Dagmar Knittlová 90

Foto: archiv katedry anglistiky a amerikanistiky FF UP
úterý 12. únor 2019, 12:03

Na rozdíl od dnešní generace mladých vysokoškolských pracovníků, kteří velmi často nastupují na fakultu hned po promoci, bylo dříve častější, že i slibný kandidát musel strávit v zaměstnání mimo univerzitu několik let a čekat, až se na fakultě uvolní místo. Těch totiž na katedrách západních jazyků bylo v 50. letech jako šafránu. Proto i Dagmar, absolventku Anglické a španělské filologie, prvních sedm let živily nezáživné technické texty, jež překládala v přerovské Meoptě. Na UP nastoupila ještě o pět let později, a to na španělštinu. Dráha translatologická se jí otevřela až po odchodu doc. Jiřího Levého  z anglistiky 1974, kdy přešla k nám a díky jejímu talentu i píli se jí podařilo udržet vysokou úroveň nastavenou doc. Levým.

Já osobně jsem se o existenci Dagmar Knittlové dozvěděl nejprve materiálně. Na anglistiku totiž dorazil výsledek její otrocké práce o váze pár desítek kilogramů. Byly to tisíce bílých kartotéčních lístků, na něž podle smlouvy uzavřené s prof. Poldaufem, Dagmar v Přerově přepisovala Slovník spisovné češtiny, jenž se měl stát základem pro připravovaný velký česko-anglický slovník. Tuto práci, totiž přiřaďování anglických ekvivalentů k českým heslům, svěřil pak profesor třem osobám: dr. Rochowanské, důstojné stařičké dámě (teď mi napadlo, že měla polovinu let, co já teď) a odborné asistence, a dvěma mladým zajícům, dvěma Jaroslavům (asi uhádnete, kterým). Jeden půlden jsme se usadili u velkého stolu a vyráběli slovník. Kolikrát jsme si říkali, proč ta paní v Přerově nepřeskočila některá hesla, proč je vypisovala tak svědomitě. U mnohých jsme usoudili, že ekvivalenty v anglických slovnících, neřku-li v našich mladistvých mozcích, nenajdeme, ale Dr. R. se nikdy nechtěla vzdát, stále zůstávala optimistická ve svém pátrání. Já si mimo to uvědomoval, že zatímco při psaní kartiček se dalo vypočítat, za jak dlouho úkol bude splněn, u lexikografické práce konec nebyl vidět. Nu, za rok či dva byly kartotéční lístky, jež zaplnily celou jednu skříň, přestěhovány do Prahy za panem profesorem, který tam mezitím přešel. Nevzpomínám si už, ke kterému písmenu v abecedě jsme v Olomouci došli. 

Těsně před příchodem na anglistiku, asi na doporučení dr. Levého, dostala Dagmar Knittlová od pražského nakladatelství zakázku na překlad románu The Ragged-Trousered Philanthopists od Roberta Tressela, autora, o jehož existenci ví nanejvýš jeden Brit z milionu a půl promile Čechů. Ti „filantropové v hadrech“ jsou angličtí dělníci kritizovaní za to, že se dostatečně nebouří proti svým vykořisťovatelům. Není divu, že  román z roku 1914, plný socialistické ideologie,  přeložili v Sovětském svazu už roku 1920. Já, protože to byl překladatelský produkt kolegyně, jsem si jej dokonce přečetl, proto mluvím o půl promile českých čtenářů, jinak by to bylo čtvrt promile. Za přeložení obšírné ukázky prohnilého kapitalismu byl překladatelce slíben lepší titul. Takže druhý její knižní překlad byl klasik, H. G . Wells, The First Men in the Moon. Vyšel v pěkném vydání. V 70. a 80. letech pak dr. Knittlová publikovala několik překladů povídek v měsíčníku Světová literatura. Celkem má její překládání rozpětí od roku 1952, kdy přeložila z ruštiny knihu o španělské literatuře, až po rok 2000, kdy vydala Zahradu za zdí, od pana Charlese Merrilla, který jí za překlad osobně poděkoval. Už když jsem psal její medailonek k 65. narozeninám pro Linguistica Pragensia, rozepisoval jsem se o hlavním těžišti její práce, Teorii překladu pro anglisty (1995), jíž předcházela CSc. dizertace v roce 1984 a po níž následovaly další odborné statě i knihy, v nichž se spojuje novost pohledu na ten či onen problém a vysvětlení je podáno jasně a přesvědčivě.

Pro dílo samotné nicméně nesmíme zapomínat na jeho autorku. A tu je třeba připomenout dvě věci: 

Za prvé, když Dagmar Knittlová začínala v přerovské Meoptě, sešla se tam se vzácným mužem, Zdeňkem, kvůli němuž změnila své jméno Knapová na Knittlová. Její manžel kromě šlechetné povahy v sobě kombinoval to, co není úplně obvyklé, totiž být vynikající odborník v technickém oboru (optice) a současně mít hluboký zájem o humanitní témata. A samozřejmě  byl i vlastenec, což mu jednu dobu způsobilo problémy u mocipánů. Toto harmonické manželství bohužel skončilo předčasnou smrtí.

Za druhé, díky své povaze, skromnosti a citlivosti k lidem, byla Dagmar Knittlová učitelkou, ke které studenti na přednášky, semináře i konzultace chodili rádi a na kterou určitě stále vzpomínají - právě tak, jako to dělají její kolegyně a kolegové z oboru.  

Jaroslav Peprník, emeritní profesor na katedře anglistiky a amerikanistiky FF UP