Když se podívám do jeho životopisu, zdá se mi, že vždy předběhl dobu a svou prací naznačoval, co se bude dít a kde nás jako lidstvo v budoucnu čeká nějaká potíž. Vystudoval ochranu životního prostředí v letech, kdy to spíš než atraktivní bylo divné, specializoval se na globální environmentální problémy a výzvy a udržitelný rozvoj už v čase, kdy o něčem takovém mnozí z nás nejenže nepřemýšleli, ale ani neslyšeli, a dokonce založil studijní obor Mezinárodní rozvojová studia. Takže s kým jiným než s docentem Pavlem Nováčkem z Přírodovědecké fakulty UP vést rozhovor o tom, kam náš svět spěje a jak si v něm stojíme.
Rozhovor s Pavlem Nováčkem vyšel v aktuálním vydání magazínu Žurnál UP, který si můžete přečíst zde.
Člověk se vás skoro bojí zeptat, čemu se aktuálně věnujete, protože je skoro jisté, že nás pak zase něco doběhne.
Bát se určitě nemusíte, v mém centru zájmu je teď něco, čemu se říká foresight, česky řečeno studium možných budoucností. To není ambice předpovídat, co se stane, ale spíš se pokusit vytvářet vějíř možných budoucích scénářů toho, co by se za jistých okolností mohlo stát. A nemám na mysli jen rizika, ale i příležitosti. Samozřejmě platí, že téměř nikdy se netrefíme a je třeba s tím počítat. Přesto si myslím, že je dobré se připravit na situace, které by mohly nastat. Stojí za to připomenout myšlenky Nassima Nicholase Taleba, který říká, že vždy přijde něco, na co nejsme připraveni, tzv. černá labuť, a my bychom se měli snažit být antifragilní neboli nekřehcí. Jednoduše řečeno mít schopnost díky nečekaným situacím, tlakům nebo chybám zesílit, zlepšit se, být odolnější.
Už jsme toho zažili docela hodně: pandemii covidu, válku v naší blízkosti, uprchlické vlny. Přesto se mi zdá, že jsme byli znovu a znovu zaskočeni. Dalo se něco z toho předvídat?
Většina z toho, co jste vyjmenovala. Že přijde covid nebo něco podobného, se dalo čekat. Ale nevěděli jsme kdy a v jaké podobě. Jen připomínám, že například po první světové válce přišla pandemie španělské chřipky. Zajímavé na pandemii covidu spíš bylo, jak jsme byli nepřipraveni. Podobně migrační vlna se vzhledem k tomu, co se dlouhodobě děje ve světě, dala také očekávat. Ale ono „Zvládneme to!“ německé kancléřky Merkelové bylo naivní. A válka? Myslím, že si nepřipouštíme, že se nás může v budoucnu dotýkat mnohem více než dosud.
Jaké nové hrozby či rizika jsou před námi? Tedy kromě dalších pandemií a válek?
Myslím, že budou spojeny se životním prostředím a s tím souvisejícím úbytkem biodiverzity, tedy ztrátou rostlinných a živočišných druhů. Vidím riziko v ohrožení ekosystémů, které bude nevratné. Příroda si asi zase nějak pomůže, otázka je, jak se s tím vyrovnáme my lidé.
Jak nás ovlivní klimatická změna?
Upřímně řečeno, zcela přesně to nevíme. Dnes i ty nejlepší modely, které máme, předpovídají, co se stane, když se oteplí o dva, tři stupně. Ale co bude dál…? V roce 1998 jsem měl možnost pobývat s profesorem Josefem Svobodou, světově uznávaným polárním ekologem. On upozorňoval, že kvůli klimatické změně, oteplení na severní polokouli, můžeme paradoxně přijít o Golfský proud a může nastat velmi výrazné ochlazení. Tak si vyberte. Proto jsem na vaši otázku odpověděl, že popravdě nevíme, co bude. Víme, co by logicky mělo nastat, ale zda to tak bude… Jisté je, že si zahráváme s něčím, co moc nechápeme a čehož důsledky nebudeme moct nějak zásadně ovlivnit.
Je současný systém globální spolupráce funkční právě v ochraně planety? Protože zesilují nacionalistické zájmy, které se určitě projeví v jistém izolacionismu, uzavírání se.
Pravděpodobně se bude postupně utvářet nějaký jiný systém, protože ten stávající už nereflektuje změny, k nimž došlo. Když si vzpomenu na počátek 90. let minulého století, jaké obrovské naděje a optimismus nám přinesl pád komunismu. A nejen nám ve střední a východní Evropě. Z globálního pohledu to byla doba Francise Fukuyamy a jeho knihy Konec dějin a poslední člověk, kde se zamýšlel nad vývojem lidstva a velmi optimisticky došel k tomu, že skončil poslední střet velkých ideologií, zvítězila liberální demokracie a teď už se to jen bude vylaďovat podle místních podmínek.
Na Fukuyamu reagoval svým Střetem civilizací Samuel P. Huntington…
Ano a připomenul nám, že svět bude složitější a že budoucí konflikty nebudou mezi státy, ale mezi kulturami, civilizacemi. Stále ale byla snaha se dobrat nějakého mezinárodního pořádku, jakýchsi pravidel globálního řízení. Pozor, nemluvím o globálním vládnutí, ale o pravidlech, na nichž se můžeme shodnout. Podobně jako když víme, že na křižovatce jedeme na zelenou a na červenou stojíme. Obecná pravidla, která nám zachrání život. Podrobně se proměně světa věnovala kniha Naše globální sousedství, která už v roce 1995 nejenže analyzovala tehdejší světový řád, ale upozorňovala na potřebu změnit systémy mezinárodních institucí, včetně OSN, aby odpovídaly novým globálním výzvám. Dodnes je to inspirující text, ale realita je už jinde.
Pavel Nováček (* 1961)
Vědec, ekolog, pedagog, spisovatel a fotograf. Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UP, kde vystudoval obor Ochrana přírodního prostředí. Profesně se zaměřuje na globální environmentální problémy, udržitelný rozvoj a studia možných budoucností (foresight). Založil studijní obor Mezinárodní rozvojová studia. Několik let vedl katedru rozvojových a environmentálních studií PřF UP, kde jako docent stále působí. Byl aktivní v různých mezinárodních organizacích, např. byl členem Řídicí rady Millennium Project (Washington, D.C.), byl také předsedou České asociace Římského klubu. Je autorem řady odborných i populárně naučných knih, např. Lidský příběh – Hledání udržitelného rozvoje a jeho smyslu, Světopis: Letem proměnlivým světem atd.
Mluvíme o udržitelnosti. Není to jen iluze? Ptám se i proto, že můžu v Olomouci třídit plasty a pak vidím, jak někde tisíce kilometrů daleko hoří jejich hromady, splašky tečou do moře. Co když my v Evropě budeme zelení od hlavy k patě a svět bude jinde?
Racionálně vzato to z vašeho pohledu může vypadat zbytečně. Že jste v menšině a většina světa se chová jinak. Ale dovolím si malou historickou vsuvku. Ještě před pěti sty lety by sotvakdo předpovídal, že Evropa bude tak úspěšná, jako je dnes. Byl to kontinent rozervaný válkami, epidemiemi a spíše by asi tehdy lidé sázeli na Osmanskou říši, Čínu nebo Japonsko. Ale díky renesanci, osvícenství, vědeckotechnické revoluci a především využití fosilních paliv pro parní stroje jsme se na přelomu 19. a 20. století stali vůdčí silou. A dodnes se nás velká část světa snaží následovat a dosáhnout naší materiální úrovně a kvality života. Ale jestliže jsme díky využití fosilních paliv ukázali cestu rozvoje jedním směrem, možná je teď čas ukázat právě v Evropě alternativní cestu. Protože od poloviny 20. století sami poznáváme, že ta úspěšná cesta má i negativa, kromě jiného znečištění prostředí. Nezapomeňte, že nás není na světě jeden a půl miliardy jako v roce 1900, ale osm a půl miliardy. A všichni máme materiální nároky. Takže já bych na třídění nerezignoval.
Různé udržitelné koncepty už dnes vyzývají, ať méně nakupujeme, jsme víc lokální. Myslíte, že to zvládneme? Dobrovolně se omezovat a zároveň uspokojit všechny naše potřeby?
Myslím, že je potřeba přistupovat ke všemu rozumně. Nehnat nic do extrému. Člověk by se měl snažit chovat šetrně, chcete-li uvědoměle skromněji, ať už se to týká spotřeby energií, vody nebo třeba dopravy. Ale opravdu pozor na extrémy. Když to přeženete, tak snadno získáte dojem, že ostatní nejsou tak uvědomělí jako vy, dělají málo, a pak zahořknete: „Já jsem se obětoval a není to k ničemu.“ Neobětovávejme se. Nestavme se do role mučedníků. Jen se snažme, samozřejmě každý podle svých možnosti, žít jaksi střízlivě.
Jak se jako vědec zvyklý pracovat s fakty, ověřitelnými daty, díváte na to, že v roce 2026 se na roveň vědeckým poznatkům dávají někdy i obskurní teorie?
Asi si hodně fandíme, když se nazýváme člověk rozumný, homo sapiens nebo dokonce moudrý, a čas od času máme potřebu se chovat neracionálně. Možná jsme jako lidstvo ve fázi, kdy si dostatečně nevážíme toho, co máme, a budeme o to muset přijít. Kdo ví.
Celý rozhovor vedeme o světě. Jaký byl, jaký je, jaký bude. Vy jste i díky profesi procestoval desítky zemí. Změnilo vás to v pohledu na svět?
Určitě. Od mládí mě fascinovalo poznávat cizí země a kultury a snažit se to poznání přetavit v něco užitečného. Měl jsem mimořádné štěstí, že jsem se mohl stát učitelem, a to, co jsem se na cestách naučil, jsem mohl využít při své práci. Bylo přínosné řadu míst navštívit, poznat a získat tak hlubší povědomí o tom, co a proč se kde děje. Nejde všechno jen studovat od stolu v kanceláři.
A má smysl ještě mít ten osobní prožitek, když už všechno vidíme na sociálních sítích? Doporučujete studentům, aby vyrazili do světa?
Jsem bytostně přesvědčen o smyslu osobní zkušenosti. To je k nezaplacení. Ledacos si můžete nastudovat, prohlédnout na internetu, ale sociální sítě vám nenahradí osobní kontakt s lidmi i jinými kulturami. Ten prožitek je nepřenositelný. Samozřejmě, že nemusíme všichni cestovat tak zběsile, jak se to mnohdy děje. Zase jsme u té rozumné míry. Tu si musí najít každý sám.
Mimochodem, co ekolog ve vás a uhlíková stopa?
Asi půjdu do environmentálního předpeklí… Snad mi přičtou k dobru, že jsem ty zkušenosti zužitkoval ve své práci.
Díváte se na svět, v němž se rozmáhá umělá inteligence, s obavami, nebo nadějemi?
Mám obavy, co její rozvoj způsobí. Věřím, že se s ní následující generace vyrovnají, ale než se s ní naučíme pracovat, může způsobit chaos.
Jsme vůbec mentálně připraveni na tak rychlý rozvoj technologií?
Jsem přesvědčen, že nejsme. Ale to už psal v roce 1970 futurolog Alvin Toffler v knize Šok z budoucnosti. Už tehdy varoval, že změny, ať už technologické, sociální nebo kulturní, přicházejí rychleji, než jsme schopni je zpracovat a adaptovat se na ně. A teď se vše zrychlilo násobně. Někteří odborníci říkají, že je zatím vše v pořádku, je to jen vyhodnocování dat, nebojme se. Jiní stejně kvalifikovaní vyzývají: Zastavme to hned! Nevíme, kam se řítíme. A teď si vyberte. Jdeme do něčeho neznámého.
Co vás dnes nejvíc znepokojuje? Omlouvám se, ale vy jste pro mě takový katastrofický vědec.
To snad ne! To bych nechtěl být. A co mě znepokojuje? Asi zmatení pojmů, které slyšíme dnes a denně. Nechci moralizovat, to rozhodně ne. Ale jako by přestalo platit to, na čem se dřív shodla naprostá většina lidí, a to bez ohledu na vzdělání. Dnes zjišťuju, že si s některými lidmi nerozumím, a ptám se, kde k těm názorům, jimiž argumentují, přišli. Je možné, že oni mě vnímají také tak. Zdá se mi, že prožíváme dobu chaosu, zmatků, která se projevuje nejen ve světových událostech, ale i v našem privátním životě. Ztrácíme názorově blízké lidi, a i když si jich třeba vážíme, přestáváme jim rozumět.
Kde člověk bere naději, že to neskončí, že přežijeme další a další katastrofu?
Při vší nejistotě a zmatcích tohoto světa jsem hluboce přesvědčen, že život nekončí smrtí. To ale neznamená, že máme rezignovat a o nic se nesnažit. Jen si myslím, že jsme na světě spíš proto, abychom se něco naučili, a i když se nám všechno nedaří, dopadne to dobře. Věřím tomu.
Takže vědci kromě faktů pomáhá i víra. Jak to jde dohromady?
Docela dobře. Významný americký paleontolog a evoluční biolog Stephen Jay Gould říkal, že věda odpovídá na otázky, jak svět funguje. Ale nemůže prokázat ani vyvrátit, jaký je jeho význam a smysl. V tom může pomoci víra, v tom nejširším slova smyslu. Víra a věda nejdou proti sobě, jdou souběžně. Ne všechno je v našich rukou. Ale člověk má dělat to nejlepší, čeho je schopen.