BlackLivesMatter a zkušenosti z protestů v USA

Foto: @and_rew_and_you
Pátek 26. červen 2020, 10:32

Je 21. červena 2020 a tady v USA se kromě koronavirové pandemie odehrávají masivní protesty jako reakce na smrt 46letého Afroameričana Gorge Floyda, který byl zadržen 25. května v Minneapolis policií kvůli zaplacení účtu v obchodě padělanou dvacetidolarovou bankovkou, a který zemřel bezprostředně poté, co mu policista Derek Chauvin, Američan bílé pleti držel přitisknuté koleno na jeho krku po dobu necelých 8 minut. Poté, co se video incidentu natočeného kolemjdoucím, dostalo do médií, se lidé napříč USA vydali do ulic protestovat proti rasismu a zneužívání moci policie. V průběhu několika dní byly medializovány další případy zabití Afroameričanů Americkými policisty. Protesty, které začaly 29. května, stále pokračují.

V Portlandu ve státě Oregon, kde jsem na zahraniční stáži, se protesty opakují každý den po dobu více jak tří týdnů. Každý večer slyším zvuk helikoptér nad městem. Na začátku zde byl, stejně jako i v několika dalších městech, vyhlášen večerní zákaz vycházení kvůli bezpečnosti. Média zaplavily zprávy o smrti několika lidí po zásahu policistů a také o probíhajících protestech. V některých městech v nočních hodinách tyto díky přítomnosti extremistických skupin překlenuly do vandalismu a ničení obchodů, zapálení aut a podobně.

Neváhala jsem a přidala se na dva večery k protestům. Jednak souhlasím s nutností systematické změny rasistického nastavení v zemi a také jsem si chtěla udělat vlastní názor na to, co se děje v ulicích, jak reagují protestanti a jak policisté. Vydala jsem do downtown, k Waterfront Park a před budovu Justice Centre. Co jsem viděla? Tisíce lidí volající po spravedlnosti a systémové změně policie. Takřka všichni měli roušky, dobrovolníci zajišťovali pití, jídlo a dezinfekci zdarma. Kolem 22pm se protestanti přiblížili k zábraně u Justice Centre a začali s ní hýbat. Na to se ozval hlasitý zvuk policie z reproduktorů, aby se lidé nedotýkali zábran, že mohou být zatčeni a že policie použije sílu. Atmosféra začala přiostřovat, a protože jsem se nechtěla dostat do problémů, krátce poté jsem se vrátila domů a sledovala situaci z přímého televizního přenosu. Policie o něco později použila kouř a ba co více, také slzný plyn, aby poslala protestanty domů. Opakovaně použila slzný plyn na vlastní obyvatelstvo volající po spravedlnosti. Mám pochopení pro používání zbraní, pokud jde o ohrožení na životě, ale tohle osobně mi přišlo moc…. Rozumím tomu, že policie je vyčerpaná a chce protestanty poslat domů, aby nedocházelo k nočním potyčkám a také, že ne všichni policisté jsou rasisté. Jsem si vědoma, že celá situace je komplexní. Zprávy zde oběhly i záznamy z několika momentů, kdy policisté poklekli před protestanty a navázali dialog, podali si ruce, objali se, což vnímám jako momentální „cool spot, smíření“. Za zmínku také stojí to, že mezi protestanty jsou lidé různých ras a národností volající po stejném cíli, mnoho lidí bílé pleti. A nejen zde, ale i v dalších zemích, kde se pod záštitou #BlackLivesMatter uskutečnily protesty s tisíci lidmi v ulicích volajících po spravedlnosti a zastavení rasismu. Toto masivní hnutí prostupuje všechny sféry společnosti – pořádají se sbírky, diskuse, píší se petice, dochází k ustřižení rozpočtu pro policii, na internetu je spousta videí a zdrojů k edukaci o rasismu, jeho historii a projevech v zemi.

K čemu to přivádí mě osobně? Podobně jako když začala koronavirová krize, ptám se sama sebe, jak jsem já toho všeho součástí, jak můžu pomoci, co můžu dělat, abych učinila tento svět lepším místem pro žití nás všech, bez ohledu na to, jakou máme barvu pleti?

Prvním krokem je uvědomit si, kým jsem - žena, Evropanka, bílé pleti, pocházející ze střední ekonomické vrstvy, dobře vzdělaná s poměrně vysokým psychologickým a spirituálním rankem. Druhý krok je dovzdělat sama sebe v oblasti rasismu, jeho historii, a to nejen tady v USA, ale také v mé rodné zemi, v Česku, kde je pro nás výzvou postarat se o naše vlastní problémy rasismu především ve vztahu k Českým Romům, ale i dalším národnostním menšinám. Třetí krok je přijetí mé zodpovědnosti a uvědomění si, že já jsem toho součástí, ať chci nebo nechci. Jakto? Protože jako člověk bílé pleti nesu část zodpovědnosti za to, jak jsme se jako bílá rasa zachovali v minulosti a často stále ještě chováme k národnostním menšinám a nejsme si vědomi dopadů tohoto chování. Jak to praktikuji? Tak například když mluvím s lidmi z jiné rasy, jsem si vědoma svých privilegií daných mou barvou pleti a také utrpení, které si člověk na druhé straně historicky nese. Když jednám s lidmi jiné rasy, jsem opatrná v tom, co říkám a jsem ochotná převzít zodpovědnost a omluvit se za staletí utrpení, které díky nám, bílým, druzí a jejich rodiny opakovaně zažívali a mnozí stále zažívají. Jsem připravená zasáhnout, pokud jsem svědkem rasistického chování, a to i neuvědomělého či nezáměrného. Kromě toho se zúčastňuji několika veřejných diskuzí, seminářů na dané téma. A nutno podotknout, že se stále učím, a dělám chyby, ale snažím se být uvědomělá v tom, jaký dopad má mé chování na druhé…Podobně jako v současné koronavirové krizi – mohu brát ohled na druhé a dodržovat odstup, nosit roušku do obchodu anebo to mohu ignorovat a případně roznést virus, který může být pro některé smrtelný.

Jako psycholožka a facilitátorka se snažím vnímat celou situaci komplexně. Chtěla bych nás všechny pozvat k tomu, abychom si uvědomili svá privilegia, abychom se vzdělali v oblasti rasismu, abychom si zkusili na chvilku představit, že jsme člověk jiné rasy a zkusili se vžít do toho, jaký je každodenní život takového člověka, jak se cítí, když jde nakupovat, když jde k lékaři, když je v práci, ve škole... Abychom se na sebe jako lidé dívali jako na přírodu, která sama sebe nehodnotí… Příroda je sama o sobě krásná svou pestrostí. Když se na ni díváme, jsme fascinovaní její diverzitou. Příroda jsme my. My všichni pocházíme z jednoho. Země je naše jedno velké tělo. A to mi připomíná slovo „ubutnu“ z africké filozofie, které znamená „jsem, protože jsme“ nebo také „lidskost k druhým“. Kéž se nám daří mít toto uvědomění jako jednotlivci a také jako společnost. Věřím, že každý můžeme přispět k tomu, aby země byla lepším domovem pro nás všechny, bez ohledu na to, v jaké barvě kůže jsme se narodili. Některé zdroje k tématu ZDE a ZDE

PhDr. Mgr. Barbora Sedláková, externí doktorandka katedry psychologie FF UP, psycholožka, terapeutka s několikaletou zkušeností v oblasti psychiatrie, duševního zdraví a krizové intervence, frekventantka diplomovaného výcviku v Procesově-orientované psychologii při IPOP Praha. Dlouhodobě se zajímá o práci s tělem a tělesnými symptomy v psychoterapii. Aktuálně působí na doktorandské stáži na Process Work Institute v Portlandu, Oregonu, USA. Je jednou z členek/členů koordinačního týmu #delamcomuzu, který pomáhá snížit dopady koronavirové krize v České republice. Ve volném čase se oddává pobytu v přírodě, tanci, hudbě, sportu, meditaci, cestování a vzdělávání.

 

Zpět