Stříbrná medaile z Brna pro Josefa Jařaba

Profesor Jařab.
Foto: Gabriela Knýblová
Saturday 10 October 2020, 12:00

Emeritní rektor Univerzity Palackého Josef Jařab dostal Stříbrnou medaili Masarykovy univerzity. Škola tak ocenila jeho odborné kvality a občanské postoje.

„Josef Jařab je mezinárodně uznávaným literárním vědcem, amerikanistou a překladatelem. Zabývá se dějinami americké literatury se zvláštním zřetelem k černošskému písemnictví a jeho místu v severoamerickém kulturním kontextu. Již v roce 1989 byl lídrem revolučních událostí na univerzitě a z pozice prvního polistopadového rektora olomoucké univerzity se zasloužil o její novodobý rozvoj včetně obnovení a vzniku dalších fakult, navázání zahraničních kontaktů a mezinárodní spolupráce. Profesor Jařab si získal uznání nejen jako vynikající vědec a akademik, ale svým celoživotním úsilím o prosazování hodnot vzdělanosti, lidskosti a demokracie rovněž jako občan i politik,“ vysvětlila Masarykova univerzita, proč se rozhodla ocenit profesora Jařaba. 

Ocenění předával rektor MUNI Martin Bareš tento týden u příležitosti zahájení akademického roku školy, kdy kromě medailí vybraným osobnostem uděloval i Ceny rektora nejlepším vědcům, studentům i pedagogům. Profesor Jařab se slavnostního aktu osobně nezúčastnil, napsal ale pro časopis Masarykovy univerzity Magazín M text Náš malý hold Velké bolognské Chartě, v němž se zamýšlí nad transformací vysokého školství po roce 1989. Komentář s vědomím MUNI přetiskujeme.

Náš malý hold Velké bolognské Chartě

Ještě si pamatujeme nadšení, s jakým jsme vítali Listopad 89 a těšili se na to, jak budeme reformovat naši společnost včetně školství. Věděli jsme dobře, co už nechceme a čeho se budeme chtít zbavit, ale méně už jsme věděli, co si budeme přát a jak k naplnění žádoucích cílů a tužeb dojdeme. Něco se podařilo lépe, něco méně, ale proces transformace po sametové revoluci prostě začal.

Bylo milým překvapením, jak mnoho nabídek pomoci přicházelo ze zahraničí, ať už to byly dobré rady, užitečné knihy a časopisy, kopírky, počítače. Mnozí zvenku byli ochotni u nás i učit, zejména cizí jazyky, v nichž jsme po letech izolace od svobodného světa měli citelné manko. 

Bylo zapotřebí viditelně zvýšit šance maturantům, aby mohli pokračovat ve studiu na vysokých školách. Množství těch, jimž to bylo umožněno, bylo ostudně málo, a to, jak víme, i z politických důvodů. Po roce 1990 se tedy zvýšil počet přijatých ke studiu na stávajících vysokých školách, ale vznikaly také nové školy jedna za druhou. Co od počátku chybělo, byla uvážlivá politika diverzifikace. Jako by všechny školy mohly a měly dělat všechno. A tak jsme museli brzy konstatovat, že při rychlém zvyšování kvantity začíná trpět kvalita studia, zejména pro nedostatek dobrých učitelů. Zahraniční kolegové nás varovali před jevem a důsledky rychlé „masifikace“ vysokoškolského studia a věděli, o čem mluví. My jsme na problémy, které jsme neměli dost odvahy včas řešit, museli přijít později sami.

V tomto kontextu bych rád zmínil instituci, která se snažila v zemích bývalého sovětského bloku, ale nejen v nich, určit směr vývoje univerzit v současném světě, pojmenovat jejich roli a poslání. Moment zvolený pro uvedení dokumentu nazvaného Magna Charta Universitatum nemohl být slavnostnější – nejstarší evropská univerzita v Bologni si roku 1988 připomínala 900 let od svého založení! Dokument zkomponovala erudovaná hrstka expertů z řad vědců, administrátorů a akademiků i politiků ze svobodného světa. Text byl publikován v mnoha jazycích, včetně češtiny a slovenštiny. Definuje univerzitu jako typicky evropskou instituci, strážkyni evropské civilizace a kultury. Vychází z uznání historií potvrzených hodnot a potvrzuje trvající platnost zásad, jimiž historii a samotnou ideu univerzity obohatily takové osobnosti jako Wilhelm von Humboldt nebo John Henry Newman, jejichž odkaz je nadále platný a pro existenci univerzity nepominutelný. 

I dnes vnímáme jako nezbytné respektování akademických svobod a požadavek institucionální autonomie, potřebu nezávislosti na jakýchkoliv mocenských silách zvenčí (ať už ideologických nebo ekonomických), nutnost symbiózy výuky a výzkumu a právo na přístup k univerzálnímu, obecně sdílenému vědění o světě, v němž žijeme, a o nás samých.

Čtyři stovky rektorů podepsalo text dokumentu a Charta rozjela kolotoč každoročních bolognských rozprav o životních otázkách vzdělání, o vlastních a společenských problémech, které univerzity musí dnes řešit. K původním signatářům se přidávají v dobré vůli další z celé Evropy, z celého světa. A nechybí mezi nimi ani podpisy univerzitních představitelů z Brna a Olomouce.

Josef Jařab

Back