Hned tři výročí spojená se sv. Janem Sarkanderem si letos připomíná olomoucká arcidiecéze: v polovině března to bylo 400 let od jeho smrti, počátkem května 160 let od blahořečení a v druhé půli května pak 25 let od svatořečení. Program jubilejního rok jednoho z patronů arcidiecéze zahrnuje příští týden i tradiční Noc kostelů. Při této příležitosti přinášíme text profesora Jiřího Fialy, který vyšel v posledním Žurnálu UP. Emeritní profesor filozofické fakulty připomíná nejen Jana Sarkandera, ale i dalšího posluchače někdejší jezuitské akademie, Johannese Scintillu, jehož osud spojil právě s posledními Sarkanderovými dny.
Na den 19. března 2020 připadlo 400. výročí mučednické smrti sv. Jana Sarkandera (1576–1620), jehož studia jsou spjata s jezuitskou akademií (univerzitou) v Olomouci – dne 8. června 1597 byl „Joannes Sarcander, Priboriensis, Moravus (tj. Moravan z Příbora)“ zapsán do matriky této akademie. K záznamu je jinou rukou přičiněna latinská poznámka, jež v českém překladu zní: „O tomto předpokládám, že byl poté holešovským děkanem a božím mučedníkem.“ (viz obrázek v textu). Od druhé poloviny roku 1598 do listopadu roku 1601 byly olomoucké jezuitské školy vzhledem k morové epidemii uzavřeny, Jan Sarkander proto dokončil filozofická studia na jezuitské akademii v Praze a studium teologie absolvoval na jezuitské akademii ve Štýrském Hradci.
Joannes Scintilla, Cilicensis, Silesius
Nás však bude zajímat jiný posluchač jezuitské akademie v Olomouci. Dne 28. května 1596 podle záznamu v téže matrice byl spolu s 15 dalšími posluchači promován „Joannes Scintilla, Cilicensis, Silesius (Jan Jiskra, Slezan z Białé, německy Zülz, u Prudniku)“ na bakaláře svobodných umění a filozofie. K disputaci bylo bakalářům předloženo 17 otázek, mj. „Zda je pro stát užitečnější obchodník nebo rolník?“, „Co je trýznivější – štěkající pes nebo hádající se žena?“, „Čí zrak je ostřejší – netopýra nebo sovy?“, „Zda je moudřejší střízlivý hlupák nebo opilý chytrák?“. Z dalšího záznamu v téže matrice se dozvídáme, že 10. července 1596 bylo vyhlášeno magistry nebo doktory svobodných umění a filozofie 16 bakalářů, mezi nimi „Joannes Scintilla, Cilicensis, Silesius“. Disputovali o 16 otázkách, mj.: „Zdali jsou peníze pravým bohatstvím obce?“, „Rozhodněte toto: Básníci namnoze lžou?“ (citát z Aristotelovy Metafyziky) nebo „Může být někdo soudcem ve své kauze?“. Jejich teze s dřevořezovým portrétem olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic byla vydána knižně a je uchována ve fondu starých tisků Vědecké knihovny v Olomouci.
Relace o Sarkanderově martyriu
V roce 1607 se stal M. Joannes Scintilla městským notářem, v letech 1617–1620 byl olomouckým radním a rychtářem (velitelem městské stráže) a v letech 1624 a 1625 znovu. Jako katolík nesl velice nelibě, když byl evangelickými stavovskými komisaři povolán k výslechům a tortuře holešovského děkana P. Jana Sarkandera, obviněného ze zemězrady.
Po porážce evangelických stavů v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 si olomoucký biskup kardinál a moravský gubernátor František kníže z Dietrichsteina vyžádal od rychtáře Scintilly podrobnou relaci o Sarkanderově martyriu, smrti a pohřbu. Scintillova nedatovaná německá relace (patrně z roku 1621) se dochovala v dobovém konceptu psaném olomouckým městským notářem M. Johannem Rudolfem Mandeliem. Mimo jiné se tu uvádí, že torturovaný kněz „měl všechny žíly rozervány a docela zmučeny, a tak strávil svůj život po svém těžkém mučení ještě téměř čtyři týdny v bolestech. […] Celý ten čas trávil v ustavičných modlitbách, až konečně, byv zaopatřen svatými svátostmi, skonal tiše v přítomnosti těchto kněží: důstojného pána Vincence Šivka, faráře velkotýnského, a pana Jakuba N., faráře charvátského, dne 17. března v noci mezi desátou a jedenáctou hodinou.“ Zde vložil Scintilla do rukopisu relace lístek papíru s vlastnoručně psaným dodatkem: „N(ota). B(ene). Hned nato z něho začala vycházet krásná vůně, jako by na tom místě, kde skonal, byly zapáleny vonné svíce. Předtím byl v obličeji pro veliká vytrpěná muka a bolest celý bledý, poté však byly jeho tváře pokryty červení jako nejkrásnější korály, jak musí dosvědčit sám malíř, který ho vypodobnil.“ Scintilla nato sděluje: „Já pak jsem obstaral všechno potřebné k jeho pohřbu […].“
Scintillův odkaz
Ač M. Joannes Scintilla „učinil katolíkům mnoho dobrého“, nevyhnul se obvinění, že „zle traktoval zdejší kartuziány“. Věnoval proto konventu kapucínů 800 zlatých rýnských na výstavbu nového kláštera, neboť jejich dosavadní klášter před městskými hradbami byl v roce 1619 demolován protestanty. Když M. Joannes Scintilla v roce 1625 zemřel, zanechal své druhé manželce Evě (zemř. r. 1632) a dětem kromě výstavného, původně renesančního domu na dnešním Žerotínově náměstí č. 3 dvůr v Dolní (nyní Lafayettově) ulici, další dům se zahradou v Koželužské ulici, polnosti na Povlu, mnoho hospodářského zvířectva, peníze na hotovosti, šatstvo, zbraně, stojací hodiny, obrazy a kolem jednoho sta knih.
Autor je emeritním profesorem FF UP