Jít za svým snem – jak absolventi UP podnikají

Podnikaví absolventi UP: Na titulním snímku David Holub, na fotografiích v textu Alice Bačíková a Jan Holub.
Foto: Gabriela Knýblová, Roman Panáček
sobota 26. leden 2019, 8:00 – Text: M. Šaradínová, I. Pustějovská

Kreativita, odvaha zkusit něco jiného a chuť vybudovat vlastní firmu nebo podnik. To vše má společné řada absolventů UP, kteří se rozhodli zkusit vlastní podnikání. Pustili se do různých oborů od gastronomie přes IT, design nebo třeba cestovní ruch. Někteří z nich už vybudovali prosperující firmy, jiní jsou na začátku cesty. Proč riskovali? Co je přivedlo k rozhodnutí postavit se na vlastní nohy? A jak složitá to byla a je cesta?

Některé odpovědi přinášejí příběhy tří zajímavých a v mnohém inspirujících osobností, které po studiu na naší alma mater vpluly do podnikatelských vod a které představilo poslední číslo magazínu Žurnál UP.

První cesta vede do podhůří Jeseníků. V Janovicích u Rýmařova podniká David Holub. Absolvent filozofické fakulty při představování namísto vizitky položí na stůl dřevěné kolečko s vypáleným obrázkem. Právě ono je symbolem jeho podnikání – je to totiž turistická známka. Pokud si myslíte, že se s kouskem ozdobeného dřeva nedá vybudovat prosperující firma, jste na omylu.

Firma na „dřevěná kolečka“? To ne...

První podnikatelské zkušenosti sbíral David Holub už při studiu na univerzitě, kdy spolu se svými bratry postavil a provozoval lyžařský vlek. Když pak chodil po horách, všiml si, že chataři pro turisty moc suvenýrů nemají. Lidi si ale, když už vyšlápli kopec, nějakou památku odnést chtěli. Třeba právě dřevěné kolečko se symbolem hory. Davidovu nápadu se mnozí na začátku smáli. „To je nejlepší, když se vám smějí. To je totiž konkurenční výhoda,“ říká.

Firmu založil se společníkem Ladislavem Šínem před dvaceti lety. „Rozjezd nepotřeboval moc peněz. Našli jsme rytce, kteří byli schopni udělat raznice, koupili jsme za pár set korun klempířskou pájku a vyrobili pár koleček. Rychle se prodaly a my zjistili, že náš projekt je životaschopný,“ vypráví o počátcích firmy, která v sezoně zaměstnává na pětatřicet lidí, má dceřinou společnost v Polsku a partnery v dalších zemích. „Chceme se prosadit i v Rakousku a Německu, ale musíme tam najít partnery, kteří budou stejní blázni jako my.“

Na začátku podnikání na uživení nebylo. „Mnoho let jsme nevydělávali. Ale nás to bavilo, věřili jsme si a chtěli jsme uspět.“  V Janovicích postupně koupili pár starých chalup, které opravili a kde turistické známky vyrábějí. „Teď jsme koupili objekt bývalého okresního úřadu. Je to stará třípatrová kamenná budova v dezolátním stavu, chceme ji opravit a přesunout výrobu tam.“  Turistické známky se staly fenoménem. Lidé je sbírají, firma je aktivně podporuje, dokonce sběratele nechává i spolurozhodovat o nových. V přetechnizované době tak nabízí něco exkluzivního – získat známku znamená dojít k nějakému cíli, vynaložit úsilí. „Vždy jsme dbali na to, aby se ta známka dala koupit jen v tom místě, k němuž patří. Z obchodního hlediska je to sice skoro sebevražda, ale možná se v tom zobrazuje i doba, kdy jsme vedli skauty – poklad se zkrátka musí vybojovat,“ říká muž, jehož firma „pobláznila“ tisíce turistů.

Sladké podnikání

Zatímco David Holub po dvaceti letech už plánuje další rozvoj v cizině, Alice Bačíková je na začátku své cesty. Absolventka pedagogické fakulty se rozhodla splnit si svůj dávný sen – osladit lidem život. A tak peče – dorty, zákusky. Její malou cukrárnu najdete v Olomouci a po pár schodech na vás dýchne kus Francie, kterou majitelka miluje. A Francie inspirovala i její „cukrářské“ jméno – Alis Delis. „Už za studií jsem vždycky něco vyráběla, dělala rukama,“ vypráví u bílého stolečku.

K založení firmy se odhodlávala několik let. Nejdřív nosila „něco napečeného“ do kurzů francouzštiny spolužákům, pak zkusila péct pro jednu kavárnu. „Úplně mě to pohltilo. Ale založit firmu jsme i s rodinou zvažovali dlouho,“ říká a jak dodává, sama bez podpory blízkých by si na změnu kariéry netroufla. „Ještě když jsem pracovala v družině, chodívala jsem prodávat na různé farmářské nebo vánoční trhy a zjistila jsem, že zájem o mé výrobky je.“

Alice peče, prodává, rozváží. „Ale bez pomoci už by to nešlo,“ svěřuje se. Na stálo má proto už jednoho zaměstnance a na výpomoc brigádníky. Raduje se z každé drobnosti. „Třeba jsme posunuli prodejní pult a máme víc pracovního místa, takže můžeme víc vyrábět,“ dodává a na otázku na osmihodinovou pracovní dobu se jen usměje. „Je to různé, ale určitě to není osm hodin, někdy i dvojnásobek. Nejvíc objednávek máme na pondělí, takže pečeme už v neděli. To děláváme dvacet pět dortů, štrůdly a spoustu drobnějších věcí,“ vypočítává drobná cukrářka a přiznává, že práce je náročnější, než si myslela. „Ale stojí za to. Dělá mi dobře prostředí, ve kterém pracuju. Když nás pak zákazníci chválí, vždy mě to znovu nabije a potvrdí správnost cesty, kterou jdu,“ říká, a s úsměvem dodává, že se vlastně vrací pravidelně i na svou alma mater – to když do univerzitních kaváren nosí své sladké výrobky.

Na začátku byla rosnatka

Na učitelskou dráhu se měl původně vrhnout také Jan Holub, absolvent učitelského oboru biologie –chemie na přírodovědecké fakultě. Vyzkoušel si i vědeckou dráhu, ale zjistil, že přenos výsledků vědy do praxe ho baví mnohem více. V roce 2000 proto ještě během doktorského studia založil firmu pro množení rostlin in vitro, tedy v laboratoři „ve zkumavce“, v hydroponickém roztoku. Začínal ve Vědeckotechnickém parku UP, dnes již sídlí ve Hvozdečku u Bouzova a ročně vyprodukuje 1,5 až dva miliony rostlin.

Na začátku jeho příběhu byla rosnatka ve skle, kterou objevil na jedné z olomouckých výstav. „Když jsem zjistil, že exemplář pochází z Ústavu experimentální botaniky Akademie věd, začal jsem tam docházet a dělat pomocnou vědeckou sílu. Obrovskou podporu jsem měl u profesora Strnada, který se už tehdy věnoval rostlinným hormonům. Naučil jsem se tam to, co mě zajímalo nejvíce, a sice využít rostlinné hormony pro množení rostlin. Když jsem pak viděl rozmnožené rostliny, dostavilo se velké uspokojení, a to mi zůstalo dodnes,“ přiznává podnikatel, který v současné době zaměstnává 18 lidí a jehož rostliny putují do různých koutů Evropy i Afriky.

I když začínal s pokojovými rostlinami, nyní množí zejména stromky a keře a dodává je školkařům. Jeho specializací je drobné ovoce, nejlépe prý ale umí množit borůvky.  „Když jsem začal podnikat, považoval jsem za nejdůležitější zvládnout proces množení rostlin. Až následně jsem zjistil, že je to jen jedna malá část podnikání. Namnožené rostliny totiž musíte i prodat a to, že je něco dobré, ještě neznamená, že o to bude zájem. Na podnikání se mi ale třeba líbí i to, že v něm skoro není politikaření. Když uděláte dobrou věc, vidíte ihned výsledky. Když se něco nepovede, dostanete přes ústa. A to je dobré.“

Vášeň i kreativita

A zatímco naši tři podnikatelé už překonali řadu překážek a dokázali své představy uskutečnit, mnozí studenti teprve svůj podnikatelský sen nosí v hlavě. Na jejich cestě se jim snaží pomoct i univerzita, která podnikavost svých studentů aktivně podporuje. „Pomáháme studentům nejen v tom, aby nalezli pracovní uplatnění u zaměstnavatelů, ale díky našim různým aktivitám a programům mohou také rozvíjet podnikavost a tvorbu vlastních životaschopných projektů. Příkladem je kurz Podnikni to!, který je zaměřen na získání praktických dovedností v oblasti podnikání, komunikace a podobně. Inspirovat se mohou také na besedách z cyklu Kariéra jinak, kde představujeme úspěšné absolventy naší univerzity, kteří se prosadili v různých oborech, “ vysvětluje Kristýna Pospíšilová, vedoucí Kariérního centra UP.

Hosté těchto besed mají mnoho věcí společných i s Davidem, Alicí a Janem.  Odvahu, víru v sebe i své projekty, pracovitost i schopnost poučit se z nezdarů a snahu posouvat věci kupředu. A je jedno, jestli vymýšlením nových receptů, rozšiřováním zahraničních trhů nebo péčí o miniaturní rostlinky. Pojí je i vášeň, s níž o své práci mluví. „Chci stále něco zkoušet. Nechci zůstat stát na místě,“ usmívá se Alice. „Když podnikání vydělává, je to samozřejmě v pořádku. Ale já mám rád, když je za ním i něco víc, co dělá jiným lidem radost,“ říká Jan a David dodává:  „Já jsem si nic takového nenaplánoval. Ale když vám ten projekt začne žít pod rukama, tak vás to strhne. To jsou věci mezi nebem a zemí, chytne vás to a najednou zjistíte, že je dvacet let pryč.“