou být představy o vzdělávání.
Jsem zvyklá na otázky, diskuse, sdílení zkušeností i na to, že jeden problém může mít několik možných řešení. Čínští studenti však často očekávají něco jiného: „Paní učitelko, ale jak je to přesně? Jaký je správný postup? Jaká jsou pravidla?“ A zkuste vysvětlit, že v arteterapii nemusí existovat jediná správná odpověď. Že důležitější než výsledek může být samotný proces, prožitek a možnost vyjádřit to, pro co někdy nemáme slova.
Letos mě ale čekalo milé překvapení. Studenti byli otevřenější, spontánnější, ochotněji diskutovali a nebáli se pracovat s vlastními emocemi. A snad ani jednou nezaznělo ono známé: „Ale jak přesně?“
Naopak. Sami mluvili o tom, jak moc podobnou výuku potřebují. O možnosti sdílet své pocity, na chvíli zpomalit, odpočinout si a načerpat síly do dalšího studia. Měla jsem pocit, že jsme se tentokrát potkali nejen jako učitelé a studenti, ale především jako lidé.
A pak je tu samozřejmě druhá stránka našich cest – ta osobní.
Volné chvíle využíváme k cestování, poznávání běžného života a samozřejmě také místní kuchyně. Za těch šestnáct pobytů jsme nasbírali nespočet zážitků a historek, které nás dodnes rozesmějí. Někdy nás překvapí, co všechno se může objevit na talíři, jindy zase nečekaný zájem místních lidí, jejich zvědavost a bezprostřednost. A právě tyto drobné situace nám znovu připomínají, jak rozdílné mohou být naše světy a jak zajímavé je učit se jim navzájem rozumět. A možná právě proto je každá další cesta tak trochu jako ta první.
Jsem vděčná Cyrilometodějské teologické fakultě i Pedagogické fakultě Univerzity Palackého za možnost být součástí této spolupráce. Protože zkušenosti, které si z těchto cest přivážíme, nekončí návratem domů. Promítají se i do naší další práce se studenty.
