Změna stávajícího modelu financování médií veřejné služby v Česku není nutná – naopak by mohla ohrozit stabilitu financování i ochranu redakční nezávislosti. Slabiny současného českého modelu, jako jsou administrativní náročnost a nižší sociální spravedlnost plošných poplatků, je možné řešit dílčími úpravami bez zásadní systémové změny. Vyplývá to z nové analytické studie mediálních odbornic a odborníka ze tří univerzit, která nabízí systematický přehled dostupných řešení. Analýza, níž se podílela i Andrea Hanáčková z FF UP, vychází z aktuální komparace třinácti evropských zemí na základě strukturovaných konzultací s národními expertkami a experty na jednotlivé mediální systémy.
Za studií stojí Marína Urbániková, která působí jak na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity (FSS MU), tak na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (FSV UK), Klára Smejkal z FSS MU, Alice Němcová Tejkalová z FSV UK, Lenka Waschková Císařová z FSS MU, David Klimeš z FSV UK a Andrea Hanáčková z Filozofické fakulty Univerzity Palackého.
Studie ukazuje, že případná reforma financování médií veřejné služby by měla být založena na jasně identifikovaných nedostatcích stávajícího systému, komplexním posouzení dopadů a realistickém zhodnocení přenositelnosti zahraničních modelů. „Jakákoliv změna by měla být výsledkem dlouhodobé a inkluzivní diskuze, zahrnující vládu, opozici, dotčená média veřejné služby i odbornou veřejnost, a směřovat k co nejširšímu konsenzu,” vysvětluje Marína Urbániková.
Současný poplatkový model, nově doplněný o automatickou valorizaci navázanou na míru inflace, podle analýzy naplňuje požadavky na stabilitu, předvídatelnost a přiměřenost financování i na ochranu redakční nezávislosti, které stanovuje Evropský akt o svobodě médií (EMFA).
Změna není nezbytná
Argument o nutnosti změnit český poplatkový model kvůli jeho údajné nespravedlnosti navíc podle studie není přesvědčivý. „Žádná z alternativ není založena na tom, zda a jak lidé média veřejné služby skutečně využívají – ve všech případech by povinnost přispívat stejně dopadala na velkou část společnosti,“ říká Alice Němcová Tejkalová. Přechod na financování ze státního rozpočtu by navíc nutně neodstranil ani nespravedlnost z hlediska výše platby, protože ta závisí na konstrukci daňového systému. Zatímco v progresivních systémech (např. v Norsku či Dánsku) je tento model spravedlivější než plošný poplatek, v českém kontextu je třeba zohlednit relativně vysoké zdanění nízkopříjmových zaměstnanců.
Z analytické studie tak vyplývá, že změna stávajícího modelu není nezbytná a přinášela by více rizik. „S ohledem na aktuální politickou diskuzi však přesto studie představuje tři možné alternativy jako analytické scénáře,” objasňuje Klára Smejkal. Jsou jimi: (1) plošný poplatek na domácnost, (2) samostatná daň a (3) financování ze státního rozpočtu s posílením ústavních pojistek, aby jeho změna vyžadovala širší parlamentní konsenzus místo pouhé většiny ve sněmovně. Tyto scénáře zároveň ukazují, že navrhnout a implementovat funkční náhradu poplatkového modelu bez vzniku nových významných rizik je institucionálně i politicky náročné.
Situace v Evropě
V Evropě lze rozlišit dva hlavní modely financování médií veřejné služby: přímé financování veřejností a financování ze státního rozpočtu. Oba hlavní modely jsou v Evropě přibližně stejně rozšířené a ve většině zemí je doplňují příjmy z reklamy a dalších komerčních aktivit, které však mají pouze vedlejší význam.
Pro hodnocení jednotlivých modelů lze použít osm analytických kritérií vycházejících ze zákonného rámce, zejména z EMFA, z mezinárodních doporučení k fungování médií veřejné služby a z odborné literatury: (1) nezávislost na politické moci; (2) adekvátnost a udržitelnost financování; (3) předvídatelnost; (4) spravedlnost (z hlediska vymezení okruhu plátců i výše příspěvku); (5) transparentnost; (6) odpovědnost a vztah k veřejnosti; (7) administrativní náročnost a náklady na správu systému; a (8) kompatibilita s digitálním mediálním prostředím.
Komparativní analýza ukazuje, že jednotlivé modely financování a jejich varianty se z hlediska většiny kritérií významně liší.
Přímé financování od občanů:
- Dosahuje lepších výsledků v oblasti politické nezávislosti, adekvátnosti a předvídatelnosti financování (např. Německo, Velká Británie, Portugalsko), a to i díky vyšší transparentnosti a přímé vazbě mezi veřejností a financovanou institucí.
- Stabilitu tohoto modelu lze dále posílit nástroji, jako je automatická valorizace výše poplatku (Česko), stanovení výše poplatku nezávislým orgánem (Německo) nebo víceletý finanční rámec (Velká Británie).
- Jeho slabinami zůstávají vyšší administrativní náročnost a nižší míra sociální redistribuce.
Financování ze státního rozpočtu:
- Vykazuje v řadě dimenzí vyšší míru rizika a méně příznivé výsledky, zejména pokud jde o politickou nezávislost, transparentnost, adekvátnost a předvídatelnost financování i odpovědnost vůči veřejnosti, mimo jiné proto, že oslabuje přímou vazbu mezi občany a médii veřejné služby.
- Je citlivější na politický kontext a výkyvy politického cyklu, což může negativně ovlivňovat nezávislost, dlouhodobé plánování i přiměřenost financování (viz např. zkušenosti ze Španělska, Francie, Estonska, Slovenska nebo Maďarska). V zemích s vysokou mírou politického konsenzu a stabilní politickou kulturou respektující nezávislost médií veřejné služby může fungovat relativně efektivně (např. Norsko, Dánsko), avšak ani zde není zcela imunní vůči politickým zásahům.
- Jeho výhodou je naopak nižší administrativní náročnost a potenciálně vyšší míra sociální spravedlnosti v případě progresivního daňového systému.
Plánované zrušení části poplatků
Analytická studie navazuje na akci „S poplatky, nebo bez? Expertní panel k možnostem financování médií veřejné služby v ČR“, která na FSV UK proběhla začátkem března 2026. Obě aktivity reagují na aktuální debatu o změně financování médií veřejné služby, kterou současná vláda otevřela ve svém programovém prohlášení.
Andrea Hanáčková při jednání expertního panelu. Foto: fsv.cuni.cz
V něm počítá se zrušením televizních a rozhlasových poplatků, ale konkrétní podoba ani základní obrysy navrhované náhrady dosud nebyly zveřejněny. V průběhu března 2026 pak zástupci vládní koalice oznámili, že ještě před změnou modelu financování připravují poslanecký návrh zákona, který má zrušit povinnost platby televizních a 28 rozhlasových poplatků pro firmy, osoby starší 75 let, nezaopatřené osoby do 26 let a osoby se zdravotním postižením. Podle České televize a Českého rozhlasu by uvedení této změny do praxe znamenalo ztrátu 30 % současných příjmů z poplatků.
V pátek 10. dubna 2026 pak ministr kultury Oto Klempíř po setkání s generálními řediteli ČT a ČRo uvedl, že jeho resort chystá zákon, který zruší poplatky a zavede financování ze státního rozpočtu. Zároveň uvedl, že obě média zůstanou samostatná a nebudou sloučena.
Expertní studie je ke stažení zde.