Vít Zouhar: Pořád mi jde o energii, která všechno pozvedá

Od studentské Brány slunce až po novou orchestrální skladbu Agios. Hudební skladatel, muzikolog a pedagog Pedagogické fakulty Univerzity Palackého Vít Zouhar letos slaví šedesáté narozeniny. Jubileum připomene také koncert Moravské filharmonie Olomouc, na němž zazní díla z různých období jeho tvorby. Jak se za několik desetiletí proměnil jeho pohled na hudbu? Co jej inspiruje při komponování a proč je pro něj skladatelská zkušenost důležitá i při pedagogické práci? 

Vít Zouhar pochází z Brna, z rodiny, v níž byla hudba přirozenou součástí každodenního života. Jak sám říká, první hudební vzdělání získal doma od rodičů. Později studoval na Janáčkově akademii múzických umění, v rakouském Grazu i italské Sieně. V Brně absolvoval také muzikologii. Od devadesátých let působí na Univerzitě Palackého, kde se vedle vlastní tvorby věnuje výzkumné a editorské práci zaměřené na dílo Bohuslava Martinů, pedagogické práci a rozvoji hudebního vzdělávání.

Na listopadovém koncertě zazní jak Brána slunce, jedna z vašich raných skladeb, tak úplně nová kompozice pro Moravskou filharmonii Olomouc. Co si tito dva skladatelé – Vít Zouhar tehdy a Vít Zouhar dnes – navzájem říkají?

Bude to generační setkání. Ale v jednom se ti dva Zouharové stále podobají. Pořád jim jde o podobnou pozitivní energii, která všechno pozvedá.

Bránu slunce jste složil ještě jako student JAMU. Je v ní něco, co zůstává pro vaši tvorbu charakteristické dodnes?

Ano, pokud si dobře vzpomínám, byla to první skladba, v níž mi šlo o intenzivní komunikaci s posluchačem a v níž jsem k tomu využíval různorodé prostředky. Zní to trochu technicky, ale nejde o nic jiného než o sadu koření, které míchám podle oblíbené receptury.

Název skladby odkazuje k monumentální stavbě v bolivijském Tiwanaku. Co vás na ní tehdy fascinovalo natolik, že jste její název přenesl do hudby?

Některé skladby vidím nejprve vizuálně. Základem této byl obraz čtyř extatických bubeníků. Při komponování jsem pro sebe objevil Bránu slunce. Tehdy jsem měl k dispozici jen malou, nekvalitní fotografii, ale i ta mi stačila, abych na ní postavil příběh skladby. Později se pro mě stala východiskem k dalšímu studiu kultury Tiwanaku. V té době jsem se intenzivně zajímal o různorodou etnickou hudbu a odlišné způsoby jejího vnímání.

Brána slunce je neodmyslitelně spojena také se souborem bicích nástrojů DAMA DAMA a Danem Dlouhým. Jak důležitá jsou pro skladatele dlouhodobá setkání s konkrétními interprety? Mohou ovlivnit i samotný způsob komponování?

Pro mě byla vždy naprosto zásadní. V posledních třiceti letech píšu skladby jen pro konkrétní interprety a soubory. Inspiruje mě především energie, s níž hudbu provádějí. Přestože jsem Bránu slunce napsal ještě před vznikem souboru DAMA DAMA, stala se impulsem pro naši mnohaletou spolupráci. Dan Dlouhý ji zařadil do repertoáru souboru, provedl ji s řadou orchestrů i sólově a vydal na několika CD. Režisér Vladimír Michálek ji použil také ve filmu Amerika. Pro Dana Dlouhého a DAMA DAMA jsem pak napsal několik dalších skladeb.

Vedle Brány slunce zazní v Olomouci ve světové premiéře vaše nová skladba Agios, kterou si objednala Moravská filharmonie Olomouc. Co vás při jejím vzniku inspirovalo?

Inspirací bylo několik. Skladbu jsem nazval Agios jako symbolickou poctu drsné krajině, kterou objevujeme s manželkou a dětmi na jihu Kréty. Dnes se jako návrat ke kořenům označuje takřka všechno, a to s takovou vehemencí, že se vytrácí podstata návratu i samotných kořenů. V hlubokých kaňonech, jeskyních a vysokých skalních útesech mezi Vathi, Martsalou a Agiofaraggem ale stále máme pocit, že zde návraty mají svůj původní význam. Duchovní rozměr těchto míst se stal silnou součástí našich kořenů. Proto také Agios, tedy ´svatý´.

Další rovinu tvoří inspirace na druhou. Ve skladbě se záměrně vracím k několika scénám ze své opery Pinocchio a zasazuji je do zcela jiných kontextů. Také jejich původní inspirací byla Kréta.  

Jste skladatel, muzikolog i pedagog. Která z těchto rolí dnes nejvíc ovlivňuje ty ostatní? A dokážete je vůbec oddělit?

Přestože bych si přál trávit psaním hudby více času, než je možné, stále jsem především skladatel. Byla to moje první volba a zůstává pro mě určující. Muzikologický výzkum vyplynul z mého skladatelského zájmu a totéž platí i pro pedagogickou práci.

Ostatně právě proto jsem si před čtvrtstoletím položil otázku, proč by děti nemohly v hudební výchově komponovat, stejně jako kreslí nebo modelují ve výtvarné výchově. Na tomto základě vznikl program Slyšet jinak.

Skladatelská zkušenost ovlivňuje i mé další role. Když jsem před lety navrhoval systémy kvality na naší univerzitě, jeden kolega se podivoval, jak za ně může být odpovědný skladatel. Odpověděl jsem mu, že sledování kvality jsem zdědil po Janáčkovi a Dvořákovi, jen přes několik generací. Skladatel totiž každý den řeší a vyhodnocuje kvalitu své práce. A jsem přesvědčen, že tento jiný pohled může být užitečný nejen při zajišťování kvality.

Na Univerzitě Palackého působíte už více než třicet let. Co vám Olomouc dala jako skladateli a co jako pedagogovi? Proměnil se za tu dobu váš vztah k univerzitě?

Dovolím si tu otázku otočit a zmíním to, co bych možná nedělal, kdybych nebyl propojen s Univerzitou Palackého a její pedagogickou fakultou. Možná bych nepsal žádné opery, protože bych se patrně nepotkal s jedním ze svých prvních studentů na katedře hudební výchovy, s Tomášem Hanzlíkem a jeho Ensemble Damian. O tu první, Coronide, mě požádal právě on a po ní následovala série dalších, včetně těch našich společných. A možná bych tolik neprodukoval elektroniku, ani nehrál hudební hry na laptop, ani by neexistoval Different Hearing Laptop Ensemble, protože bych patrně nepotkal Gabrielu Coufalovou ani Jaromíra Synka, s nimiž hrajeme přes deset let. A patrně bych nepsal skladby pro inspirativní prostor Kaple Božího Těla ani Atria Uměleckého centra, neboť bych je tak dobře neznal. A patrně bych neuvažoval o komponování v hudební výchově ani nenastartoval program Slyšet jinak, protože bych nepotkal skvělé kolegy a studenty na katedře hudební výchovy. A nebýt tohoto propojení, možná by naopak korespondence Bohuslava Martinů vycházela někde jinde než na Univerzitě Palackého. Můj vztah k univerzitě se během těch mnoha let proměňoval s tím, jak se měnily mé role. A zesílil zdánlivou maličkostí. V roce 2017 jsme pořádali ve Washingtonu Open House a tehdy mi Dalibor Mikuláš, tehdejší vedoucí zahraničního odboru, připnul univerzitní pin. Od té doby ho stále hrdě nosím. Barva se po téměř deseti letech mírně proměnila, ale lidé na něj všude stále pozitivně reagují. Zdánlivá drobnost, která však silně rezonuje.

Šedesátiny přirozeně svádějí k bilancování. Je vám takové ohlížení blízké, nebo vás víc zajímá to, co přijde?

Občas mám velmi jasné vize. Jako v případě Brány slunce, nebo v polovině osmdesátých let, kdy jsem dostal první počítač a představoval si, že za pár let budou hudebníci hrát z monitoru. Bylo to v době, kdy se místo monitoru používala televize a počítač toho uměl jen o něco víc než kalkulačka. S notami si příliš nerozuměl a na práci se zvukem si musel ještě deset let počkat. Tehdy jsem netušil, že jednou budu sám hrát z laptopu nebo tabletu.

Jako hudební historik jsem však stále jednou nohou v jiné epoše, v jiném století. A platí to i pro skladatele ve mně. Takže také bilancuji, porovnávám, posuzuji a vyhodnocuji. A raduji se z toho, co je.

A co byste si přál, aby si posluchači odnesli z listopadového koncertu v Redutě? Tedy kromě vědomí, že Vít Zouhar oslavil šedesátiny?

Radost. A také chuť na další hudební zážitky.