Josef Jařab: Amerika Trumpa přežije

Profesor anglické a americké literatury, literární teoretik, překladatel, emeritní rektor UP. Josef Jařab.
Foto: Gabriela Knýblová a archiv Žurnál UP
Pondělí 25. prosinec 2017, 7:00 – Text: Ivana Pustějovská

Když letos slavil kulatiny, poskytl bezpočet rozhovorů. Vyprávěl o dětství ve Slezsku, o tom, jak přišel na univerzitu a jak pak jako první svobodně zvolený rektor pomáhal v roce 1990 odsunout sovětské vojsko z města, jak našel v kanceláři tajný trezor a v něm revolver, jak letěl s Havlem do Ameriky, jak se stal rektorem Středoevropské univerzity, jak byl senátorem... Navíc dokončoval své paměti. Vzpomínky, vzpomínky, vzpomínky. Není divu, že než položím první otázku, předběhne mě: „Ale nebudete se mě ptát, jak jsem byl malý, že? Já už si skoro myslím, že jsem ani malý nebyl.“

Ne, nebudu se ptát na dětství, mnohem víc mě zajímá, jak se uznávaný amerikanista vyrovnává s Trumpovou Amerikou a jak se intelektuál, který měl blízko k názorům Václava Havla, dívá na dnešní svět. 

Rok 2017 je rokem, v němž Americe vládne nový prezident. Zvolení Donalda Trumpa bylo pro hodně lidí po celém světě velkým překvapením. Vy jste ho čekal?

Nečekal a myslím, že to nečekala ani polovina Ameriky, dokonce více než polovina, protože víme, že o tři miliony lidí více volilo paní Clintonovou. Navzdory číslům ale americký volební systém dovolil, aby byl Donald Trump zvolen. Já jsem byl do posledního okamžiku přesvědčen, že se to nemůže stát, a tak teď mám hodně důvodů k přemýšlení, proč se to stalo. Mnoho důvodů k přemýšlení má i Amerika, a protože je to stále supervelmoc, tak má hodně k přemýšlení i ostatní svět. Krátce řečeno – Donald Trump jako americký prezident je šok. New York Times Book Review dokonce uveřejnil článek o tom, že se v Americe zrodil první bulvární prezident.

Proč bulvární?

Bulvár je to proto, jak ten člověk mluví, a především – což je horší – jak myslí. Ale je pravda, že musel najít miliony lidí, které oslovil a kteří mu dali svůj hlas. Trumpovo zvolení do Bílého domu dnešní Ameriku rozděluje tak, jak byla naposled rozštěpená za občanské války Severu proti Jihu v 19. století. Ta současná polarizace země je vlastně také nečekaná, protože po teroristických útocích z 11. září 2001 byli Američané jednotní. Cítili, že na ně někdo zaútočil zvenčí jako na celou Ameriku, jako na symbol západní civilizace, a toto vědomí je spojilo.

Kdo jsou vlastně podporovatelé současného amerického prezidenta?

Myslím, že odpověď najdeme, když si řekneme, jak skončil proces nazývaný globalizace. Cílem ekonomické globalizace bylo vyrovnat obrovské rozdíly mezi tzv. zeměmi bohatého severu, tedy těmi s více méně prosperující ekonomikou, politickými svobodami a stabilitou, a tzv. chudým jihem, tedy státy nestabilními, neprosperujícími, ale často s rychle rostoucí populací. Jednoduše řečeno vyrovnat rozdíly mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají. V politické rovině pak měla globalizace umožnit, aby lidé měli možnost zříci se některých částí své identity – národní, národnostní – a stát se světoobčany pokud možno na demokratickém základě.

Oba tyto směry globalizace by se mohly vzájemně podporovat a doplňovat. Ale to se nestalo. Myslím, že to dobře vystihl britský ekonom Stephen D. King ve své nejnovější knize, jejíž titul zní Grave New World: The End of Globalization, the Return of History – Zánik nového světa, konec globalizace a návrat dějin. On se zamýšlí nad tím, k čemu se dnes můžeme vrátit, do jakého bodu, a tvrdí, že se vracíme k národním státům, k nacionalistickým tendencím, které nahrazují nenaplněnou víru v globalizaci, která měla být všelékem na všechny problémy světa.

Takže frustrace zrodila i voliče Donalda Trumpa?

Globalizace vytvořila masy lidí, a ve Spojených státech jsou to miliony, kteří se cítili být opomíjeni. Nevěřili, že za ně mluví nějaká Clintonová, a už měli plné zuby washingtonské elity, tedy těch, kteří vládnou a kteří mají nejen moc, ale i monopol na myšlenky. To ty lidi uráželo, protože oni se nejenže nepodíleli na rozhodování, ale měli i pocit, že se jich ani nikdo neptal, jak si představují budoucnost své země, co je trápí. Tyto masy lidí se cítily odstrkované a byly rozzlobené, považovaly se za oběti globalizace. A to jsou, troufám si tvrdit, z osmdesáti procent voliči Donalda Trumpa. Od oné zloby vůči vládnoucím elitám, od přesvědčení, že zbylý svět žije na jejich úkor, že vůči nim není spravedlivý, že jim cizinci berou práci, je jen krok k nacionalismu. A Donald Trump s těmito pocity milionů Američanů umí velmi dobře pracovat. Viděli jsme to v jeho kampani v hesle America first – nebo Make America great again. Tedy Amerika, Američané na prvním místě, Ameriku zase silnou!

Ale k čemu je možné se vrátit? Amerika prošla velkým multikulturním vývojem, změnilo se postavení menšin, zcela se proměnila genderová politika. Tihle všichni lidé přece nebudou chtít jít zpátky do světa, kde byli občany druhé kategorie? Nelze se vrátit k „Americe bílého muže...“

Samozřejmě že ne a také to nedovolí ti, kdo bílí muži nejsou, a je jich hodně, Latinoameričané, Afroameričané, ale i bílí Američané (a Američanky) smýšlející demokraticky. Zajímavé je, že chování Donalda Trumpa už teď po těch pár měsících ukazuje, že se znovu otevírá to, co bylo vyřešeno. Nebo přesněji to, co si Amerika i svět mysleli, že je vyřešeno.

Například rasismus?

Mluvil bych spíše o rasistickém cítění. Všichni sice věděli, že k úplné změně v myšlení všech Američanů nedošlo, ale zároveň věděli, že tato země rasismus a všechny jiné formy diskriminace institucionálně vyřešila. To znamená, že existují jasná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Kongresu a různé zásahy prezidentů, jako byl třeba Obama, jež odmítají diskriminaci. Ale je pravda, že změnit myšlení lidí je velmi těžké a trvá to dlouho. Přesto jsem přesvědčený, že těch, kteří už nejsou ochotni jít zpátky k tomu, co představovala rasistická Amerika řekněme v době občanské války, je většina.

Mluvil jste o globalizaci, zda byla úspěšná, nebo ne. Není tedy v tomto kontextu mnohem důležitější sledovat, co dělá Čína nebo Indie, než co píše americký prezident na Twitter?

Zmíněný profesor King směřuje přesně k tomu, na co se ptáte. A není sám, i řada amerických publicistů upozorňuje, že se pozornost přenáší na Čínu, do jisté míry na Japonsko, Indii a Latinskou Ameriku, nejčastěji je zmiňována Brazílie. Dosud se mluvilo o fenoménu „The Rise of the West“, čili o vzestupu Západu, a teď to začíná být „The Rise of the Rest“ (Fareed Zakaria), tedy vzestup zbytku světa. King se zaměřuje například na Afriku a říká, podívejte se na Nigérii. Dnes tam žije zhruba 190 milionů obyvatel, je to nejlidnatější země kontinentu a podle prognóz může být do roku 2050 Nigerijců k půl miliardě a mohou být po Indii a Číně nejpočetnější zemí světa. Jenže doma se všichni neuživí, takže půjdou jinam. Demografická situace světa nutí část obyvatelstva, aby migrovala. Ale tak tomu bylo po celá staletí.

Amerika má s migrací velkou zkušenost, my v Evropě si teď dva roky zvykáme, že k nám chtějí miliony lidí. Můžeme se v něčem poučit ze zkušeností Ameriky?

Myslím, že se ta americká zkušenost dá využít dvojím způsobem: za prvé nedělat stejné chyby, které dělali oni a které měly často rasistické kořeny, a za druhé – podívat se, co kladného může migrace přinést. K tomu prvnímu: musíme si přiznat, že i v Evropě stále rasismus do určité míry existuje, stále je tady nesnášenlivost vůči tomu, kdo vypadá jinak, chová se jinak, myslí jinak. A tady bychom měli myslet v delší a posléze i racionálnější perspektivě, abychom se s tím nějak vyrovnali a abychom dokázali zase jeden druhému pomoci a dokázali přijmout jinakost jako něco obohacujícího.

To pozitivní, co nás může inspirovat, pak je způsob, jakým amerikanizace na počátku minulého století proběhla. Amerika se na příliv cizinců připravila. Kaž­dý, kdo přišel, se musel naučit jazyk, pomáhaly tomu školy, včetně univerzit. Bylo to spojeno i s něčím ne právě moc pozitivním, a to pravidlem, že kdo se do pěti let nenaučil anglicky tolik, aby to stačilo na občanství, mohl být i deportován. A to se také stávalo. Ale když pak Američané přijali fakt, že jsou národem emigrantů, tak z toho těžili. Čísla ukázala, že jakýkoli silnější příchod emigrantů posiluje ekonomiku velmi výrazně, a tím Amerika rostla.

Říkáte, že máme jinak přemýšlet. Na univerzitě teď máme na přemýšlení docela dobré nové místo: Havlovu lavičku. Vy jste bývalého prezidenta dokonce na UP přivedl, dostal tady i čestný doktorát. Co myslíte, chybí české společnosti Václav Havel?

Myslím, že nám chybí strašně moc. Jeho cítění bylo hluboce lidské, přemýšlel o věcech a o světě s humánním nadhledem. Při hodnocení dnešní situace ve světě a v Evropě by byl, myslím, názorově mnohem blíže paní Merkelové než našim politikům. Asi by byl také vyděšen z toho, co se děje kolem nás, a věřím, že pokud by měl dost sil, určitě by do těch dějů aktivně vstoupil. Asi by nám všem připomenul, že jsme lidé a že máme zodpovědnost za stav tohoto světa. To byla Havlova idea – důležitější, než se vymezovat nějakými siláckými gesty a slovy proti „nepřátelskému světu“, je vcítit se do svých bližních, snažit se s nimi žít. My dnes ale slyšíme jiné verze o zodpovědnosti – někteří naši politici se fotí se zbraněmi a snaží se nám vsugerovat, že úplně nejlepší by bylo, kdybychom měli každý doma v garáži svůj vlastní tank.

Vy jste většinu aktivního života spojil s univerzitou. Mluvili jsme o složitosti světa, o monopolech na myšlení, na pravdu. Má univerzita i v budoucnu šanci být ostrovem svobodného ducha?

Měla by mít. Vlastně musí. Pluralita názorů, idejí, otevřená konfrontace myšlenek, to je důležitější než obsah jednotlivých přednášek. Slovo univerzita pochází z latinského universitas, což znamená společenství, komunita, ale také mnohost sloučená v jednom. A to jedno je podle mne duchovno, humánní duchovno. To je zásadní úkol univerzity – rozvíjení humanity, kritického myšlení, posilování naší zodpovědnosti vůči nám samým i nejširšímu společenství. Zní to možná pateticky, když si člověk v Olomouci řekne, že má zodpovědnost za stav světa. Já jsem ale přesvědčen, že z toho, jak vnímáme vlastní roli, vyplývá i to, jak se budeme sami cítit, i to, jak nás budou vnímat ostatní. Na to všechno bychom měli myslet, třeba když jdeme k volbám. A pozor: Prezident Harry Truman už roku 1955 varoval, že americký prezident potřebuje politickou moudrost, aby řídil vládu, ale volby může vyhrát i bez ní. Tolik ještě k Trumpovi.

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)