Mluví jasně. Mluví zřetelně. Mluví hlasitě. Mluví česky. Hezky česky. Aby také ne. Češtinou žije, češtinu studuje, češtinu učí, češtinu popularizuje a v budoucnost češtiny věří. Ondřej Bláha je totiž bohemista.
Působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a jeho hlas znají kromě studentů i posluchači Českého rozhlasu Olomouc, kde má už několik let svůj pořad Okolo češtiny.
Je rok 2017 a my spolu stále ještě mluvíme česky. Je to překvapivé, nebo ne?
Asi moc ne. Když se totiž podíváte na mapu, uvidíte, že areál, ve kterém žila a žije čeština, je opravdu hodně hluboko zapíchnutý do areálu německojazyčného. Kdyby už naši předkové neměli schopnost uchovávat si i v takové opovážlivé geografické pozici svoji kulturu a jazyk, zanikla by čeština nejpozději v 18. století. Myslím, že jsme vlastně z přítomnosti velkých cizích kultur a cizích jazyků vytěžili maximum také pro kulturu a jazyk vlastní. Děláme to i dnes a věřím, že to uděláme kdykoli v budoucnosti.
Čeština se za posledních více než 25 let změnila. Co je příčinou? Změna systému, politika, technika…
Největší vliv mají technologie, protože ty zasahují každého. Politika je sice pro mnoho lidí důležitá, ale v soukromém životě člověka kraluje spíš ta technika. Rok 1989 byl jistě důležitým dějinným mezníkem, ale myslím, že jazyk politiky se vlastně nijak zásadně nezměnil. Mění se jen detaily, jako jsou klíčová slova, kterými politici vyjadřují konformnost s určitými myšlenkami a pomocí kterých navazují a udržují spojení s voliči.
Která klíčová slova se změnila?
Klíčová slova používaná v politice před rokem 1989 známe dobře – řeč byla hlavně o socialismu, o pokroku, o pracujících. Pokud jde o výrazy, které byly dominantou veřejných projevů v prvním desetiletí 21. století, zmínil bych třeba rozsáhlou skupinu složených slov s komponentem euro – anebo slova jako implementovat, projekt, fond nebo čerpání. Dnes jsou klíčovými slovy výrazy jako imigrace a jeho odvozeniny a prokazatelně stoupá frekvence slov spjatých se zachováváním nebo udržováním něčeho. Aniž bych byl nějaký analytik, myslím, že pro Evropany, včetně nás Čechů, bude tato doba přelomová.
V čem bude přelomová?
Bude se opět zvyšovat role jazyka jako symbolu etnické a kulturní identity. Integrace jazyků a kultur, kterou bylo možno pozorovat od 2. poloviny 20. století, bude nejspíš vystřídána dezintegrací. „Domácí“ bude preferováno před „cizím“. Vzroste zájem o staré kulturní hodnoty jednotlivých národů a třeba se pod tlakem událostí Evropa více rozpomene i na své antické, křesťanské a židovské kořeny. My Češi máme v tomto ohledu trochu náskok, protože jsme se v posledních desetiletích neintegrovali se světem víc, než jak jsme to dělali třeba s těmi zmíněnými Němci v uplynulých sedmi staletích. Nezašli jsme tak daleko jako jiné národy.
Rozumím tomu tak, že přicházející proměna Evropy, včetně jistých nacionalistických tendencí, může mít i pozitivní dopad, tedy posílení češtiny?
Může. Ale hned dodávám, že zatímco jazyková společenství jsou něčím přirozeným a starým, národ je pouze pracovním termínem, který má nejistý obsah. A nacionalismus je prostě jen jedna z forem zla, nic víc. To důležité je lingvocentrismus, který je typickým rysem středoevropských národů. Nejen Čechů, ale třeba i Němců, Slováků nebo Maďarů. Myslím, že lingvocentrické tendence u nás i jinde obecně sílí, protože lidé tuší, že jazyk je tím nejhmatatelnějším, z čeho se skládá jejich kulturní svět.
Řada zemí má speciální jazykové zákony, jimiž si garantuje obranu jazyka. My ne. Je podle vás takový zákon potřeba, nebo se jazyk udrží i bez něj?
Udrží se i bez zákona, stejně jako jiné věci. Zákon, který funguje například na Slovensku, byl využit, pokud je mi známo, jen minimálně. A to i přesto, že pocit ohrožení jazyka je na Slovensku zřejmě silnější než u nás.
Takže angličtina svět nepohltí?
Ne, angličtina bude mít co dělat sama se sebou. Když se podíváme do historie, vidíme často nějaký velký expandující jazyk typu latiny, který je zaštítěn a propagován nějakou autoritou, např. Římskou říší. Jakmile tato autorita zeslábne, začne se onen dříve expandující jazyk rozpadat a proměňovat, jak do něj na různých místech světa vzlínají vlastnosti jeho různých jazykových podloží. Ani angličtina se dlouhodobě neudrží v celku. Lze u ní očekávat stejný proces jako kdysi u latiny, byť na rozdíl od ní má angličtina výhodu, abych tak řekl, v technické podpoře. Média, internet a jiné technologie budou angličtinu, která je jazykem stejně impozantním a krásným jako latina, ještě dlouho udržovat v provozu a v dobré kondici.
Jak se projevuje na podobě jazyka používání technologií, psaní sms, sociální sítě?
Všechny jazyky se působením těchto médií „zmluvňují“. Prvky mluveného jazyka, zejména syntaktické, pronikají stále více i do textů psaných. Texty, které dnes čteme a píšeme, jsou mnohem jednodušší než texty sto let staré. Dnes je v textech také víc expresivity, což je zvlášť nápadný znak získaný z mluveného jazyka.
Co smajlíky? Patří do češtiny nebo je to jen grafický prvek?
Grafika je důležitá. Jazyk Facebooku a dalších elektronických médií je také v jádru mluvený. Mluvený jazyk je, na rozdíl od psaného, neúplný bez různých doprovodných neverbálních signálů. Takže zatímco taková Karolina Světlá užívala jazyka čistě psaného, precizního a soběstačného a za půl dne promýšlení a psaní dokázala i bez emotikonů vyjádřit vše podstatné, dnešní uživatel Facebooku je se vším hotov za pár vteřin. Co nestihl nebo nezvládl napsat, to vkládá do emotikonů.
Vzniká nový Akademický slovník současné češtiny – snad symbolicky je vzhledem k dnešní době už částečně dostupný na internetu. Měl by zahrnovat až 150 tisíc hesel a obsahuje zajímavá slova. Našla jsem třeba amaroun, tedy nové slovo původem z filmu. Takže nová slova stále vznikají?
Ano, nová slova vznikají neustále a ten proces není zachytitelný v úplnosti. Nejvíc nových slov vzniká v odborné komunikaci – předpokládá se, že v českých textech se takových nových slov ročně objeví kolem tisícovky. Vybavuji si třeba termíny jako arboriální „související s loubími, pergolami, zahradními besídkami“, netolismus „chorobná závislost na internetu“ nebo znetrestnit „zbavit nějaký čin charakteru činu trestného“. Nové bylo asi tak před patnácti lety třeba slovo vychytávka. Ujalo se, protože se hodilo a zároveň mělo v sobě cosi citového, což korespondovalo s aktuální tendencí k expresivnosti i ve veřejné komunikaci. Podobně vznikla třeba slova sluníčkářství nebo nepočečenštitelný.
Existuje průměrná slovní zásoba, kterou by měl mít průměrný Čech?
Čech s bohatým jazykem aktivně užívá tak zhruba deset tisíc slov. Jeho pasivní slovní zásoba pak bývá mnohokrát větší – odhadem je to asi padesát tisíc slov.
Co vás baví na studiu češtiny? Co se na ní dá ještě objevit?
Velice mě zajímají jazykové aspekty gramotnosti, hlavně na materiálu jazyků střední Evropy a v širší historické perspektivě. Chtěl bych detailně poznat, jaké změny probíhaly ve struktuře jazyků, když se tyto jazyky stávaly psanými a posléze tištěnými. A také, co se s jejich strukturou děje při procesech opačných, jako právě dnes, když se rozdíly mezi mluveným a psaným jazykem stírají. Závažné je také to, jak existence psaného jazyka s jeho precizností a možností zpětné reflexe a kontroly ovlivnila vůbec to, jak lidé vnímali svět. V době, kdy se jen mluvilo, to bylo jiné než od chvíle, kdy se začalo psát a číst.
Když mluvíte o počátcích gramotnosti, o jaké době mluvíte?
Něčím exkluzivním u nás gramotnost přestala být v 15. století. Jedním z mnoha dokladů velmi rané poptávky Čechů po psaných textech je fakt, že čeština byla teprve pátým jazykem, ve kterém byla vytištěna bible – Bible pražská z r. 1488 má své předchůdce jen v tištěných biblích latinské, německé, italské a katalánské. Vysoká úroveň gramotnosti byla jistě velmi důležitým faktorem, který utvářel atmosféru střední Evropy. A já bych chtěl na středoevropském jazykovém materiálu ověřovat platnost tezí, které na téma kulturotvorného významu gramotnosti v dějinách vznesli např. Walter Ong nebo Eric Havelock. Je to velice složitá, ale zajímavá problematika, která se dá vztáhnout i na dnešek, protože právě dnes se objevuje nově nebo „staronově“ cosi jako semigramotnost.
Co to je?
Přibližná gramotnost. Děti jsou dnes schopny číst a psát, ale nedělají to tak automaticky a samozřejmě jako jejich rodiče a prarodiče. Čtení se už neděje úplně spontánně. Mám kolem sebe hodně dětí, a ačkoli jsou to děti celkem chytré, tak si automaticky nepřečtou nápis, kolem něhož jdou a který si zrovna neplánují přečíst. Neexistuje u nich stav „čtu, i když nechci“. Dnešní děti prostě nejsou už tak „absolutně“ gramotné jako dřívější generace.
Myslíte, že vás čeština něčím ještě překvapí?
Určitě. Čím víc toho člověk prozkoumá nebo přečte, tím víc nových otázek si zákonitě klade. Když jsem psal knížku o jazycích střední Evropy, uvědomil jsem si, že jazykový systém češtiny se mnohem víc, než by člověk čekal, podobá jazykovému systému maďarštiny. Dva vzájemně nepříbuzné a nesrozumitelné jazyky mají překvapivě podobné rysy ve zvukové i gramatické rovině.
Co čte bohemista?
Každý večer čtu našim dětem – v poslední době to byly všechny díly Hraničářova učně a Bratrstva od australského spisovatele Johna Flanagana. Ty další tři hodiny, které denně trávím četbou „pro sebe“, zabere především spousta odborné literatury. Ale vedle toho si čtu pro potěšení vždycky také nějakou lehčí knížku mimo obor. Například teď jsou to Dějiny amerického národa od Paula Johnsona. Je to takové poučné a příjemně rozčilující čtení.