Knihovníci se nikdy nevzdávají, říká ředitelka Knihovny UP Helena Sedláčková

Helena Sedláčková.
Foto: Milada Křížková Hronová
Sobota 30. leden 2021, 7:00 – Text: Ivana Pustějovská

„První knihovnický zákon zní: každému čtenáři jeho knihu,“ říká ředitelka Knihovny UP Helena Sedláčková. Jenže jak dostát knihovnickým povinnostem v době pandemie a omezeném osobním kontaktu? I pro knihovníky znamenal loňský rok velkou výzvu: hledat nové způsoby práce, nabízet jiné možnosti a velmi rychle reagovat na změny.

Knihovna a knihovníci v čase pandemie. Jak obstáli a co se naučili? Ředitelka Knihovny UP Helena Sedláčková se v rozhovoru pro Žurnál Online ohlíží za minulým rokem a přemýšlí nad budoucností knihovnické práce.

Jak se vám dařilo naplňovat ten váš první knihovnický zákon, tedy že každý čtenář musí dostat svou knihu?

Loňský rok udělal vše pro to, aby nám knihovníkům v naplňování tohoto zákona zabránil. Ale my jsme se nedali. Knihovníci jsou totiž nenápadně houževnatí a nikdy se nevzdávají. Na chvíli jsme museli zavřít dveře našich knihoven, ale opravdu jen na chvíli. Hned jsme začali vymýšlet a hledat skuliny, kudy onu knihu k tomu správnému čtenáři propašovat. Otevřeli jsme výpůjční okna, pokládali knihy za dveře. Když hrozilo, že studentům budeme muset spouštět knihy v koši z prvního patra Zbrojnice, přišli jsme na spásnou myšlenku bezkontaktní zóny, kde se potká jen student se svým balíčkem knih, s knihovníkem ne.

Vaši práci jsem si do loňského roku neuměla představit bez osobního kontaktu. I to se proměnilo.

Ano, už skoro rok knihovník živého studenta vidí velmi zřídka a krátce. Naštěstí alespoň přes prázdniny jsme mohli mít otevřeno. Jsme na nově zřízených horkých linkách, na e-mailech, na Facebooku, Instagramu. Provozujeme rezervační systémy, chystáme balíčky knih, kopírujeme, skenujeme, vybíráme biblioboxy plné vrácených knih. Nachodíme u toho denně kilometry po našich výpůjčních sálech i po Olomouci, když dopravujeme knihy k půjčení i pěšky i na kole. Když je třeba, automaticky prodlužujeme půjčené knihy, zastavujeme pokuty, půjčujeme prezenční knihy. Učíme online, školíme v našich zbrusu nových webinářích, konzultujeme a radíme přes prostředí Teams či Zoom, nakupujeme a katalogizujeme spousty knih, revidujeme fondy, seznamujeme s našimi skvělými elektronickými zdroji.

Když se ohlédnete za tím podivným pandemickým rokem, jaké zkušenosti vám přinesl?

Rok, navzdory všemu, to vůbec nebyl špatný. Objevili jsme v sobě velkou vynalézavost, ochotu ke každodenní změně, kreativitu, smysl pro inovace. Vždycky jsme měli moc rádi naši práci a jen jsme si potvrdili, že to tak je a že vůbec nejradši na ní máme naše studenty a návštěvníky. Že se nejvíc těšíme, až zase budou halasit i tiše studovat ve Zbrojnici a všech našich fakultních knihovnách.

I v těch prazvláštních dnech loňského roku si nás studenti našli – navštívilo nás přes 190 000 studentů, přes biblioboxy se nám vrátilo téměř 19 000 knih. Těší nás, že naše, náhle tak osamělá práce, má smysl, a když ne každý, tak mnoho čtenářů svou knihu podle prvního knihovnického zákona dostalo.

A když se naopak podíváme dopředu? Jak se díky těmto zkušenostem promění práce knihovníka? Na co bude muset být už od teď vždy připravený?

Můj pohled do budoucnosti knihoven a knihovníků? Paradoxně jsem během uplynulých zvláštních měsíců nabyla velkého optimismu, a sice při pohledu na moje kolegyně a kolegy. Práce knihovníka je de facto pořád stejná, většinou nepříliš viditelná a stále spočívající ve zpřístupňování informací všech druhů i forem. Posílila pochopitelně mnohonásobě role elektronických informačních zdrojů.

Co se ale především změnilo, to je knihovník samotný. Moje kolegyně a kolegové jakoby rozkvetli, nabyli sebevědomí a sebedůvěry. Přijali nutnost neustálých a nečekaných změn, nedělají jim žádné problémy. Velmi osobnostně vyrostli a s úsměvem, který je vidět i pod rouškou, a s velkým elánem pracují pro studenty a hlavně, myslím, že aniž to tušili, zapracovali na sobě, na své profesi a profesionalitě.

Co se samotné instituce knihoven týká, podle ohlasů našich návštěvníků víme, jak oceňují online přístup ke studijním materiálům, ale jak velmi se těší na opětovný pobyt v knihovnách. A v tom vidím potvrzení idey o knihovnách jako centrech vzdělávání, ale především jako o nenahraditelných místech setkávání člověka s člověkem.

Dáte nám nějaký tip co číst v době, která není příliš optimistická?

Co číst v této době? Na to mám jedinou odpověď – všechno, co vám udělá radost, všechno, co vás baví, od statistických tabulek přes detektivky a cestopisy až k literární (a jiné) vědě a dál…

Zpět