Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. S trochou nadsázky se dá říct, že Zdeňka Stixová, studentka fakulty zdravotnických věd, s dobrovolnictvím začala díky vévodovi z Edinburghu. K získání jeho ceny byla totiž dobrovolná pomoc jednou z podmínek.
Už na gymnáziu v Moravském Krumlově, odkud pochází, se také začala podílet na pořádání Emil Open, sportovní události pro handicapovanou mládež. Lidem se zdravotním postižením se bude věnovat i v profesním životě. Na Fakultě zdravotnických věd Univerzity Palackého započala druhý ročník studijního programu Ergoterapie.
Co vás přivedlo k dobrovolnictví?
V průběhu střední se mi v rámci Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (anglicky The Duke of Edinburgh's International Award, zkráceně DofE, pozn. red.) naskytla možnost dobrovolničit v rodinném centru v Moravském Krumlově, a protože za covidu se centrum uzavřelo, pomáhala jsem pak ještě seniorům, kterým jsem rozvážela jídlo.
Můžete přiblížit, v čem DofE spočívá?
Je to program určený mladým lidem, ve kterém si každý vybírá ze tří úrovní, podle nichž se pak odvíjí časová náročnost. Já jsem absolvovala nejkratší bronzovou úroveň, která stejně jako ostatní zahrnuje stanovení a následné splnění určitých cílů ve třech oblastech: dobrovolnictví, sportovní aktivita a zdokonalení se v určité dovednosti. Každý si navíc vybere jednu oblast, které se bude věnovat o něco déle. Na konci programu se pak ještě zúčastní společné expedice s ostatními účastníky.
Já jsem si jako hlavní oblast zvolila právě dobrovolnictví, takže jsem jej dělala nejdéle, půl roku. Práci v rodinném centru jsem si domluvila přes jednu známou.
Už několikátý rok také pomáháte s organizací sportovní akce pro handicapované Emil Open, jak jste se dostala k této činnosti?
Vše nejspíš začalo už v mých jedenácti letech, kdy jsme se s rodiči začali účastnit různých jiných podobných akcí. Taťkův příbuzný a současně i mamčin kolega z práce je vozíčkář, ale zároveň velký sportovec, který do toho zatáhl všechny okolo sebe. Hrozně mě to tenkrát bavilo a získala jsem nové přátele i zážitky.
Ve třeťáku na gymplu jsem potom narazila na video o Emil Open od jihomoravského hejtmana Jana Grolicha, které mě zaujalo. Říkala jsem si, že to bude podobné tomu, co jsem už znala, ale zároveň jsem si takovou akci chtěla vyzkoušet i z jiného úhlu pohledu než jen jako účastník.
Přihlášení pak nebylo složité, byli rádi za každého člověka. Pouze jsem vyplnila dotazník, napsala, co mě baví, co studuji a jaké mám preference ohledně pozice, kde bych chtěla pomáhat.
Jaké jsou možnosti?
Můžete pomáhat na sportovištích, při ubytování nebo s dopravou. Kdo umí jazyky, může být i delegát zahraničních výprav. A pak je tam ještě pomoc s produkcí nebo doprovodným programem, takže si každý může najít, co mu bude sedět.
Co jste si vybrala vy?
První rok jsem v dotazníku neměla žádnou preferenci a nechala jsem se překvapit. Nakonec jsem pomáhala při ubytování, kde jsme museli účastníky zaregistrovat, převzít od nich potřebné dokumenty, zkontrolovat, jestli přijeli opravdu všichni sportovci, a předat jim základní informace o tom, kde se budou stravovat, jak to funguje s dopravou atd. Bylo to hodně o komunikaci. Člověk musí být pořád v pozoru a řešit další a další objevující se problémy.
Příští rok jsem s ubytováním pomáhala znovu, protože už jsem se znala s koordinátory, měla jsem tam kamarády a věděla jsem, jak vše funguje. Tento rok jsem si k tomu ještě navíc vyzkoušela pomoc u plavání a u bocce, kde už jsem vypomáhala i ve svém prvním roce.
Předpokládám, že bocce je specifický sport pro handicapované…
Ano, máme tam také klasické sporty, jako je atletika, plavání nebo stolní tenis. Letos jsme dokonce poprvé organizovali i lukostřelbu nebo cyklistiku. Ale soutěží se i ve sportech určených přímo pro handicapované, což je právě boccia nebo bocce. Boccia je halový sport, něco jako pétanque. Hrají ho hlavně lidé se závažnějším tělesným postižením, kteří třeba hýbají jen hlavou. Bocce je obdobná hra, jen se hraje venku. Ta je zase zaměřená především na mentálně postižené.
Co obnáší pomoc na sportovišti?
Všechno možné. Organizujeme, které týmy mají zrovna hrát, kdo má jít na start. U bocce podáváme míče a jsme k ruce rozhodčímu, aby vše probíhalo v pořádku. Bylo taky fajn, že v rámci bocce existuje soutěž smíšených dvojic, při které hraje zdravý s handicapovaným, takže jsem si se dvěma mentálně postiženými kluky mohla dokonce i zahrát.
Vyhráli jste?
Nevyhráli. Kazila jsem jim to.
Studujete ergoterapii, ovlivnily vás zkušenosti z dobrovolnictví při volbě oboru?
Už dlouho jsem věděla, že se tímto směrem chci ubírat, a možnost vyzkoušet si pracovat s handicapovanými mě v tom utvrdila. První ročník Emil Open mě úplně nadchl, protože tam panovala skvělá atmosféra a účastníci si to opravdu užívali. Vždycky jsem z té akce přijela domů úplně nabitá energií. Ergoterapie je hlavně o pomoci navrátit handicapovaným jejich soběstačnost a co nejvíc zvýšit jejich nezávislost na svém okolí. Na Emil Open jsem jim mohla být mnohem blíž a trochu si to zkusit.
Přinesla vám tato zkušenost ještě něco?
Jako u každého jiného dobrovolnictví, i zde jsem získala nové přátele a zážitky. Dokonce se mi tam propojily také známosti z akcí, na které jsme jezdili dříve s rodiči.
Ta práce mě jednoduše nabíjí. Žiju tím. Sportovci mohou být z řad dětí ze speciálních škol nebo dětských domovů až po téměř profesionální boccisty z Chorvatska, kteří k nám přijedou opravdu závodit. Všichni se na soutěž celý rok připravují, aby pak mohli přijet do Brna, zaběhat si pár rovinek a získat medaili. Vidím jejich radost a jsem z toho sama šťastná. Člověk pak cítí, že je opravdu platný a jeho pomoc stála za to. Že těm mladým zpříjemní pár dní a může jim zprostředkovat pozitivní zážitky.