Radek Malý: Děti autorova proslulost nezajímá

Radek Malý.
Foto: Gabriela Knýblová
sobota 11. srpen 2018, 8:00 – Text: Ivana Pustějovská

Když Radek Malý mluví o své práci, docela často používá slovo řemeslo. Až by se na první pohled nebo poslech mohlo zdát, že nejde o nic výjimečného. Jenže on je výjimečný. Je to básník. Výjimečný básník. Vždyť kdo se může pochlubit, že dostal za své básnické sbírky hned dvakrát nejprestižnější literární cenu Magnesia Litera? Kdo nově přeložil Fausta pro Národní divadlo? Komu vycházejí knížky, které děti milují a rodiče kupují?

Básník, bohemista a germanista, překladatel, učitel tvůrčího psaní, redaktor, porotce a docent FF UP, který o sobě říká, že nemá přehnané ambice. To je Radek Malý. Rozhovor vznikl pro magazín Žurnál UP.

Čím vás poezie přitahuje? Proč ji píšete?

To je otázka záludná, protože postupně se stal z poezie trochu můj pracovní nástroj a v tu chvíli musí člověk zpozornět. Pořád se ale snažím si poezii pro sebe obhájit jako jakýsi intimní tvůrčí prostor. Každý autor totiž vyjadřuje prostřednictvím literatury něco, co jinak formulovat nejde. K tomu se snažím vést i studenty v seminářích tvůrčího psaní – aby se sdělovalo pouze to, co nejde říci jinak, co autor prostě říci musí. A jestli poezie dokáže vyjádřit něco specificky – jsou to především pocity, dojmy. Pokud mám mluvit sám za sebe, tak ty pocity musí být nějak vyhrocené. I proto po sobě čtu texty s jistou nedůvěrou. Vím totiž, že to nejsem já Radek Malý, ale že je to nějaká vyhrocená poloha mého tvůrčího nitra. Proto docela rád utíkám do jiných žánrů, schovávám se v překladech za jiné autory nebo se o poezii věcně bavím se studenty. Asi vám nebudu moct odpovědět úplně přesně, čím pro mě poezie je, protože při jejím vzniku funguje jakási magie, která je nepojmenovatelná. Kdybych řekl, že je pro mě poezie smyslem života, bylo by to příliš patetické a ani nevím, jestli by to byla pravda.

Rozumím tomu, že vám poezie slouží k vyjádření expresivních pocitů, třeba i nějaké extrémní polohy duše. Jak s tím jde ale dohromady psaní pro děti? Vždyť vy jste velmi úspěšný autor knih pro děti.

To jde právě velmi dobře. To je ta klidová zóna, ke které se uchyluji na základě nějakých vnějších impulzů. Nemám v sobě nějaké vnitřní puzení psát poezii pro děti, ale je pravda, že pokud se člověk chce literaturou seriózně zabývat, tak je lépe, když pokrývá větší prostor. A literatura pro děti je úžasná třeba proto, že děti jsou jako čtenáři velmi přirozeně kritičtí. Vždycky mě na besedách s dětmi fascinuje jejich bezprostřednost. To s dospělými čtenáři nezažijete. Coby autor „dospělé“ poezie dostanete v médiích nějakou nálepku, třeba výrazný básník své generace, a už to s vámi jde. Děti záležitost generační příslušnosti nebo proslulosti autora netrápí. U nich se počítá skutečně jen ten text.

Takže poezie k dětem patří?

Určitě. Děti tomu, co čtou, možná neříkají poezie, ale třeba básničky. Jsou ale přirozenými čtenáři toho žánru. Není to tak v kaž­dém národě, ale my v Česku máme velmi silnou tradici dětské poezie, máme řadu dětských recitačních soutěží, divadel poezie. České děti jsou zvyklé se s poezií konfrontovat.

Možná škoda, že ji i nepíšou. Až na pár výjimek.

Ale psaly by, kdyby je k tomu člověk vedl. U dětí je totiž zajímavé, že nemají vůči poezii tvůrčí blok, ten přichází později až s nástupem puberty. Má to i svůj termín, je to tzv. apoetický věk, tedy doba, kdy máme pocit, že poezie je cosi sentimentálního, patetického, příliš sebeobnažujícího.

Jak se dospělý vcítí do dětského světa, aby napsal verše, které budou dětem blízké?

Toto dilema jsem vyřešil tak, že jsem ho přestal řešit. Ve své tvorbě jsem si našel polohu, která sice bývá prezentována jako poe­zie pro děti, ale já čtenářskou skupinu, pro kterou píšu, záměrně znejisťuji. Například knížka Listonoš vítr je schválně věnovaná babičkám a dětem, další sbírka pak dědečkům a dětem. Je to proto, aby si děti uvědomovaly, že mají v rukou něco, co je může přesahovat. Myslím, že děti jsou docela alergické na to, když je něco podbízivé a určené jakoby přímo jenom jim. Pokud budeme poezii vnímat jako svým způsobem exkluzivní žánr, tak by dítě mělo vědět, do čeho jde a že to není vždycky úplně jednoduché.

Musí mít dospělý autor píšící pro děti nějakou dětskou představivost?

Na to je dokonce odborný pojem, říká se tomu dětský aspekt. Je to zajímavá věc, o níž je možné dlouze teoretizovat, abychom nakonec dospěli k závěru, že dětský aspekt je kus dítěte v autorovi. To, co v něm zůstane z jeho dětského vidění světa. Ona se totiž úplně nedá vysvětlit ani pojmenovat ta zvláštní, magická přitažlivost, proč se knížka dětem líbí nebo nelíbí. Já si s tím proto nelámu moc hlavu a snažím si zachovávat jakousi tvůrčí anarchii, protože ta dělá umění uměním. Kdyby nad tím člověk moc přemýšlel, tak napíše leda tak nějakou příručku, ale ne živou literaturu zajímavou i pro děti.

Vaše knihy pro děti bývají nádherně ilustrované. Je výtvarná stránka pro vás jako autora textu podstatná?

Samozřejmě. To, co dělá dětskou knížku dětskou knížkou, jsou obrázky. Pokud se podaří komunikace mezi autorem a ilustrátorem, kterou má na starosti nakladatel, tak v ideálním případě můžou být texty i maličko náročné a obrázky jim pomůžou. V tom ohledu mám štěstí, že nakladatelé jsou ochotni investovat energii i prostředky, aby moje knížky k něčemu vypadaly, aby po nich sahaly rády nejen děti, ale i dospělí. Protože jak známo, děti knížky nekupují.

Neohrozí budoucnost nádherně vypracovaných dětských knížek elektronické knihy? V nich ta výtvarná stránka až tak úplně nevynikne.

Před časem jsem dělal pro konferenci o elektronických knihách drobný průzkum právě na téma český knižní trh, elektronické knihy a dětské knihy. Zjistil jsem ne úplně překvapivou věc, a to, že o elektronických knihách se sice hodně mluví, ale málo se realizují a obzvlášť v dětské tvorbě. Dětské knihy budou pravděpodobně tak konzervativním médiem právě proto, že chceme, aby děti měly z knížky i hmatový vjem, nebo dokonce čichový. Chceme, aby knížka byla pro děti artefaktem, ale zároveň může být i hračkou. Poslední dobou píšu veršovánky pro klasická harmoniková leporela. Ta jsou pro děti objektem, se kterým si hrají. Text je v tomto případě jenom jednou z mnoha složek. Takže já se technologií nebojím. Malé děti budou stále stejné, budou je trápit stejné starosti, budou mít stejné radosti, to je moje zkušenost jak rodičovská, tak profesní. Proto si nemyslím, že by moje „tradiční“ poezie musela zestárnout a nemusím dětem vycházet vstříc tím, že budu cíleně psát básně třeba o mobilních telefonech.

Jste muž moha profesí – básník, akademik, překladatel, autor rozhlasových pohádek, recenzent, pedagog a na něco jsem určitě zapomněla. To je hodně různých poloh. Jak jdou dohromady?

Snažím se to vyvažovat a je to trošku utíkání z jedné polohy do druhé. Jistou výhodu to má. Říkám si, že kdybych měl dojít k syndromu vyhoření, tak snad se to stane jenom v jedné z nich a vždy mi toho spousta ještě zbyde. To množství tvůrčích poloh není tak úplně způsobeno tím, že bych byl takový grafoman. Já se jen snažím vnímat literaturu jako umělecké řemeslo, a když nějaká nabídka přijde, tak ji beru jako výzvu. Proč si nezkusit něco nového? A paradoxně se moje tvůrčí pole ještě rozšiřuje, možná na úkor poezie, což je asi v pořádku. Pokud člověk necítí nutkání něco sdělovat sám za sebe poezií, tak tím lépe pro jeho duši. Teď se obracím k dětskému divadlu, což je práce docela jiného druhu. S Matějem Formanem pracujeme na pohádce Oscara Wilda Šťastný princ, kterou jsem jako dítě vnímal jako docela depresivní, a je zajímavé pracovat s divadelníkem a hledat linky, které by ten text mohly otevřít současným dětem, vymýšlet třeba písničky.

Jak se žije básníkovi v uspěchané době plné technologií?

Ta doba je samozřejmě šílená, ale já jsem ji vnímal jako šílenou vždycky. V tomhle směru mám možná drobnou výhodu.

Jak se bráníte?

Snažím se zklidňovat a musím si to skutečně ordinovat, protože moje tempo může působit někdy až nezvladatelně. Nadchnul jsem se proto pro práci na zahrádce. Člověka to učí trpělivosti, když musí počkat, až něco skutečně vyroste z toho, co zasadil. A pořídil jsem si včely. Práce se včelami je neuvěřitelně zklidňující činnost. Ony totiž cítí vaši nervozitu, a tak k nim nesmíte přistupovat ve stresu. U včel si dokonale vyčistím hlavu.

Máte někdy hrůzostrašné sny, že vás už nic nenapadne, žádné slovo, žádný rým?

Ne. A když přemýšlím proč, tak klíč je možná právě v různosti těch možností. Když nedělám jedno, tak dělám druhé. Snad je to i tím, že nemám přehnané tvůrčí ambice. To, co se povedlo, vnímám jako dobře odvedenou práci. A protože jde povětšinou o nekomerční projekty, tak co člověku zbyde jiného, než si to užít a uchovat si příjemné vzpomínky?

Radek Malý (* 1977)

Básník, překladatel, držitel Ceny Jiřího Ortena. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na FF UP. Za sbírku Větrní dostal v roce 2006 cenu Magnesia Litera za poezii. Stejnou cenu obdržel i v roce 2012, tentokrát za sbírku pro děti Listonoš vítr. Překládá z němčiny, mj. připravil antologii s názvem Prokletí básníci německé poezie a pro Národní divadlo přeložil Goethova Fausta, který měl letos premiéru. Je také spoluautorem učebnic českého jazyka a literatury. Působí na katedře bohemistiky FF UP v Olomouci, kde kromě odborných disciplín učí s Antonínem Bajajou tvůrčí psaní.