Grafologie je komplexní metoda diagnostiky osobnosti, schopná odhalit povahové vlastnosti, duševní stavy i některé zdravotní charakteristiky pisatele. S využitím hlubinné psychologie a symbolické roviny písma můžeme spolehlivě analyzovat tyto vlastnosti i u pisatelů časově velmi vzdálených dnešku.
K poznání pisatelovy duše z rukopisů slouží především grafické znaky jako tlak, velikost, tah, rytmus, rozvržení textu na papíře, tvary písmen (zejména ty, které svérázně formují či deformují dobovou školní předlohu) a desítky dalších. Známe-li některá fakta ze života pisatele, je pro grafologa snadnější přiřadit k písmovým znakům konkrétní postoje k lidem, světu a událostem. Leccos však poznáme i z písma samého (např. zvýšený zájem o nějakou oblast činnosti nebo naopak nejistotu a nevyvinutost některé sféry pisatelova vědomí a konání, ale i systém „proč“ ‒ vnitřní pohnutky vedoucí pisatele k individuální podobě jeho psyché). Grafologický rozbor odhalí pisatelův temperament, pocity a myšlenkové zaměření v míře, jež laiky mnohdy udivuje. Odborník však ví, že písmo demonstruje osobnost pisatele jako celek, tedy včetně těch symptomů, které se autor snaží ukrývat, potlačovat, či dokonce si je sám plně neuvědomuje.
Od počátku 20. století je grafologie skutečnou vědou patřící k oboru psychologie. Čerpá však i z moderních poznatků o mozku a nervové soustavě člověka. Kromě vědecké, exaktní složky má i složku empirickou ‒ využívá staletých zkušeností lidstva s ručním písmem (počátky grafologie se nacházejí už ve starověké Číně; odjakživa existovali vnímaví lidé, kteří v písmu nalézali obraz povahy a své zkušenosti předávali dalším generacím).
Zkusme si na chvíli pohrát s psychologií barev: Dejme tomu, že bychom se pokusili každému individuálnímu rukopisu přiřadit některý z barevných odstínů, který by ho výstižně charakterizoval. Vášnivým povahám bychom nejspíš přiřkli některý odstín červené, mírným a klidným pisatelům odstín modré, optimistickým žlutou či oranžovou, zemitým a pragmatickým hnědou barvu a ponurým či tajemným povahám barvu černou.
Soudím, že v této hře by na Františka Palackého nejspíš připadla bílá. Nejde jen o barevnou symboliku, i když bílá obvykle znamená mravní čistotu, altruismus, estetičnost, pravdivost či bezelstnost a oddanost ideálům duchovním, což jsou většinou vlastnosti, které F. Palackému vskutku nelze upírat. Mám však na mysli hlavně to, že bílá je tradičně pojímána buď jako výslednice všech barev spektra, pojímající hned několik odstínů, nebo jako ne-barva, vyjímající se až na pozadí ostatních nebo ještě spíše odlišující se od nich absencí všeho, co ostatní barvy činí tak nápadnými.
Srovnáním rukopisů Františka Palackého z let 1827 a 1848 snadno posoudíme, že charakter pisatele při relativní přizpůsobivosti zůstával pozoruhodně stabilní. Nemusel nejspíš v životě čelit dramatickým událostem, které by mu vnucovaly zásadnější změnu chování. Osobnost F. Palackého nejlépe vystihneme slovy: čistá, vytříbená, všestranná, přitom jednoduchá a intelektuálně pronikavá ‒ vskutku jako zmíněné bílé světlo. Rytmus písma je pružný, zároveň však pevný a ovládaný vůlí k sebekázni. Tahy základní a vlasové jsou zejména v pozdějším rukopise dobře rozlišeny, což symbolizuje výrazně duchovně orientovanou osobnost s důrazem na estetiku, uměřenost a vybroušený styl projevu. Pisatel je mnohostranně nadaný a vzdělaný, má velkou touhu po poznání a jemný smysl pro všechny abstraktní hodnoty, přičemž teoretické znalosti a své pevné přesvědčení se snaží (s úspěchem) převádět do praktického života. Rukopis je snadno čitelný, zachovává tradiční tvary psací předlohy, což bývá typickým stavovským znakem učitelů. František Palacký by rozhodně nezapřel svého otce ‒ učitele a písmáka v Hodslavicích. Zmíněné rysy jsou však také dokladem dobré paměti a schopnosti vzít v úvahu všechny známé okolnosti a fakta, jejichž shrnutím a abstrakcí autor dospívá k novým teoriím.
Fragment německého dopisu Františka Palackého Franzu Josephovi svobodnému pánu von Bretfeld zu Cronenburg (1777–1839) z roku 1827.
Rukopis devětadvacetiletého F. Palackého je poněkud energičtější a citově teplejší. Zpětně vrhaná d i další znaky symbolizují jeho zájem o duchovní hodnoty minulosti, náboženské smýšlení, jakož i smysl pro zážitky a hodnoty podvědomé (sny, instinkty apod.). Z šikmého sklonu a přehnaných dolních délek (g – Vorschlag, j – jedoch) vyvodíme silnou citovou náklonnost k okolnímu světu, laskavost, altruismus, ale i jistý svéráz, zarputilost až samorostlou pýchu silné osobnosti. Mladý František Palacký snil o budoucí rodině (v roce 1827 se oženil s bohatou Čechoněmkou Terezií Měchurovou), ale byl i nesmírně pracovitý a toužil podat četné důkazy svých nemalých schopností. Na konvexních tvarech dlouhých písmen (s – vaterländischen) je znát, že již v roce 1827 chtěl proniknout do společnosti a věděl, jak na to. Jeho přirozeně sebejisté chování, pronikavý intelekt, vtip a zábavnost mu jistě otvíraly dveře. Ačkoliv byl velice hrdý, měl skromné a noblesní vystupování, jednal většinou diplomaticky, s vtipem a taktem, dovedl se zasmát a přispíval k dobrým vztahům mezi lidmi. Mírné klesání řádku a jemnější tlak prozrazují, že se snadněji unavil, dovedl však hospodařit se silami i časem a odpočinkem se rychle regeneroval. Mnohé lidi nejspíš už tehdy překvapoval pedantickým smyslem pro pořádek a snahou kontrolovat a vychovávat druhé. Nedovedl se však na nikoho dlouho zlobit, nic mu nebylo cizejší než zlomyslnost, závist, či dokonce zášť. Dovedl se na vše dívat z té lepší stránky, a ač nebyl naivní ani neoplýval optimismem, hledal v lidském jednání spíše ty šlechetnější pohnutky. Sám usiloval o ušlechtilost v řeči i skutcích a integrita jeho osobnosti jistě strhla příkladem i mnohé v jeho okolí.
František Palacký byl citově poměrně stálý člověk, vztah jednou navázaný zůstal pro něj trvalým soukromým přínosem. I v přátelství a lásce se však projevovala jeho neúmorná snaha zdokonalovat vše a všechny kolem sebe. V nárocích na druhé nebyl nikterak skromný, právě naopak. K taktu a umění dočasně ustoupit ho však vedlo kromě vrozeného jemnocitu a ohleduplnosti i přání uchovat dobré vztahy k lidem, bez nichž by se cítil slabý a osamělý, a přirozený sklon ke konstruktivnímu, předjímavému a logickému jednání.
Dary logiky a intuice jsou i v pozdějším písmu F. Palackého pozoruhodně vyváženy. Lehce kolísavý sklon rukopisu z roku 1848 a ostrá zakončení slov symbolizují více negativních pocitů a větší agresivitu původně umírněné a laskavé duše, což souvisí jistě s nepříjemnými zkušenostmi ze společenského i soukromého života. Jak řečeno výše, nebyly to zážitky přespříliš dramatické, avšak při jeho citlivosti je pochopitelné, že zanechaly stopy. Výhodou pro F. Palackého bylo, že dovedl oddělit citová hnutí od chladně objektivního náhledu, ostatně nikdy si v životě necenil tolik citů jako střízlivého rozumu, realismu a pevných morálních zásad. Toužil-li zdokonalit svět na základě ideálů, z nichž mnohé byly součástí jeho protestantské výchovy, užíval k tomu ostrého pera, jemné ironie, ale i jízlivosti či chladně krutého sarkasmu, kterými podpořil uvážlivé a pádné argumenty. Hrubé násilí mu rozhodně neimponovalo. Byl hrdý na svou činorodost a pracovitost, ochotu sloužit oddaně velkým ideálům národa, přičemž často překonával sám sebe. Taškovité poklesy slov při vypouklém řádku jsou známkou únavy a chvilek beznaděje, které pisatel zmáhal silou vůle a zaujetím pro věc.
Z rukopisů je znát, že v pozdějším věku se F. Palacký stal dráždivějším a intelektuálně vášnivějším. Nebyl trpělivý, rozčilovala ho lidská hloupost a nešlechetnost a činilo mu stále větší potíže své pocity ovládat, takže mnohdy vybuchl. I v rodině a soukromí poněkud ochladl, občasné hubené dolní délky signalizují rostoucí úzkost, nejistotu až přecitlivělost. Ačkoliv v zásadě zůstal soucitným, pozorným manželem a milujícím, štědrým a obětavým otcem, byl někdy i zbytečně tvrdý až příkrý ve snaze potvrdit si, že je doma plně respektován.
Vztah Palackého-politika k českému národu je postaven částečně na instinktivním cítění pokrevních pout, více však na duchovně-rozumovém základě. Vycházel ze vztahu k vlastní rodině a rodné zemi, kterou pro něj byla především Morava (M – Moravě: vysvětleno níže) Byl přísný a náročný, ale velkodušný a laskavý otec ‒ to mu nejspíš také vyneslo uctivou přezdívku „Otec národa“. Je zřejmé, že názory na otázky politické moci, dříve tak pevné, v roce 1848 více ustupují ve prospěch pragmatismu (odpadlé kličky dolních délek y – slowy), umění taktiky a blufování. Měnil-li však Palacký podstatněji svá stanoviska, musel k tomu mít dobré důvody po zvážení všech okolností. Nikdy přitom nepřišly zkrátka ideály, ve kterých byl vychován ‒ láska ke svobodě, odvaha, čest (srovnej myšlenku austroslavismu).
Obrátil-li se Palacký do studia historie, přenášel své v podstatě jednoduché a pozitivní psychické ladění na studovaný materiál. Nemohl jinak než soustředit se na hodnoty duchovní, na vše krásné a vznešené ‒ především na soutěžení idejí. Věřil v přirozenou schopnost lidí rozeznat v dlouhodobé perspektivě ideje nosné od těch zavádějících, protože svůj osobnostní vývoj prožíval právě tak. Vliv materiálních stránek života nepovažoval za to nejdůležitější, protože sám se s nimi příliš trápit nemusel (odpadlá klička ý – jednohlasný). Protože on sám v životě dával přednost rozumu před vášněmi a „nízké“ pudy dovedl snadno sublimovat či přeměnit v konstruktivní práci, nemohl nikdy vycítit a plně uznat tajemný smysl hodnot negativních či jevů temných, utrpení a smrti v dějinách lidstva.
Z kolísavosti tlaku a celkové úrovně písma lze vytušit, jak vypadal řečnický projev F. Palackého: vzletný, poutající podivuhodnou směsicí vášnivého zaujetí a mužného půvabu, pronikavě inteligentní, argumenty pádné a přesvědčivé. Přesto se tento řečník necítil být na jevišti dějin. Jeho drobný rukopis je důkazem, že zanechával dojem spíše v inteligentních, samostatně myslících jedincích, než aby ohromoval davy, ovládané emocemi. Nejspíš proto v něm dodnes někteří vidí politického génia, zatímco jiní mu vytýkají nedostatek charismatu.
Je známo, že F. Palacký se zpočátku pokoušel psát poezii a jeho literární schopnosti přispěly k vysoké stylistické úrovni všemi obdivovaných Dějin národu českého v Čechách i v Moravě. Povaha F. Palackého byla ovšem méně výrazná či dramatická, ale i méně citově a fantazijně bohatá než nátury vynikajících umělců 19. století. Střídmost, kázeň a racionalita však přispěly k objektivitě a pronikavému úsudku Palackého.
Někdy si klademe otázku, jak by významné politické osobnosti minulých časů posuzovaly nás a dobu, v níž my žijeme a kterou spoluvytváříme. Palacký by s velkou pravděpodobností podporoval ideu duchovně sjednocené, intelektuálně vyspělé Evropy, zbavené válek a malicherných územních či jiných sporů. Národního cítění a pevného sepětí s Čechy a českým myšlením i jazykem by však nevzdal. Výše zmíněný tvar M – Morawě je projevem intelektuálního vlastenectví, pouta k soukmenovcům i národu, ale i značné hrdosti (viz sestupnost arkád u M). Palacký se cítil jako služebník svého národa, který je zároveň hrdý a příliš ambiciózní na to, aby se vzdal boje za ideály vlasti.
Jak řečeno, Palackého duch sahal mocnými přesahy za „rodnou hroudu a vlastenectví“ v omezeném, přízemním smyslu. Evropanství, spojené s respektem k duchu jednotlivých národů, jejich hodnotám a tradicím, by mu téměř jistě vyhovovalo. Jeho postoje a názory byly pevné, byl však realista a v národním zájmu byl ochoten se přizpůsobit či udělat kompromis (v písmu téměř nenajdeme úhlová spojení).
Dnes, kdy se leccos z myšlenek vložených do původní ideje evropské sounáležitosti formou Evropské unie změnilo, podlehlo relativizaci či dokonce destruktivním tendencím včetně válečné agitace, by Palacký nejspíš trpce potřásl hlavou nad nerozumem lidstva, ale jeho bytostný optimismus by nakonec zvítězil. Ostatně jeho známý výrok „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ by se dal optimisticky parafrázovat i v dnešní době, kdy národní identita Čechů a dalších evropských národů se dostává do sporu s tendencí mnohých splynout s vágně chápanou ideou evropanství.
Osobně jsem si při analýze rukopisů Františka Palackého přála, aby se jemu podobných politiků v České republice i ve světě rodilo a zrálo co nejvíc.
PhDr. Helena Veličková, grafoložka a beletristka,
emeritní knihovnice Vědecké knihovny v Olomouci