Hokej mi chyběl, říká Libor Janků, který vyměnil led za odběrové místo

Libor Janků.
Foto: Martin Višňa, v textu archiv L. Janků
Sobota 21. srpen 2021, 8:00 – Text: Martin Višňa

Když vloni propukla koronavirová krize, Libor Janků z fakulty zdravotnických věd příliš neváhal a přihlásil se jako dobrovolník ve Fakultní nemocnici Olomouc. Na odběrovém místě, kam denně míří stovky lidí na testy na covid-19, pracuje dosud. Zvládl při tom úspěšně dokončit studium Zdravotnického záchranářství, zároveň si ale kvůli epidemii za poslední rok příliš neužil hokeje.

„Říkal jsem si, proč zůstávat doma, když můžu pomoci. Tak jsem napsal do fakultní nemocnice a hned druhý den jsem se byl na personálním oddělení domluvit. Hodně lidí mi tehdy říkalo, že by provádět odběry nešli, já to bral ale tak, že někdo to dělat musí. Případné nákazy jsem se bál především kvůli svým nejbližším, tak jsem se zpočátku i izoloval od rodiny,“ vzpomíná Libor Janků. Společně s několika dalšími studentkami i zaměstnanci fakulty zdravotnických věd se stal součástí týmu odběrového místa ve stanu na parkovišti u Teoretických ústavů LF UP a zůstal i po přesunu do nedaleké budovy F, kam se chodí na covidové odběry dosud.

„Někdo koordinuje frontu, někdo sedí u počítače na registraci, další stírá a někdo nosí výsledky, v těchto činnostech se střídáme. Hlavně teď v létě je střídání třeba, protože v tom ochranném obleku je opravdu vedro,“ přibližuje s tím, že jestli je pro něj více než roční práce na odběrovém místě v něčem přínosná, tak určitě v komunikaci s lidmi a v učení se trpělivosti. Někteří příchozí totiž nebývají k personálu zrovna příjemní.

Připouští, že nákazy se bál hlavně kvůli svým nejbližším, zpočátku se tak od rodiny i izoloval. Covid se mu ale nakonec nevyhnul, přivezl si jej z letní dovolené. „Naštěstí jsem jen pár dní lehce kašlal. Mrzelo mě ale, že jsem kolegyním pokazil karanténou prázdniny,“ říká. Když se mu později naskytla možnost nechat se proti covidu očkovat, neváhal, je to podle něj cesta z epidemie. „Pro mě je podstatné, že mě a především mé nejbližší ochrání před těžkým, život ohrožujícím stavem. A také jsem rád, že se nemusím nechat testovat pokaždé, když chci jít třeba do kavárny.“

S ohledem na proticovidová opatření a práci na odběrovém místě Liborovi Janků příliš nevadila distanční výuka, na kterou i na fakultě zdravotnických věd, přešli, kde to bylo možné. Přednášky mohl poslouchat ze sluchátek i přímo v práci. Komplikovanější to bylo s povinnou praxí, ale se vším se popasoval, což dokazuje to, že na jaře studium Zdravotnického záchranářství úspěšně dokončil. „U státnic jsem si vytáhl téma pandemického plánu. Před dvěma třemi lety by mi tato problematika přišla jako sci-fi, že něco podobného nemůžeme zažít,“ dodává s tím, že úspěšně prošel i přijímacím řízením na navazující studium Organizace a řízení ve zdravotnictví na FZV.

Jako člověka, který se pohybuje ve zdravotnictví a je zvyklý pomáhat, ho nenechala sedět doma ani živelní katastrofa, která na konci června postihla jižní Moravu. „Když jsem měl volno, alespoň na jeden den jsem vyrazil jako dobrovolník do Hrušek pomoci s odklízením trosek. Zároveň bylo přínosné vidět, jak funguje celý záchranný systém při takovéto události.“

Co ale musel Libor Janků v uplynulé době oželet, je hokej. Nyní už obránce HC Univerzita Palackého a HC Slovan Moravská Třebová znovu hraje, kvůli covidu ale po zhruba roční pauze. „Chybělo mi to hodně. Od začátku roku jsem se letos několikrát sklouzl na rybníku a připravoval se sám na suchu. Když to bylo možné, chodili jsme ven nebo do posilovny. Začátkem léta jsem jezdil se spoluhráčem na umělý led, ale stejně to nebylo ono, chyběl mi ten kolektiv a atmosféra. Pamatuji si, že když jsem měl v patnácti letech úraz a nějakou dobu chodil o berlích, okolí mi říkalo, že jsem byl až nepříjemný, jak mi to hokejové prostředí chybělo. Teď jsem na to díky práci aspoň tolik nemyslel,“ říká hokejista.

„Je super být zase po tak dlouhé pauze ve skvělé partě spoluhráčů. I když to po roce po herní stránce zatím není ideální, věřím, že si to vše sedne a bude se nám dařit,“ uzavírá Libor Janků s tím, že se ale trochu bojí, jak se bude vyvíjet epidemie na podzim. Mimochodem hokeji se věnuje už od pěti let a chce ho hrát, dokud to půjde. A to i s ohledem na práci ve zdravotnictví. Protože záchranářství miluje a naplňuje ho, že může pomáhat lidem.  

Zpět