Jiná dimenze z UP: Píšu, protože musím, píšu, protože dýchám

Na titulním snímku Lucie Faulerová, v textu Klára Goldstein a Boris Steinbauer.
Foto: Gabriela Knýblová
Sobota 15. únor 2020, 8:00 – Text: I. Pustějovská, E. Hrudníková

Učí, studují, zkoumají, ale také tvoří. Studenti, akademici i absolventi UP rozvíjejí často vedle svého odborného zaměření ještě i tvůrčí aktivity. A i když mají různá nadání, jedním z nejviditelnějších je literární tvorba. Prostě psaní – románů, básní, povídek, detektivek. S UP jsou spojena jména uznávaných a známých autorů jako Jan Balabán, Eva Kačírková, Radek Malý. Co ale nastupující generace? Je čas a chuť v době zkratkovitých sociálních sítí psát příběhy, básně? A pokud ano, co tak pár tipů na zajímavé čtení… Přinášíme text z posledního vydání Žurnálu UP.

Koho zajímá, kdo a co z „upéčka“ píše, může se podívat na webové stránky projektu Spisovatelé Univerzity Palackého, který mají na starosti doktorandi a studenti katedry bohemistiky UP. Tým vede bohemista Lubomír Machala. „Snažíme se zmapovat literární, respektive beletristický přínos všech autorů, kteří publikovali samostatnou beletristickou knihu a kteří buď byli na UP zaměstnáni, nebo na ní studovali, popřípadě s ní byli v jiném úzkém doložitelném a produktivním kontaktu. Časové vymezení jsme si ohradili rokem znovuobnovení univerzity až po současnost.“

Olomoucký profesor bohemistiky považuje za přínosné představovat veřejnosti „jinou dimenzi“ akademiků, studentů, absolventů. „Učitelé a studenti UP v uplynulých více než sedmdesáti letech dosáhli nepochybně mnoha vědeckých, odborných a pedagogických úspěchů či zásluh. Přiblížení a ilustrování těch literárních nejen demonstruje možná někdy nečekaný rozměr jejich nadání, ale hlavně poukazuje na jejich příspěvek ke všeobecné kultivaci lidského ducha, na níž se slovesné umění zásadně podílí. Databáze dnes zahrnuje na osmdesát jmen všech žánrů a další budou přibývat,“ říká Machala.

Vedle už třeba nežijících autorů (Josef Bieberle, Jaromír John, Josef Galík) či představitelů nejstarší generace (Alena Nádvorníková, Pavel Jansa, František Všetička) se naše alma mater může chlubit i literárními úspěchy zástupců střední generace, k nimž patří například Michal Sýkora se svými detektivními sériemi, překladatelka Markéta Pilátová vydávající také romány i knihy pro děti nebo básník Radek Malý. Ale na UP se objevují pozoruhodné literární talenty i nadále, a to rovněž díky literární soutěži vyhlašované každoročně rektorem UP pro její studenty. Následující příklady pak představí alespoň některé z mladých autorů, jejichž tvorba se dočkala uznání nebo výraznějšího ohlasu i mimo UP.

Příběh absolventky

Napsat první román a hned zaujmout kritiky i čtenáře se nepodaří každému. Absolventce FF UP Lucii Faulerové a její knize Lapači prachu se to povedlo. „To, že kniha vyjde, ještě neznamená, že ji bude i někdo číst, že bude někoho bavit,“ vzpomíná Lucie na směs radosti i obav, když zjistila, že o vydání její prvotiny stojí zavedené nakladatelství Torst. Jejímu románu, anoncovanému jako „nesentimentální a drásavá prozaická výpověď o dnešní mladé ženě“, se zaujmout povedlo: ocenila ho kritika, líbil se i čtenářům. Autorka získala i nominaci na nejprestižnější tuzemské literární ocenění Magnesii Literu a také nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Když pátrá v paměti, odkud se její psaní vzalo, dostává se ve vzpomínkách až do dětství. „Jako malá jsem nechodila do školky, byla jsem doma a čekala, až přijdou starší sourozenci ze školy. Postupně mě přestalo bavit se dívat na pohádky a sama jsem si začala příběhy vymýšlet. A ve chvíli, kdy jsem se naučila číst a psát, jsem si je začala zapisovat. Vlastně to vyplynulo jako úplně přirozená věc,“ vzpomíná.

Píše druhý román a vyrovnává se i s očekáváním, jaká bude „druhá“ Faulerová. „Pár lidí mě varovalo, že druhá knížka se bude srovnávat s tou první. Nejdřív mě to trochu vyděsilo, ale pak jsem si řekla, že se na to musím vykašlat a nesmím o tom přemýšlet. Píšu proto, že to je jediná věc, která je už od malička čistě jen moje. Píšu, protože cítím, že musím, dělám to hlavně pro sebe. Pokud navíc knížkou někoho oslovím a moje práce má smysl i pro někoho dalšího, tak je to skvělé. Čtenáři jsou hezký bonus, ale nedá se psát s vědomím, co tomu kdo řekne. Musím se držet své intuice,“ svěřuje se Lucie Faulerová.

Příběh doktorandky

Klára Goldstein začala psát básně ve čtrnácti letech. „Právě vztah k poezii a její četba mě následně přivedly ke studiu bohemistiky,“ vzpomíná dnešní doktorandka katedry bohemistiky FF.

Autorka, která se může pochlubit vítězstvím v literární soutěži Františka Halase, už vydala tři sbírky básní (Úpatí vichřice, Milíře, Kenotaf). Nedávno dopsala román a chystá novou sbírku. Když vysvětluje, co ji vede k psaní, zasazuje poezii do celkového obrazu světa. „V prvé řadě je nutné se na poezii nedívat jako na něco odděleného od života. Pořád věřím, že jak literatura, tak výtvarné i performativní umění mají zásadní kriticko-společenskou funkci, a v poslední době je vidět stále častěji, že si to uvědomuje značné množství autorů. I když byly možnosti dopadu kritického hlasu umění a tvorby na současné společenské dění dlouhou dobu podceňovány, nyní se řada lidí svou tvorbou vyslovuje proti problémům pozdního kapitalismu: i v poezii se objevují témata ekologická, politická, kritická vůči onomu materiálnímu, konfrontující se s ním, zesměšňující je či tvrdě odsuzující.“

Když má definovat svou motivaci k psaní, mluví o nutnosti psát. „Je to daleko spíše nutnost, potřeba, občas nevyhnutelnost, která může i bolet, a díky za to, že bolí. Co mě motivuje k psaní poezie je totéž, co mě motivuje k tomu nadále dýchat, mluvit, stýkat se s lidmi, prostě existovat…“

Příběh studenta

Vášeň pro literaturu a psaní má i Boris Steinbauer, student právnické fakulty. Zatím mu vyšly dvě knihy. Na začátku minulého roku prvotina – Žena, která zmizela – a hned po půl roce kniha druhá – Luciferova pomsta. Už z názvů knih je patrné, že v nich není nouze o emoce a napětí. „Asi bych jiný žánr než thriller s kriminální zápletkou napsat nedokázal,“ říká dvaadvacetiletý milovník severských detektivek. Knížky píše bez větších ambicí. „Při prvotině jsem si chtěl pouze dokázat, že to zvládnu. A ono to vyšlo. Byl to zvláštní pocit vidět vlastní knihu v knihkupectví. Splnil se mi sen.“

Na psaní se mu líbí možnost tvořit příběh a přemýšlet nad ním. Bere ho jako formu relaxace, sebenaplnění a jako ideální odreagování od náročného studia práv. Pro literaturu jej před lety nadchla učitelka češtiny na gymnáziu. Když vyplňoval přihlášky na vysokou školu, zvítězila ale práva. Prý hlavně kvůli uplatnění. „Hlásil jsem se i na češtinu. Nakonec to byl jediný obor, kam mě nevzali,“ přiznává student 4. ročníku oboru Právo.

Příběh nekončící

Vybraní tři autoři jsou jen jedni z mnoha, kteří píší a jsou spojeni s UP. Jsou to představitelé nejmladší generace, která má chuť i potřebu psát, a jsou tak (spolu se spoustou jiných) vlastně symbolem kontinuity tvůrčího ducha na olomoucké univerzitě. A určitě nejsou poslední.

 

Zpět