Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Jan Verner začal hned na začátku svého vysokoškolského studia pracovat v oboru. Studium záchranářství na Fakultě zdravotnických věd UP spojil s dobrovolnictvím ve Vojenské nemocnici Olomouc na covidových odděleních.
Letos školu dokončil a začal pracovat jako řidič vozidla zdravotnické záchranné služby. Na získané zkušenosti z nemocnice nedá dopustit.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
Bylo to v prváku za covidu v roce 2020, když z nemocnic přišla zpráva, že budou potřebovat dobrovolníky na nekvalifikované pozice. Škola nás e-maily vybízela, abychom se zapojili. Výzvy mířily především na starší ročníky, druháky a třeťáky, kteří už něco uměli. Pomáhali pak na ARO nebo JIP. Já jsem byl ve škole teprve 14 dní, ale pomáhat jsem chtěl taky. Oslovil jsem proto Vojenskou nemocnici Olomouc, jestli by mě nevyužili. Chtěl jsem pomoct, ale také získat nějaké zkušenosti.
Podařilo se?
Nastoupil jsem na pozici pomocné síly na „záchytce“, kde Vojenské nemocnici chyběli kmenoví zaměstnanci, protože je přesunovali na covidové oddělení. Ale hned po čtyřech směnách, které byly na záchytce úplně ukrutné, za mnou přišla hlavní sestra, jestli by mi nevadily obleky a štíty. Souhlasil jsem, takže mě na covidové oddělení přeložili taky. Byl jsem za tu příležitost rád.
Jak to vypadalo na covidovém oddělení?
Vzpomínám si na první den, kdy se tam všechno zařizovalo a všichni nováčci jsme se učili, jak to funguje s ochrannými pomůckami. Naštěstí tam byl tým hodných, vysoce kvalifikovaných sestřiček, které nám pomohly. Se mnou nastoupily ještě dvě spolužačky, které už byly ve druháku a třeťáku, takže už aspoň něco věděly, ale mě vlastně sestřičky musely naučit úplně všechno. Ze začátku jsem byl taková „tupá síla“, která nic moc neuměla, ale postupem času jsem se snad vypracoval.
Nevnímaly vás sestřičky jako zátěž, když se kromě pacientů musely starat ještě o vás?
Myslím, že mě nikdy jako přítěž nebraly. Dočkal jsem se opravdu velmi vřelého přijetí. Obzvlášť na počátku covidu to v nemocnicích byla taková improvizace, že byl personál rád za úplně kohokoliv.
Často se poukazovalo na psychickou i fyzickou náročnost této péče. Jak jste to vnímal vy?
Zpočátku pro mě bylo těžké si na ochranné pomůcky zvyknout. Člověk si musel najít nějaký režim, aby to pak na oddělení zvládnul. Před službou se musel najíst, napít, dojít si na záchod, aby tam potom mohl vlítnout a chvíli fungovat. Aby se pak na oddělení z vyčerpání neskácel. Musel jsem se naučit nasoukat do obleku, aby mi to netrvalo hodinu, a taky se v něm efektivně pohybovat.
Nejhorší byl první měsíc, kdy jsem se učil všechny věci, jak to na oddělení chodí. Pak už to šlo. Začal jsem ošetřovatelskou prací, pomáhal jsem u ranní hygieny, převlékání postelí a dělal i další práce, u kterých jsem si říkal, že sestřičkám uleví.
Co všechno obnáší ranní hygiena?
Musíme ke každému pacientovi přijít a doprovodit ho do sprchy nebo mu donést lavor, kde se může omýt. Případně vyměnit pyžamo, povlečení atd. Prostě, aby se pacient cítil aspoň trochu dobře.
To jsou práce, které po určitém zácviku zvládne asi každý. Dostal jste se i k něčemu kvalifikovanějšímu?
Ano, postupem času mě sestřičky pouštěly i ke kvalifikovanější práci. Byl jsem za to opravdu rád a zpětně si toho velmi vážím. Řekl bych, že mi v určitý moment začaly moji pomoc trochu vracet. Když jsem měl hotovou svou práci, nechaly mě píchnout žílu, rozdat léky nebo napojit infuzi. Získával jsem tam dovednosti, které jsem předtím neměl.
Jak dlouho jste v nemocnici pomáhal?
Dohromady asi devět měsíců od podzimu 2020. Zároveň jsem do toho měl distanční výuku, kterou jsem si často pustil na sesterně anebo jsem si ji tam aspoň nahrával. Ve zkouškovém období mě sestřičky do nemocnice vůbec nechtěly pustit, dokud nebudu mít hotové zkoušky, ale i tak jsem měl okolo pěti směn za měsíc. Za normálních okolností jsem odpracoval zhruba třináct směn měsíčně. Délka směny záležela na tom, co bylo zrovna potřeba. Někdy to byly ranní, kdy jsem jen přišel pomoct na hygieny a poté jsem mohl hned domů. Později, až jsem se zapracoval, jsem sloužil dvanáctky, což je klasicky přes den nebo noční.
Staral jste se i o pacienty, kteří na existenci covidu nevěřili?
Byli i takoví. Někteří dokonce až do poslední chvíle. I ve fatálním stavu pořád nevěřili, že ta nemoc existuje.
Čím si tedy svůj špatný stav vysvětlovali?
Neptal jsem se jich na to. Byl to takový můj ochranný mechanismus. Jejich přístup mi hodně vadil. Bylo to pro mě hodně psychicky náročné. Poskytnul jsem jim profesionální přístup, který jsem měl, a šel jsem dál. Nebyl jsem vůbec schopný se s nimi o covidu bavit. Naštěstí bylo takových lidí jen pár.
Objevilo se i pár nepříjemných lidí, občas nám někdo vynadal nebo dokonce řekl, že máme jít někam. Ale vesměs byli lidi opravdu vděční, stejně tak jejich rodiny. To bylo naopak velice příjemné. Do dnešního dne mám schovaných několik děkovných vzkazů, ze kterých jsem měl opravdu radost. Mám je připíchnuté na nástěnce, a když mám slabší chvilku, jdu se na vzkazy podívat. U státnic jsem se na ně díval poměrně často. Myslím, že pacienti hlavně oceňovali, že jsem si s nimi často povídal.
Co vám dobrovolnictví přineslo?
Jsem strašně vděčný, že jsem do toho šel, i když to chvílemi bylo smutné a těžké. Získal jsem zkušenosti, které jsou úplně k nezaplacení. Tak dlouhá a souvislá praxe byla fakt dobrá.
Naučil jsem se, jak to vlastně v nemocnici vypadá, jak to tam chodí. Poznal jsem režim na standardním oddělení, jak se postupuje od příjmu až k propuštění, co se děje, když někdo umře.
To byla také velká zkušenost. Poprvé jsem se setkal se smrtí tak napřímo, což pro mě byla velká škola. Do zdravotnictví jsem přicházel s takovým spasitelským dojmem, že všechny zachráníme a kdo přijde do nemocnice, odchází za týden domů zdravý. Ale zjistil jsem, že lidí, kterým nedokážeme pomoct a zemřou nebo už nebudou moct žít normální život, taky není málo. Uvědomil jsem si, co je v životě důležité. Neřešit blbosti a radovat se i z malých věcí.